ECLI:CZ:US:2001:3.US.446.2000
sp. zn. III. ÚS 446/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2001 za souhlasu účastníků mimo ústní jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2000, sp. zn. 30 Ca 86/2000, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2000, sp.
zn. 30 Ca 86/2000, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34,
§72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka
pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května
2000 (30 Ca 86/2000-8), jímž bylo zastaveno řízení o její správní
žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 20. ledna
2000 (11004/1-2069/7/99; tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30.
srpna 1999 (7434/99), kterým byla stěžovatelka jako ručitelka
vyzvána k zaplacení splatného nedoplatku celního dluhu za dlužníka
P. K. ve výši 317.313,- Kč; stěžovatelka tvrdila, že jmenovaný
obecný soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy
ČR), a to tím, že výzvu Celního úřadu Folmava posoudil jako
rozhodnutí procesní povahy vyloučené ze soudního přezkumu, ačkoli
takové správní rozhodnutí nemůže být vyloučeno ze soudního
přezkumu již proto, že "rozhodnutím k zaplacení splatného
nedoplatku za dlužníka doručeným ručiteli je zasaženo jeho
hmotněprávní postavení ručitele". Nadto stěžovatelka tvrdila, že
záruční listinu podepsala v omylu, vyvolaném osobou J. K.
vystupujícím v celním řízení za dlužníka P. K. Stěžovatelka proto
navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu
označeno.
Krajský soud v Plzni, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost
směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil
podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30
odst. 3 zákona) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, a dále uvedl, že celní rozhodnutí bylo důvodně
posouzeno jako rozhodnutí procesní povahy, a tím bylo podle
tehdejší právní úpravy ze soudního přezkumu vyloučeno.
Stěžovatelka se však "mohla dovolat ochrany svého subjektivního
práva prostřednictvím soukromoprávních institutů (§451 a §454
obč. zák.), a to v samotném řízení před nalézacím soudem". Krajský
soud v Plzni navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a stejně jako
stěžovatelka vyjádřil souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez
nařízení jednání (§44 odst. 2 zákona).
Vedlejší účastník řízení, Celní ředitelství Plzeň, k výzvě
Ústavního soudu ve svém vyjádření uvedl, že se postavení
vedlejšího účastníka vzdává (§28 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je důvodná.
Výzvu správce daně adresovanou ručiteli, učiněnou ve smyslu
ust. §73 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, nelze považovat za "pouhé" rozhodnutí
procesní povahy, neboť již svou povahou zasahuje do
hmotně-právního postavení stěžovatele tím, že mu ukládá povinnost
(zaplatit splatný nedoplatek celního dluhu za dlužníka), a proto
má povahu rozhodnutí materiální povahy.
Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již
Ústavním soudem, za účasti týchž účastníků řízení, řešena nálezem
ve věci sp. zn. IV. ÚS 445/2000 (dosud nepublikováno), v níž se
Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; tímto
nálezem, od jehož rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění
tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je
i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č.
1/1993 Sb.).
Pokud tedy obecný soud, rozhodující ve věci stěžovatelky
v režimu správního soudnictví, dospěl k názoru, že napadené
rozhodnutí celního orgánu je úkonem procesní povahy, vytvořil
zastavením řízení o podané správní žalobě stav, jímž stěžovatelce
byl znemožněn přístup k soudu, a porušil tak ústavně zaručené
právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod).
Z těchto důvodů, jakož i z důvodů vyložených v již zmíněné
věci IV. ÚS 445/2000, bylo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
31. května 2000, sp. zn. 30 Ca 86/2000, zrušeno (§82 odst. 2, 3
zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 1. listopadu 2001