ECLI:CZ:US:2001:3.US.693.2000
sp. zn. III. ÚS 693/2000
Usnesení
III. ÚS 693/2000
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci navrhovatele Tělovýchovná jednota O., zastoupeného JUDr. J. R., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2000, č. j. 38 Co 58/98-112, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2000, č. j. 38 Co 58/98-112, odůvodnil ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení obecné soudy svými rozsudky porušily Ústavou zaručená základní práva na soudní ochranu a zasáhly do práva vlastnit a užívat majetek, jak je zakotveno v čl. 36
odst. 1 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na nepřesnosti v petitu restituční žaloby, podané Českou obcí sokolskou, a na nedostatek pasivní legitimace stěžovatele v řízení o vydání nemovitostí s tím, že vyhověním žalobě s takovými závadami považuje za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 7 C 439/97 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2000, č. j. 38 Co 58/98-112, zásah od práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání a v odůvodnění rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč shledal, že soud I. stupně, vycházející z právního názoru Nejvyššího soudu ČR, vysloveného dne 29. května 1997 v předmětné věci, vedené pod sp. zn. 2 Cdon 1419/96, správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj též správný právní
názor. I když ústavní stížnost nesměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2001, č. j. 20 Cdo 575/2001-129, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, lze na odůvodnění tohoto usnesení odkázat, poněvadž v něm bylo zdůrazněno stanovisko Nejvyššího soudu ČR k tomu, kdo je povinným k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb., vyslovené konečně i v jeho rozsudku ze dne 24. října 1996 ve věci sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně , dne 20. prosince 2001