ECLI:CZ:US:2001:3.US.612.01
sp. zn. III. ÚS 612/01
Usnesení
III. ÚS 612/01
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Y.H. a H.V., obou zastoupených JUDr. J.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001, sp. zn. 33 Ca 5/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], splňující i jinak formální náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojily stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2001 (33 Ca 5/2001-24), jímž bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí žalovaného (Katastrálnímu úřadu P.), a tvrdily, že jmenovaný soud svým postupem porušil čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení jejich ústavně zaručených práv (svobod) došlo tím, že katastrální úřad nejednal se stěžovatelkami jako s účastnicemi řízení, a to i přesto, že M.B. (právní předchůdkyně stěžovatelek) byla od roku 1996 mrtvá. Na podporu svých tvrzení stěžovatelky odkázaly na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 279/95 a posléze navrhly zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze a ze samotného obsahu ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu katastrálního úřadu čj. V 11-16293/2000 vyplývá, že žaloba stěžovatelek směřovala proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P., ze dne 28. července 2000 (V 11-16293/2000), kterým byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (právní účinky vkladu vznikly dne 28. července 2000) na základě kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 uzavřené mezi prodávající M.B. a kupujícím městem P. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení zastavil, neboť žaloba směřuje proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem (§250d odst. 3 o. s. ř.).
Podle platné právní úpravy soudního přezkumu správních rozhodnutí (§5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, §248 odst. 3 o. s. ř.) není proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se vklad povoluje, přípustný žádný opravný prostředek ani žaloba ve správním soudnictví. S exempcí z přezkumu správních rozhodnutí pak počítá i Listina základních práv a svobod, když ve svém čl. 36 odst. 2 uvádí, že zákon může stanovit, že některá rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod proto dojít nemohlo.
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatelek stran toho, že byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. V této otázce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se vztahuje především na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). K porušení tohoto základního práva tedy ve věci posuzované ústavní stížnosti nedošlo.
Ostatně nabývacím titulem kupujícího ( města P.) byla kupní smlouva a nikoliv rozhodnutí katastrálního úřadu, který v něm toliko ověřuje, zda zápisu vlastnického práva nebrání formální či obsahové náležitosti předložených listin, příp. zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí (§5 odst. 1 již zmíněného zák. č. 265/1992 Sb.). Pokud se stěžovatelky domnívají, že nabývací titul (kupní smlouva) trpí relativní či absolutní neplatností, je na nich, aby se takto tvrzeného práva domáhaly v příslušném řízení.
Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 279/9, na nějž stěžovatelky odkazují, dopadá na skutkově odlišné případy, kdy ve věci zde Ústavním soudem řešené byl vyjádřen právní názor, že spoluvlastník měl být účastníkem řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí; nelze jej tedy v posuzované věci analogicky aplikovat.
Nadto v jiném svém nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 401/96 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., č. 96, Praha 1997) vyslovil Ústavní soud názor, dle kterého návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je možno podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle. Uzavřenou smlouvou vzniká totiž kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva k prodávaným nemovitostem za podmínky uhrazení dohodnuté kupní ceny.
Za situace, jak je shrnuta, je zřejmé, že Městský soud v Praze tím, že řízení ve věci zastavil, postupoval v souladu s platnou úpravou soudního přezkumu správních rozhodnutí, takže již proto nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelek.
Ústavní stížnost byla z tohoto důvodu posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je pak dána jak samotnou povahou stížnostních důvodů, tak i konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. prosince 2001