ECLI:CZ:US:2001:3.US.615.01
sp. zn. III. ÚS 615/01
Usnesení
III. ÚS 615/01
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J., zastoupené JUDr. Z.H., proti postupu F.ú. spolu s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka postup F.ú. a jeho výzvu k daňové kontrole ze dne 23. 3. 2000 (správně 23. 3. 2001 opraveno FÚ), čj. 65858/01/192933/0228, s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým se F.ú. ukládá nepokračovat v zásahu do práva stěžovatelky prováděním kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1997, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet daně ve výši 13,184.553,- Kč. O stejné daňové povinnosti bylo již pravomocně rozhodnuto správcem daně v předchozím řízení, které bylo zahájeno na základě vytýkacího řízení, což je dle názoru stěžovatelky zákonnou překážkou v provádění nového daňového řízení a označila postup správce daně za "šikanózní výkon státní správy".
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným rozhodnutím jmenovaný správce daně porušil její ústavně zaručené základní právo dané čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a aniž by blíže zdůvodnila své tvrzení, co do porušení těchto ústavně zaručených práv, po argumentaci o porušení daňových zákonů navrhla, aby Ústavní soud zakázal správci daně pokračovat v provádění kontroly daně z přidané hodnoty
za leden 1997.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ústavní stížností brojila proti napadenému rozhodnutí F.ú. - "výzvě k daňové kontrole" podle §16 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen ZSDP), proti které není přípustný opravný prostředek (§48 ZSDP), a proto proti jinému zásahu veřejné moci (tedy proti rozhodnutí správního orgánu z důvodu porušení zákonnosti) se domáhala své ochrany [§72 odst. 1 písm. a) zákona].
Podle skutkových zjištění z předchozího řízení, která stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti ani nenapadá, správce daně zjistil, že nastaly nové skutečnosti (§46 odst. 7 ZSDP), a proto v souladu se zákonem zahájil daňovou kontrolu (§16 ZSDP). V záhlaví označenou výzvou byla zahájena první daňová kontrola, ale dosud nebylo vydáno rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti právnické osoby. Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost, z hlediska zákonných podmínek (§72, §75 zákona) předčasnou, neboť až dosud nebyly všechny procesní prostředky k ochraně jejich práv vyčerpány. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 86/99 je z důvodu odlišných skutkových okolností nepřípadný.
Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci byl Ústavním soudem v jeho konstantní judikatuře vyložen tak, že jiný zásah veřejné moci, než je rozhodnutí, představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový zásah nebývá zpravidla výsledkem rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., č. 78, Praha 1996).
Postup správce daně v daňovém řízení v souladu se zákonem takovým zásahem do práv stěžovatelky není (§46 odst. 7 ZSDP).
Pro úplnost jeví se vhodné dodat, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a že ji tedy lze podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád České republiky. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatelka, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provést úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně je v rozporu s ústavněprávním vymezením postavení Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Pro takto vyložené důvody Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako neopodstatněnou a o ní jako o takové rozhodl odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
S ohledem na to, že ústavní stížnost stěžovatelky byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nebylo potřebné rozhodnout o návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. prosince 2001