ECLI:CZ:US:2001:3.US.690.01
sp. zn. III. ÚS 690/01
Usnesení
III. ÚS 690/01
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.N., zastoupeného JUDr. Z.S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2001, sp. zn. 10 To 327/2001, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. července 2001, sp. zn. 1 T 75/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2001 (10 To 327/2001-213) a spolu s ním též jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu (Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. července 2001 - 1 T 75/2001-196) a tvrdil, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími stěžovatele "zkrátili na jeho právech ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod". Podle odůvodnění ústavní stížnosti k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv došlo tím, že "oba soudy nesprávně zhodnotily důkazy, které byly nebo nebyly provedeny v průběhu vyšetřování". Aniž by svá tvrzení o protiústavním postupu obecných soudů z hlediska ochrany ústavnosti blíže rozvedl, s odkazem na to, že se postupem obecných soudů "cítí velmi poškozen", posléze navrhl, aby Ústavní soud jejich rozhodnutí, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ústavní stížností napadených rozsudků obou obecných soudů byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže [§247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.] a trestným činem porušování domovní svobody (§238 odst. 1 tr. zák.), jichž se dopustil způsobem dostatečně popsaným ve výroku rozsudku obecného soudu I. stupně (§120 odst. 3 tr. ř.), a to ve spolupachatelství s dalším odsouzeným; inkriminovaným jednáním způsobili poškozeným škodu ve výši nejméně 11.410,- Kč.
Za takto odsouzený trestný čin byl stěžovatel s přihlédnutím k předchozímu odsouzení (§247 odst. 1, 3, 4 tr. zák.) odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, když oba obecné soudy neuvěřily jeho obhajobě, že inkriminovaných trestných činů se dopustil spoluodsouzený sám, zatímco stěžovatel spal ve vypůjčeném automobilu, jímž na místo odsouzených trestných činů společně dojeli.
Svou ústavní stížnost, jak již dříve řečeno, odůvodnil stěžovatel tvrzením o pochybení obecných soudů v oblasti hodnocení důkazů a své námitky v tomto směru - stručně shrnuto - rozvedl polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak tato se podává již z průběhu opravného řízení, v němž v podstatě stejnými vývody (tvrzeními) jako v ústavní stížnosti usiloval o zprošťující výrok. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel svou ústavní stížností, výtkou stran nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy, usiluje o přezkum věcné správnosti (legality) jejich rozhodnutí.
Ve své ustálené rozhodovací praxi však Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, že s ohledem na své ústavní postavení orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví takový přezkum do jeho pravomoci spadá jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), stejně jako mu nepřísluší zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); ony zvláštní podmínky, které by umožnily ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.
Stěžovatelova ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, aniž by se předtím jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. prosince 2001