ECLI:CZ:US:2001:3.US.628.2000
sp. zn. III. ÚS 628/2000
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v jednání konaném dne 26. 4. 2001 v senátě o ústavní stížnosti L. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 53/2000, ze dne 30. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 12/99, ze dne 10. 1. 2000, za vedlejší účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 144/2000, ze
dne 31. 8. 2000 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To
53/2000, ze dne 30. 8. 2000, jakož i rozsudek Krajského soudu
v Brně, sp. zn. 11 T 12/99, ze dne 10. 1. 2000, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 10. 2000 se navrhovatel domáhá
zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2000, sp.
zn. 3 To 53/2000 a s ním spojeného rozsudku Krajského soudu
v Brně, sp. zn. 11 T 12/99, ze dne 10. 1. 2000. To proto, že
vydáním uvedených rozhodnutí byla zasažena jeho základní práva
označená v čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90 věta první, čl. 95 Ústavy ČR
a v čl. 2 odst. 2, 3, 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37
odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále
Listina).
Z vyžádaného spisu od Krajského soudu v Brně, sp.zn. 11T
12/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným
trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání 5 let. Stejným trestným činem byl uznán
vinným i tehdy spoluobžalovaný M. R. Ve skutkové větě soud I.
stupně uvedl, že navrhovatel a M. R. společně po předchozí dohodě
a předložení objednávky odebrali od společnosti D., (s.r.o.) Z.
živé vepře v úmyslu za ně nezaplatit a tak uvedené společnosti
způsobili škodu ve výši 665.280,- Kč. Proti uvedenému rozsudku
podal navrhovatel odvolání, ve kterém namítl, že nebyl
individualizován jeho podíl na spáchaném jednání a nesprávně bylo
uvedeno, že s R. jednal společně, když toto tvrzení soudu
nevyplývá ani z provedených důkazů. Poukázal na to, že stran
zamyšleného jednání mezi nimi nebyla uzavřena žádná dohoda a on
sám byl jen pasivním účastníkem bez toho, že by se na něčem
podílel. K prověření této skutečnosti navrhoval provedení výslechu
dalších čtyř svědků, čemuž soud nevyhověl. Poukázal i na to, že ve
skutečnosti Jatka P. (kam byli nakonec vepři dodáni) uhradila
firmě D. prokazatelně částku 554.400,- Kč a výsledná škoda tak
fakticky a reálně představuje částku ve výši 100.880,- Kč.
I v této souvislosti potom poukázal na nepřiměřenost trestu, který
mu byl uložen. Konečně vznesl námitku, že v průběhu řízení před
nalézacím soudem došlo právě tímto soudem k úpravám protokolů
o konaných hlavních líčeních, a to v rozporu s ust. §57 odst. 2
trestního řádu (dále tr.ř.), když uvedené protokoly byly po
skončení hlavních líčení upravovány s tím, že jde o opravy
a doplnění v souladu s trestním řádem. Tyto opravy však nebyly
vyznačeny ani podepsány tím, kdo je provedl tak, aby původní zápis
zůstal zachován, ale do těchto protokolů bylo zasahováno tak, že
původní text byl v místech, kde se zásahy prováděly zcela
odstraněn a nahrazen textem novým a nebyla tak respektována ani
Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR č. 1100/98-OOD
(kancelářský řád), kdy protokoly se sepisují trvalým způsobem
a přeškrtnutá místa musí zůstat čitelná a musí být vyznačeno, kdo
a kdy opravu provedl. Poukázal i na to, že zmíněné protokoly byly
zapisovány do počítače, který byl vybaven tiskárnou (v jednací
síni), nic tedy nebránilo jejich okamžitému vytištění a předání
opisu obhájcům, kteří o to (před zahájením hlavního líčení) také
výslovně žádali z hlediska ust. §41 odst. 6 tr.ř. Přesto však
jejich žádosti nebylo vyhověno s tím, že předsedkyně senátu vždy
sdělila, že musí nejprve protokol ještě překontrolovat a až poté
je možné si protokol převzít, případně požádat o jeho zaslání.
S ohledem na uvedené zásahy do původních souborů tak navíc nelze
v současné době (ke dni podaného odvolání a ani do budoucna) obsah
zmíněných protokolů tak, jak byly původně vyhotoveny, verifikovat.
Za dané situace pak navrhovatel upozornil i na možnost vstupu do
počítačové sítě krajského soudu i neoprávněné osoby a poukázal na
rozdíly mezi vlastním průběhem hlavních líčení a upravenou
protokolací, když jeho obhájci nebylo umožněno nahlédnout do
originálních záznamů o hlavním líčení zachycených na disketě
počítače (§65 odst. 1 tr.ř.). Zdůraznil, že protokol o hlavním
líčení je nutno považovat za důkaz o tom, jaký byl skutečný průběh
hlavního líčení. Na jednotlivých konkrétních svědeckých výpovědích
potom poukázal na rozdíly mezi originálními výpověďmi a jejich
zachycením do upravených protokolů soudem. Namítl i nedůvodné
odepření přístupu příbuzných navrhovatele do jednací síně při
konaném hlavním líčení a také na to, že část hlavních líčení byla
konána bezdůvodně v nepřítomnosti navrhovatele, který také nebyl
seznámen s obsahem výpovědi spoluobžalovaného, který byl vyslýchán
v jeho nepřítomnosti, stejně tak nebyl dotázán (§214 tr.ř.) na
možnost svého vyjádření k provedenému důkazu (hl. líčení ze dne
27. 10. 1999). Navrhovateli nebylo ani přes jeho výslovné žádosti
umožněno nahlédnout do spisu a tak mu bráněno ve výkonu jeho
obhajoby. Konečně (s ohledem na soudem zjištěný skutkový stav)
uvedl, že soud nevěnoval pozornost právní kvalifikaci jednání
navrhovatele z hlediska do úvahy přicházejícího spolupachatelství
(§9 odst. 2 tr. zák.), případně účastnictví (§10 odst. 1 tr.
zák.). O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který
jej usnesením, č.j. 3 To 53/2000-746, ze dne 30. 8. 2000, zamítl,
když předtím usnesením z téhož dne, č.j. 3 To 53/2000-744, podle
§23 odst. 1 tr.ř. trestní věc proti obž. R. ze společného řízení
vyloučil a následující den (31. 8. 2000) rozsudkem, č.j. 3 To
144/2000-770 rozhodl meritorně. V důvodech svého rozhodnutí
konstatoval, že soud I. stupně v průběhu řízení dodržel všechna
stěžejní ustanovení trestního řádu, zejména i ta, která zajišťují
práva obhajoby navrhovatele. Dospěl k závěru, že dokazování bylo
konáno v dostatečném rozsahu a provedené důkazy nevzbuzují důvodné
pochybnosti o vině navrhovatele. Nelze soudu I. stupně vytknout,
že některý z důkazů nutných pro skutková zjištění neprovedl nebo
jej nehodnotil, a to s tím, že hodnocení důkazů je výsadním právem
soudu procesního. K námitkám stran protokolace u hlavního líčení
uvedl, že "na rozdíl od obhajoby nespatřuje odvolací soud takovéto
závažné pochybení nalézacího soudu, hraničící s trestnou činností,
neboť obsah výpovědí svědků je shodný s tím, co vypověděli
v přípravném řízení ve všech podstatných bodech. Protokoly byly
nepochybně diktovány hlasitě a z protokolů o hlavních líčeních se
nepodává, že by některý z obhájců měl k obsahu diktování
připomínky". Poukázal i na to, že při konání hlavních líčení není
zachycena zmínka o tom, že některý z obhájců požadoval opis
protokolu o hlavním líčení na počátku jednání. V tomto směru
zmínil zprávy podané příslušnou předsedkyní senátu soudu I.
stupně, který ve věci rozhodoval a také zapisovatelkou či
správkyní počítačové sítě Krajského soudu v Brně. Za formální
chybu, bez vlivu na věcnou správnost potom považoval okolnost, že
protokol nebyl vytištěn ke konci hlavního líčení, byť v jednací
síni byla u počítače i tiskárna. Odmítl též námitku navrhovatele
stran nahlížení do spisu s tím, že se dle jeho zjištění jednalo
o jedinou žádost, které bylo vyhověno. K odepření přítomnosti
příbuzných navrhovatele v jednací síni konstatoval, že takové
rozhodnutí je plně v kompetenci senátu, když navíc přicházel
v úvahu jejich svědecký výslech, který byl také posléze
uskutečněn. Uvedl, že jde (z hlediska právní kvalifikace)
o spolupachatelství což plyne z dikce výrokové věty, z tam
uvedeného slova "společně". Odvolací námitky tak shledal
nedůvodnými, vyjma nevyhotovení protokolu v závěru jednotlivých
jednacích dnů v průběhu hlavního líčení, když napadený rozsudek
nevykazuje žádnou z vad uvedenou v §258 odst. 1 písm. a) - d)
tr.ř. Pochybení neshledal ani ve výroku o uloženém trestu, když
k námitce stran výše způsobené škody (jejího reálného rozsahu) ani
žádné stanovisko nezaujal.
V podané ústavní stížnosti navrhoval vznesl námitky, které
jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnil již v rámci svého
odvolání, které podal v řízení před obecnými soudy. Namítá takto:
především v rozporu s trestním řádem (§57 odst. 2 tr.ř.)
prováděnou protokolaci soudem I. stupně při jím konaných šesti
hlavních líčeních. Originální zápisy protokolů nebyly vytištěny
a původní text byl nedůvodně a navíc v rozporu s trestním řádem
přepisován. V upravené verzi protokolů jsou uvedeny začasté
skutečnosti rozporné s tím co bylo originálně v hlavním líčení
řečeno některými svědky i tehdy obžalovanými a popsaný přepis je
formulován tak, že šel vždy k tíži navrhovatele. Nebyly
vyznačovány námitky obhajoby činěné v rámci hlavních líčení,
nebylo vyhověno ani žádostem obhájců o opis protokolů po skončení
hlavních líčení. Přitom záznamy z protokolů byly v počítači
bezdůvodně zničeny a nelze je tak zajistit pro případné srovnání
uváděných textů v protokolech o hlavním líčení. V tomto postupu
soudů, když namítaná pochybení nenapravil ani soud odvolací přes
zřetelné a závažné výhrady navrhovatele v uvedeném směru, spatřuje
navrhovatel porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR i článků 8 odst.
2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále vznesl v řízení o ústavní
stížnosti námitku spočívající v tom, že byl nucen soudem I. stupně
vypovědět svému obhájci JUDr. K. V. plnou moc, ačkoli byl
s kvalitou svého právního zastoupení spokojen. Ve výzvě soudu
(vzdát se uvedeného obhájce) spatřuje nezákonný postup ústící
v porušení čl. 2 odst. 2,3, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3
Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3, 4, čl. 90 věty první a čl. 95
odst. 2 Ústavy ČR. Znovu poukázal i na to, že soudem I. stupně
nebylo, přes jeho opakované žádosti umožněno nahlédnout do
trestního spisu ve své věci a znemožněno mu tak právo postupovat
ve smyslu ust. §65 odst. 1 tr.ř., když tato možnost mu byla
poskytnuta teprve v rámci odvolacího řízení. Dovozuje, že takto:
byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 37 odst. 2 a v čl.
40 odst. 3 Listiny. Konečně opakuje své výhrady stran provedeného
dokazování a závěrů z něj vyvozených, kdy tyto dle jeho názoru
jsou v příkrém rozporu právě z důkazů provedených a navíc vytýká
soudům nezájem o jím nabízené vysvětlení některých skutečností
prostřednictvím dalších svědků. Celkové vedení dokazování má za
neobjektivní, nekomplexní a vedené tendenčně, proti jeho osobě.
Namítá i to, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud
argumentuje i skutečnostmi, které byly uvedeny v jiném řízení,
totiž v rozhodování Krajského soudu v Ostravě o obnově řízení
v jiné věci navrhovatele, která v době rozhodování odvolacího
soudu nebyla pravomocně skončena. V těchto svých výhradách
označený postup obecných soudů pokládá za takový, který se
neslučuje s jeho základními právy označenými v čl. 8 odst. 2
Listiny a čl. 95 odst. Ústavy ČR a také v čl. 6 odst. 1, 2, 3
písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále
Úmluva). Uzavřel, že souhrnně byla takto porušena jeho základní
práva na soudní ochranu a na spravedlivé soudní řízení, a proto
navrhl obě napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušit.
Ve vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, které si Ústavní soud
vyžádal se pouze stručně uvádí, že oba soudy se s námitkami
navrhovatele vypořádaly a v tomto směru je odkázáno odůvodnění
napadeného usnesení s tím, že ústavní stížnost je nedůvodná. Proto
také ji navrhl zamítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci přípisem Ústavnímu
soudu sdělilo, že ústavní stížnost byla vzata na vědomí s tím, že
nevyužívá (jako vedlejší účastník) svého oprávnění se k ní
vyjádřit.
Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností,
vycházeje ze spisového materiálu ve věci pořízeného, z argumentace
navrhovatele i vyjádření účastníka, dospěl k závěru, že podaná
ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska ústavněprávního, které
jediné zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti
soudů obecných takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti
postupovaly v rozporu zejména s obsahem hlavy páté Listiny
základních práv a svobod. Především důvodnou se jeví námitka
stěžovatele spočívající v postupu nalézacího soudu ve vztahu
k vyhotovení jednotlivých protokolů z hlavních líčení jím
konaných. Sepisování protokolu v trestním řízení upravuje hlava
třetí, oddíl druhý trestního řádu (§§55-58). Kromě náležitostí,
které musí takto sepsaný protokol obsahovat je klíčovým to, že
protokol o hlavním líčení má charakter veřejné listiny a je nutno
jej považovat za důkaz právě o tom, jaký byl ve skutečnosti průběh
hlavního líčení. Tak i ustálená judikatura obecných soudů (např.
rozhodnutí R 50/69 - I. - Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Jinými slovy řečeno, z takového protokolu musí být
zřejmé co se v hlavním líčení stalo a jak také proběhlo.
I v případech opravy protokolu po hlavním líčení (a to výlučně
písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností) se oprava musí
provést tak, aby původní zápis zůstal čitelný, přičemž opravu
provede ten kdo ji nařídil. Tyto opravy se nesmějí dotýkat obsahu
nebo smyslu protokolovaných výpovědí. Podstatné v těchto
souvislostech ovšem zůstává to, že protokol i o hlavním líčení
musí být v originální verzi (včetně případných eventuálních
písařských chyb či jiných zřejmých nesprávností) součástí
příslušného spisového materiálu právě proto, aby případně vznesené
námitky, a to zejména i obžalovaným, mohly být verifikovány, resp.
aby na ně mohlo být reagováno i v rámci odvolacího řízení. V daném
případě postupem nalézacího soudu, který nezachoval protokoly
o hlavních líčeních v původní podobě, nemohly být vážné námitky
v tomto směru přezkoumány a tento zásadní důkaz nemohl být
proveden. Své námitky v tomto směru za takto vzniklé situace
nemohl uplatnit především stěžovatel v rámci své obhajoby, která
vycházela i z okolností za kterých probíhala hlavní líčení. Pro
neexistenci originálních protokolů vyhotovených v hlavních
líčeních takto nebylo možné vůbec ověřit četné námitky jeho
samotného či jeho obhájců, právě při hlavních líčeních (jak
stěžovatel tvrdí) vznesených. To včetně případných žádostí obhájců
o opis těchto protokolů, když se nejeví žádný rozumný důvod, proč
jim nemohl být vydán. V této souvislosti je snad na místě uvést,
že pokud je protokolováno pomocí počítače s připojenou tiskárnou,
není důvod opis takového protokolu odmítnout vytisknout i na
žádost po skončení hlavního líčení. Slovo "předem" obsažené v ust.
§41 odst. 6 tr.ř. (vyžádání si kopie obhájcem) je nutno vztáhnout
na technické možnosti soudu (psací stroj), když v současné době
začasté je technické zařízení, na kterém je protokol vyhotoven již
takové úrovně, která bez obtíží umožní vyhotovení příslušné kopie
kdykoli. V tomto směru je právo zejména i obžalovaného či jeho
obhájce na vyhotovení opisu protokolu zjevné a takto jej může
vyžadovat právě i z hlediska jím uplatňované obhajoby, která se
může odvíjet i z přesně zachycených skutečností plynoucích právě
z průběhu hlavního líčení, když při něm vyhotovený protokol je,
jak již řečeno důkazem o jeho průběhu. Pokud není zachován
originál záznamu (protokolu) o hlavním líčení. potom jakékoli
námitky vznášené k průběhu hlavního líčení jsou v zásadě
nepřezkoumatelné a v konečném důsledku znemožňují uplatnit zejména
obžalovanému vykonávat svou obhajobu. Tak se stalo
i v projednávané věci, kdy v rozporu s již citovanými ustanovení
trestního řádu (a konečně i citované instrukce MS) bylo výrazně
zasaženo právo navrhovatele na jeho obhajobu v trestním řízení,
které bylo proti němu vedeno. Nutno dodat, že nic nebránilo
povinnosti založit protokol ještě při jednání do spisu, a to v tom
znění jak byl diktován, tedy bez úprav. Na uvedené výhrady sice
reagoval odvolací soud, ovšem způsobem, který nelze akceptovat.
Uvedl sice, že se jedná o závažné pochybení, námitky však odmítl
s tím, že obsah výpovědí svědků (v protokolu o hlavním líčení) je
v podstatných bodech shodný s tím co vypověděli v přípravném
řízení. Zcela tak opominul právě racio vznesené námitky, tedy to,
že originál protokolů nebyl s ohledem na postup soudu prvého
stupně k dispozici a vlastně tak ani nemohl posoudit do jaké míry
uváděné výpovědi byly shodné či nikoli, stejně jako nemohl
posoudit případně vznesené námitky či připomínky k diktování
protokolů, včetně případných žádostí o opis zmíněných protokolů.
Odvolání na vyjádření předsedkyně senátu nalézacího soudu,
zapisovatelky či správce počítačové sítě je za daných okolností
(bez existence originálních protokolů) nepřípadné. Veškerá tvrzení
či vyjádření ať už soudu či navrhovatele nebo jeho obhájců jsou
jednoduše nepřezkoumatelná a takto z nich ani při odůvodnění
rozhodnutí nelze vycházet. Stran námitek navrhovatele ohledně jeho
právního zastoupení JUDr. V. (kolize zájmů) je na místě odkázat na
usnesení Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 3 To 1169/99-341, které
o uvedeném hovoří, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na
neexistenci zmíněné kolize zájmů, a to i s tím, že v dané chvíli
bylo pro inkriminovaný skutek sděleno obvinění výhradně M. R.,
přičemž navrhovatel byl v té době v procesním postavení svědka.
Požadavek nalézacího soudu tak byl v tomto směru odmítnut a jeho
pochybení napraveno, když i s ohledem na další právní zastoupení
navrhovatele zajištěné (zjednané) bez průtahů nemohlo ohrozit
výkon jeho práv v souvislosti s uplatněnou obhajobou. Jinými slovy
namítané porušení práv na obhajobu nebylo zasaženo způsobem, který
by dosáhl až úrovně protiústavnosti, tedy takové, který svým
rozsahem by možnosti navrhovatele účinně a dostatečně se hájit
omezila. Stran nahlížení do spisu (odmítnutí soudem této možnosti)
požadované navrhovatelem nutno poukázat na odůvodnění ústavní
stížnosti, které v tomto směru je obecné, bez konkrétních
informací a ty také neplynou z obsahu soudního spisu. Nezbývá tedy
než tyto námitky, jako neprokázané odmítnout s dodatkem, že
z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 11 T 12/99,
zřetelně plyne, že do něj nahlížel a tento studoval obhájce
navrhovatele, a to několikrát. Nelze tedy mít za prokázané, že
námitky v tomto směru vznesené navrhovatele jsou oprávněné
a zakládají jím namítanou protiústavnost založenou takto postupem
obecných soudů. Konečně zásadní výhradou učiněnou navrhovatelem je
činnost obecných soudů při provádění dokazování a zejména
hodnocení důkazů z této činnosti vzešlých. Na tomto místě je nutno
uvést, že i Ústavní soud sdílí určité pochybnosti právě z hlediska
provedených důkazů a závěrů z něj vyvozených. S ohledem na
výsledky provedeného dokazování (tak jak vyplývají i z přípravného
řízení) nelze mít za nepochybné, že navrhovatel byl rovnocenným
společníkem M. R. při jednání, které vyústilo v uznání viny
trestným činem podvodu. Z výpovědi obou tehdy obžalovaných (R.
i Ro.), tak jak jsou zachyceny v příslušném trestním spisu spíše
plyne, že naprosto rozhodující osobou byl R. Stejné vyplývá
i z dalších důkazů, zejména četných svědeckých výpovědí učiněných
i v konaných hlavních líčeních. Tak svědek V. (čl. 439 soudního
spisu) uvedl, že Ro. se vyjadřoval pouze k veterinárnímu osvědčení
prodávaných prasat a pouze sledoval jednání, jinak jednal pouze
R., svědek K. o navrhovateli ani nehovořil, stejně tak svědek ing.
T. K. (čl. 513-17), představitel firmy Ka. Nelze v těchto
souvislostech přehlédnout ani výpověď M. R. učiněnou jako úvodní
v hlavním líčení konaném dne 27. 10. 1999, a to že navrhovatel mu
měl pouze pomoci (radou) a to v zásadě výlučně tím, že pokud
zamýšlený prodej prasat na Slovensko nemohl být realizován, sdělil
R., že by bylo možné prasata prodat v P. V rámci téhož hlavního
líčení na položené dotazy odpověděl tak, že nebyl navrhovateli
podřízen ani zavázán, nedostával od něj pokyny, navrhovatel
nepodepisoval v souvislosti s obchodem firmy D,, s.r.o., žádné
doklady, neprokazoval se žádnou plnou mocí, neobdržel od R. žádné
peníze a ani mu nebyly slíbeny. Sám navrhovatel neposkytoval žádné
finanční prostředky v souvislosti s obchodem, neradil mu co má
dělat. Pouze se jednání v souvislosti s uvedeným "obchodem"
(zřejmě pasivně) účastnil. Takto zjištěným skutečnostem v rámci
odůvodnění svých rozhodnutí nevěnovaly obecné soudy odpovídající
pozornost a lze tedy mít za to, že takto provedené důkazy nejsou
odpovídajícím (souladným) způsobem hodnoceny. Ústavní soud již
několikrát ve svých rozhodnutích judikoval, že provádění
dokazování i jeho hodnocení je samozřejmě věcí obecného soudu,
provedené důkazy a právní hodnocení z nich plynoucí však nesmí být
ve výrazném rozporu (sp. zn. III. ÚS 150/99, III. ÚS 84/94, III.
ÚS 166/95 a další). Podle přesvědčení Ústavního soudu v daném
případě tento nezbytný požadavek obecné soudy nesplnily z důvodů
již uvedených. Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu
jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem i z hlediska
dokazování je nutno chápat tak, že soudcům jistěže nelze
přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy provést a jak
je hodnotit. Právě ovšem v této souvislosti musí soudy dostát
požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (§125 tr.ř.).
Odůvodnění o výroku o vině musí být výrazem jednoznačného
(nepochybného) závěru o jaký trestný čin jde (event. o přípravu
k němu či pokus o něj). Skutek lze mít za zjištěný jen tehdy,
je-li prokázán výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení
a je také nezbytné v odůvodnění rozsudku uvést konkrétně, co
kterým důkazem bylo zjištěno, čemu soud uvěřil v případě rozporů
či různosti důkazů, kterým a proč uvěřil. Nelze než uzavřít, že
dokazování prováděné i v trestním řízení musí být provedeno
v dostatečné kvalitě a rozsahu, při dodržení všech zákonných
požadavků a pouze takto může vést ke správnému, spravedlivému
a přesvědčivému rozhodnutí ve věci. Naznačeným postupem obecných
soudů tak v tomto směru byla zasažena navrhovatelova základní
práva obsažená v čl. 8 odst. 2 i čl. 36 odst. 1 Listiny a také
v čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy. Námitky stran neprovedení navržených
důkazů navrhovatelem je však na místě odmítnout. To proto, že zde
se soudy zabývaly jejich důvodností z hlediska projednávané věci,
dospěly k závěru, že se jeví jako nadbytečné a tento svůj postoj
přesvědčivě vysvětlily. Nad rámec podané ústavní stížnosti je na
místě dodat, že dle přesvědčení Ústavního soudu se v dané věci
obecné soudy nakonec potřebným způsobem nezabývaly ani otázkami
spolupachatelství (neuvedeno výslovně ve výroku rozsudku),
námitkami navrhovatele stran reálně způsobené výše škody či
úvahami z hlediska přípravy či pokusu k trestnému činu. I přes
shora řečené, odsuzující rozsudek neobsahuje bližší úvahy
o případné míře zavinění navrhovatele v rámci uvažovaného
spolupachatelství. Konečně úvahy odvolacího soudu v souvislosti
s dosud nepravomocně skončeným jiným řízením navrhovatele (obnova
řízení, ať už se týká čehokoli), nejsou na místě a odkaz na takové
řízení v projednávané věci představuje znovu zasažení čl. 36 odst.
1 Listiny.
Je ovšem na tomto místě připomenout, že veškeré tyto úvahy
Ústavního soudu se nesou pod aspektem již vpředu řečeného stran
nesprávného postupu obecných soudů ohledně protokolace konané
u hlavních líčení vedených před soudem nalézacím.
Ústavní soud se v projednávané věci nemohl s ohledem na její
charakter vyhnout úvahám o zásadě tzv. beneficia cohaesionis,
jejíž podstatou je změna rozsudku i ve prospěch té osoby, která
opravný prostředek nepodala (v daném případě ústavní stížnost),
jestliže jí ovšem prospívá důvod, pro který bylo změněno
rozhodnutí ve prospěch osoby, která opravný prostředek podala.
Formálním předpokladem takového postupu je sice to, že o všech
obžalovaných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem, tato
formálnost však nesmí být mechanicky užívána tam, kde zjevně je na
místě toto pravidlo uplatnit z hlediska faktického (reálného)
stavu řízení před soudy. V daném případě nepochybně v témže řízení
konal a posléze i rozhodoval nalézací soud. V řízení odvolacím pak
soud vyloučil usnesením ze dne 30. 8. 2000 věc tehdy obžalovaného
R. dle §23 odst. 1 tr.ř. za společného řízení s tím, že
v dohledné době vyprší dvouletá vazební lhůta (důvodem byla
nepřítomnost obhájce obž. R. u veřejného zasedání konaného dne
30. 8. 2000). Důvodem označeného postupu odvolacího soudu tak dle
odůvodnění jeho usnesení bylo urychlení řízení trestního stíhání
obž. R. Následujícího dne (31. 8. 2000) však bylo v jeho věci
rozhodnuto meritorně (rozsudkem). Z uvedeného potom není zřejmé
proč odvolací soud užil takový postup (vyloučení věci), když mu
zjevně nic nebránilo věci odložit a o obou tehdy obžalovaných
rozhodnout právě v témže řízení a týmž rozhodnutím. Tímto postupem
o jehož správnosti a racionálnosti není Ústavní soud přesvědčen,
tak za daného stavu nelze eliminovat možnost užití zásady
beneficium cohaesionis. Byť (v důsledku označeného postupu) nebyly
naplněny formální znaky citované zásady, nepochybně je dán
společný důvod zrušení uvedených rozhodnutí, který spočívá,
stručně řečeno, ve shora nalezeném a konstatovaném zjištění
vadného postupu v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím,
tedy v řízení, které mohlo způsobit nesprávnost některého
z posléze obecnými soudy učiněných výkroků, týkajícími se nejenom
navrhovatele samotného, ale zjevně i tehdy spoluobžalovaného M. R.
Jenom jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že v řízení
před obecnými soudy je nezbytné důsledně respektovat i zásadu
zákazu reformationis in peius.
S poukazem na uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než
označená rozhodnutí zrušit pro uvedené rozpory, zejména
s ústavněprávními principy spravedlivého procesu, když Ústavní
soud zrušil i napadené rozhodnutí soudu nalézacího v jehož rámci
již k popsaným pochybením došlo, maje na mysli i ekonomii
a efektivnost trestního řízení vedeného před soudy.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 26. dubna 2001