ECLI:CZ:US:2001:3.US.621.01
sp. zn. III. ÚS 621/01
Usnesení
III. ÚS 621/01
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.K., zastoupeného JUDr. Z.D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2001, čj. 30 Ca 164/99-29, a rozhodnutí FŘ ze dne 13. května 1999, čj. 2093/99/FŘ/130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí i jinak ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojil stěžovatel proti rozhodnutím orgánů veřejné moci (rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2001 - 30 Ca 164/99-29 a rozhodnutí FŘ ze dne 13. května 1999 - 2093/99/FŘ/130) a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti a Ústavním soudem vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (30 Ca 164/99) vyplývá, že rozhodnutím FŘ ze dne
13. května 1999 (2093/99/FŘ/130) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí F.ú. ze dne 26. ledna 1999 (7731/99/346912/3268) - dodatečnému platebnímu výměru, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 1,618.702,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí finančního ředitelství se podává, že stěžovatel podrobil svá zdanitelná plnění (prodej grilovaných kuřat ve stánku) sníženou sazbou daně z přidané hodnoty. Správce daně však posoudil tuto činnost jako "ostatní služby spojené s podáváním jídel" zařazené do SKP které jsou uvedeny v příloze č.2 k zákonu o dani z přidané hodnoty a u nichž se uplatňuje základní sazba daně z přidané hodnoty. Číselné kódy, které jsou uvedeny v této příloze (SKP) pak vychází ze Standardní klasifikace produkce Č.ú. (jeho opatření ze dne 1. listopadu 1993 - 1174/1993, publikovaného v částce 69/1993 Sb.). Z připojeného spisu dále plyne, že Krajský soud v Brně přezkoumal na základě žaloby podané stěžovatelem správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství i rozhodnutí jemu předcházející v rozsahu, jakém bylo žalobou napadeno, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V této souvislosti poukázal obecný soud na ust. §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty), podle kterého se pro účely tohoto zákona rozumí službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitostí a převodem nebo využitím práv. Prodej grilovaných kuřat ve stánku však nelze považovat za pouhé dodání zboží, tepelnou úpravou kuřat a současně jejich prodejem provozovatel vyvíjí činnost, která je završena podáváním jídla. Jde proto o službu a práci výrobní povahy, která je uvedena v příloze č. 2 zákona o dani z přidané hodnoty pod číselným kódem a u níž se uplatňuje základní sazba daně s přidané hodnoty. S ohledem na uvedenou právní úpravu pak krajský soud neuznal námitku stěžovatele, že prodej grilovaných kuřat by měl podléhat 5 % sazbě daně z přidané hodnoty.
Podstatou ústavní stížnosti byl pak nesouhlas stěžovatele se závěrem soudu a daňových orgánů, týkající se výkladu ust. §2 odst. 2 písm. b) a §16 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty; nesouhlasil se závěrem, že jím poskytované plnění podléhá základní sazbě daně z přidané hodnoty - stěžovatel je toho názoru, že "prodej balených grilovaných kuřat přes ulici není službou, ale pouhým prodejem zboží (kuřat)" - přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnil jak v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu, tak v správní žalobě, s nimiž se však soud i finanční ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly. Z připojeného spisu Krajského soudu v Brně pak vyplývá, že tento soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval (§157 odst. 2 o. s. ř.). Uvedenému postupu obecného soudu, z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelem tvrzeného práva na ústavně souladný proces, lze stěží co vytknout, a to již proto, že právní závěry soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a odpovídají intencím relevantních ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty. Jak již bylo dříve vyloženo, Ústavní soud není další soudní instancí v soustavě obecných soudů, a proto mu nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecného soudu jinak, než za podmínek, které vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Tyto podmínky však v dané věci zjištěny nebyly. Z takto vyložených důvodů neobstojí tvrzení stěžovatele, že se obecný soud nevypořádal se všemi jeho žalobními tvrzeními.
Obdobně nedůvodné je i jeho tvrzení stran toho, že opatření Č.ú. jsou co do své povahy absolutně nezávaznými výklady. Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR mohou ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy, na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Zmocnění k vydávání podzákonných právních předpisů (opatření) Č.ú. obsahuje ust. §19 odst. 1 zák. č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů (§24 odst. 4 dříve platného zákona č. 278/1992 Sb.). Opatření jsou proto sekundárními právními předpisy co do právní síly na úrovni vyhlášek ministerstev. Ostatně stěžovatel se mýlí i v tom, že aplikace příslušných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty byla založena pouze na poznámce pod čarou v zákoně o dani z přidané hodnoty, neboť členění služeb a prací dle standardní klasifikace produkce je provedeno v příloze k zákonu o dani z přidané hodnoty.
Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení tvrzených či jiných ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních důvodů, a jednak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo poukázáno. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. prosince 2001