Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2001, sp. zn. III. ÚS 715/2000 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 68/22 SbNU 99 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.715.2000

sp. zn. III. ÚS 715/2000 Nález Ústavní soud rozhodl na jednání konaném dne 26. 4. 2001 v senátě o ústavní stížnosti ing. P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 734/2000, ze dne 3. 11. 2000 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 544/2000, ze dne 25. 9. 2000, za vedlejší účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, o prodloužení vazby, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 734/200, ze dne 3. 11. 2000, se zrušuje. Odůvodnění: Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2000 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 6 To 734/2000, ze dne 3. 11. 2000 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 544/2000, ze dne 25. 9. 2000. To proto, že dle jeho názoru bylo uvedenými rozhodnutími obou soudů porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu, zaručené mu čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina). Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 40 Nt 544/2000, který si Ústavní soud vyžádal, také zjistil, že navrhovatel je obviněn z trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále tr. zák.) jako spolupachatel dle §9 odst. 2 tr. zák. a také z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 2a) písm. a), c) tr. zák. a v této souvislosti byl vzat dne 25. 2. 1999 do vazby z důvodů stanovených v §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále tr.ř.). Jeho vazba byla opakovaně prodloužena, naposledy citovaným usnesením Okresního soudu v Ústí na Labem, čj. 40 Nt 544/2000-13, ze dne 25. 9. 2000 s tím, že trvají k tomuto datu vazební důvody stanovené v §67 odst. 1 písm. a), b) tr.ř., přičemž vazba byla prodloužena do 31. 12. 2000. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že vycházel z návrhu státního zástupce, který poukázal na nutnost výslechu dalších svědků, jejichž jména jsou uvedena v návrhu vyšetřovatele a i na nutnost opakovaného výslechu dalších svědků pro rozpory v jejich výpovědích a také i s tvrzeními navrhovatele. Poukázal na to, že se jedná o rozsáhlé a náročné vyšetřování v jehož průběhu se objevují další, dílčí skutky spojené také s osobou navrhovatele. Konečně uvedl i to, že navrhovatel, i když je tázán na vysvětlení konkrétních rozporů, odmítá se k věci vyjádřit. Z těchto skutečností pak soud dovodil trvající existenci uvedených důvodů vazby s tím, že propuštěním navrhovatele na svobodu by mohl být zmařen či ztížen účel trestního řízení, zejména možným působením navrhovatele na osoby či svědky, které je zapotřebí vyslechnout. Současně konstatoval, že skutky, pro které bylo sděleno obvinění se nepochybně staly, mají všechny znaky trestných činů a je důvodné podezření, že je spáchal i navrhovatel. V důsledku těchto skutečností, pak prodloužil vazbu o 3 měsíce. V tomto směru poukázal rovněž na náročnost vyšetřování spočívající v obtížném získávání důkazů i pro další dílčí útoky, které se při šetření věci objevují a které je nutné prověřit. Proti uvedenému usnesení podal navrhovatel stížnost, o které rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř., již citovaným usnesením, zamítl. To s tím, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky pro které bylo sděleno obvinění (i navrhovateli) se staly, mají všechny znaky trestného činu a jsou dány zřejmé důvody k podezření, že se jich dopustil i navrhovatel. Stran označených důvodů vazby pak odkázal na svá předchozí rozhodnutí. Poukázal také na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 511/99) ze dne 8. 6. 2000, kterým byla ústavní stížnost navrhovatele odmítnuta. Doplnil své rozhodnutí i úvahou, že za dané situace navrhovateli hrozí důrazný trest a je tak dána obava o možnosti vzniku následku předpokládaného ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. Navrhovatel ve vztahu k oběma rozhodnutím obecných soudů podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. V rámci důvodů v něm označených pak z valné části argumentoval tím, co uvedl již před obecnými soudy. Tedy poukázal na povrchnost napadeného usnesení soudu I. stupně, jehož odůvodnění obsahuje pouze obecná tvrzení parafrázující zákonné znaky vazebních důvodů bez konkrétního obsahu s tím, že soud odvolací potom na námitky navrhovatele vznesené v podané stížnosti ani nereagoval. Zdůraznil, že je ve vazbě takřka dva roky, vyšetřování však stále nebere konce, i když jde především o důkladnou prověrku listinných dokladů, což bylo možno v rozumném čase uskutečnit. Tak se však neděje, vyšetřování (další výslechy svědků, kteří k věci nemají co říci, či výslechy opakované), je vedeno nesoustředěně a neracionálně. Poukázal na předchozí usnesení odvolacího soudu (sp. zn. 6 To 491/2000), kdy krajský soud zkrátil navrhované prodloužení vazby o 3 měsíce s poukazem na stanovený plán vyšetřování v rámci kterého měl být poslední svědek vyslechnut 12. 9. 2000 a s ohledem na tento postup vyšetřování učinil závěr, že to je možno ukončit do 30. 9. 2000. Soud I. stupně tuto skutečnost nevzal v úvahu a napadeným usnesením znovu vazbu do konce roku 2000 prodloužil, vazební důvody formalizoval, odkázal na stanovisko vyšetřovatele. Znovu poukázal na své námitky uplatněné v podané stížnosti k odvolacímu soudu s tím, že také soud instančně nadřízený rozhodoval formálně. Nevysvětlil totiž důvody, které měly vézt k prodloužení vazby, přičemž jeho odkaz na svá předchozí rozhodnutí je nepřípadný už proto, že v něm dovozoval lhůtu vazby do 30. 9. 2000 s tím, že do uvedené doby lze vyšetřování reálně ukončit. V odůvodnění svého rozhodnutí tak nevysvětlil proč a z jakých důvodů vyšetřování trvá a proč tedy s ohledem na takto vzniklou situaci trvají i vazební důvody. Opakovaně zdůraznil, že omezení osobní svobody je na místě, a to i z hlediska právních předpisů ústavní úrovně, pouze v případech, které jsou důvodné. Má za to, že v daném případě tomu tak není, vazba trvá takřka dva roky, vyšetřování je nesoustředěné, na námitky navrhovatele v řízením před soudy není adekvátně reagováno a soudy svá rozhodnutí ve světle argumentace vedené navrhovatelem neodůvodňují. Proto také obě napadená rozhodnutí navrhl zrušit s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho ústavní práva na osobní svobodu. K podanému návrhu se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil i Krajský soud v Ústí nad Labem a také Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí bez dalšího a odkázal v této souvislosti na usnesení (nesprávně uvedeno nález) Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 511/99, ze dne 8. 6. 2000. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že vyšetřování (bez frází či výmluv) je skutečně velmi rozsáhlé a náročné a přitom probíhá standardně a bez průtahů. Má za to, že namítaná práva nebyla zasažena a poukazuje také na rozhodnutí, která v rámci celé věci již vydal i Ústavní soud. Ve zprávě Vězeňské služby ČR, Vazební věznice Litoměřice, je obsažena informace, že navrhovatel byl dne 23. 2. 2001 propuštěn z vazby. Po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje ze spisového materiálu, zejména rozhodnutí soudů ve věci učiněných i argumentace vedené navrhovatelem, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh (ústavní stížnost) je důvodný. V daném stadiu projednávané věci se odůvodnění soudů jeví z hlediska požadavků na jeho komplexnost a přesvědčivost jako nepostačující. Je sice faktem, že rozhodnutí o vazbě jsou rozhodnutími, zejména co do stanovení konkrétních skutečností odůvodňujících příslušnou obavu z předpokládaných následků, obtížnými. Nicméně rozhodnutí o prodloužení vazby (ponechání ve vazbě) musí obsahovat argumentaci (důvody), které jednoduše musí poukázat právě na ony konkrétní skutečnosti naznačené v ustanovení §67 tr.ř. V daném případě tomu tak v této fázi trestního řízení, které je v projednávané věci vedeno, není. Je skutečností, že zejména odvolací soud v podstatě nereagoval na obsáhlé námitky vznesené navrhovatelem ve stížnostním řízení a tak k nim vlastně nezaujal žádný postoj, ač tyto námitky v části svého rozhodnutí pečlivě popsal. Omezil se v zásadě na konstatování, že nalezené vazební důvody trvají a v tomto směru odkázal na svá předchozí rozhodnutí. Poslední takové rozhodnutí o prodloužení vazby (č.j. 6 To 491/2000-56) ze dne 12. 7. 2000 se však s ohledem na uvedené jeví poněkud nekonzistentní. V citovaném rozhodnutí sice odvolací soud přece jenom hovoří obsáhleji o vazebních důvodech, také správně analyzoval postup vyšetřování a následně uzavřel s tím, že toto vyšetřování lze ukončit do září 2000. V rozporu s tímto tvrzením v nyní napadeném usnesení (č.j. 6 To 734/2000-57) pouze odkazuje na svá předchozí rozhodnutí (tedy i shora citované) a to v podstatě bez dalšího, tedy i bez toho, že by vysvětlil či odůvodnil svůj závěr přijatý v rozhodnutí předchozím. Za daného stavu věci se pak napadené usnesení jeví jako neurčité a důvody v něm uvedené pouze jako formální bez argumentů, které by zmiňovaly ony konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodné další trvání vazby. Je snad nadbytečné zdůrazňovat, že tyto důvody je zapotřebí zkoumat v průběhu celého trestního řízení, v kterékoliv jeho fázi, právě s důrazem na takové základní lidské právo, jakým je osobní svoboda. Respektování uvedeného základního práva samozřejmě má svůj výraz i při rozhodování o prodloužení trvání vazby, kdy navíc je k otázce důvodnosti vazby přiřazena i otázka její oprávněné délky. Z hlediska trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením a vazba tak (v trestním řízení obecně) může trvat jen nezbytně nutnou dobu (§71 tr.ř.). Tyto požadavky musí být orgány činnými v trestním řízení respektovány důsledně. Proto také u vazeb obecně (a v daném případě zvláště, když se jedná o vazbu trvající takřka dva roky) musí být její délce a případnému prodloužení věnována patřičná pozornost. V napadeném rozhodnutí soudu však nelze nalézt konkrétní informace v naznačeném směru, když je pouze odkázáno na složitost a obtížnost šetřené věci, případně její (blíže neurčené) rozšiřování. Odkazy na stanoviska vyšetřovatele či státního zástupce jsou nepřípadné a pokud soud jimi chce argumentovat, musí tak učinit příslušným procesním postupem, kterým vysvětlí co jej k příslušnému rozhodnutí vedlo. Co se týče odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci učiněných (stran navrhovatele, sp. zn. I. ÚS 511/99, ze dne 8. 6. 2000), nutno připomenout, že ta byla vydána v jiném stadiu projednávané věci, za jiného stavu a procesní situace a prakticky o 5 měsíců dříve, když tehdy bylo napadeno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 1999, (tedy vydané o více než rok dříve). Případná argumentace tímto rozhodnutím, z uvedených hledisek takto: není na místě. V uvedeném postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem tak Ústavní soud spatřuje porušení základního práva navrhovatele garantovaného i v ústavní rovině, a to práva na osobní svobodu tak, jak jsou vyjádřena v čl. 8 ods. 1, 2 a 5 Listiny, neboť osobní svoboda je zaručena, nikdo jí nesmí být zbaven jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, přičemž nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Z uvedených důvodů nezbylo Ústavního soudu než rozhodnout jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že bude na soudu II. stupně, aby vzniklou situaci svým dalším postupem i s ohledem na ústavně právní aspekty projednávané věci, souladně s nimi vyřešil. Protože v projednávané věci se jedná zřetelně o změnu rozhodnutí i ve prospěch ing. P. V., i když ten sám ústavní stížnost nepodal (analogie s poukazem na ust. §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a §261 tr.ř.). I jemu tedy prospívá důvod, pro který bylo napadené rozhodnutí změněno (zrušeno), když bylo Ústavním soudem rozhodováno v důsledku ústavní stížnosti podané ing. P. Š. U obou obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení, týmž usnesením, přičemž je dán nepochybně společný důvod zrušení uvedeného rozhodnutí, který spočívá, stručně řečeno, ve shora nalezeném a konstatovaném zjištění vadného postupu (dosahujícího již úrovně protiústavní), v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí, který způsobil nesprávnost (protiústavnost) z posléze učiněného výkroku označeného soudu. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 26. dubna 2001