Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.06.2001, sp. zn. III. ÚS 738/2000 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 93/22 SbNU 303 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.738.2000

sp. zn. III. ÚS 738/2000 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 21. června 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Z., spol. s r. o., za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, o zastavení řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, se zrušuje. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu osobně dne 15. prosince 2000, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, o zastavení řízení. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být dotčena v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu skutkově a právně před soudem argumentovat dle čl. 38 odst. 2 Listiny a konečně v právu, plynoucím z ústavní povinnosti obecných soudů dle čl. 90 Ústavy. Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 176/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatelka se žalobou před obecným soudem domáhala přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. července 2000, č. j. 523/130/00-Kl, a č. j. 484/130/00-Kl, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty, vydaným Finančním úřadem v Náchodě dne 29. listopadu 1999, pod č. j. 89109/99/243912/4933 a 89043/99/243912/4933. Po podání žaloby vyzval krajský soud stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku, přičemž tato výzva byla doručena toliko její právní zástupkyni, a to dne 8. září 2000 (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Ca 176/2000-7). Z uvedeného usnesení pak dále vyplývá, že soudní poplatek, jenž byl uhrazen formou nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení, byl soudu uhrazen (doručen) dne 19. září 2000. Ve spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 176/2000 výzva k zaplacení soudního poplatku, jakož i doručenka, ověřující datum jejího doručení, není založena. Z evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka další ústavní stížností napadá usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 175/2000-12, o zastavení řízení. Příslušné řízení je vedeno u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 738/2000, přičemž k projednání této věci si Ústavní soud od Krajského soudu v Hradci Králové vyžádal spis sp. zn. 30 Ca 175/2000. Na č. l. 10 spisu obecného soudu uvedené spisové značky je založena výzva k zaplacení soudního poplatku pro obě označená řízení, vedená před Krajským soudem v Hradci Králové, tj. ve věcech sp. zn. 30 Ca 175/2000 a 30 Ca 176/2000. Na výzvě je vyznačeno datum jejího doručení právní zástupkyni stěžovatelky dne 8. září 2000, dále datum vyhovění výzvě 18. září 2000, vyplněné právní zástupkyní stěžovatelky, a konečně vyznačení data doručení výzvy s nalepenými kolkovými známkami Krajskému soudu v Hradci Králové, jímž byl den 19. září 2000. Usnesením ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, pak Krajský soud v Hradci Králové předmětné řízení zastavil, a to s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové odepření základních práv, plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a dále z čl. 90 Ústavy. Dotčení v základních právech a svobodách spatřuje ve skutečnosti, že k zastavení soudního řízení došlo po řádném uhrazení soudního poplatku. Uvádí, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla právní zástupkyni stěžovatelky doručena dne 8. září 2000, přičemž tato soudní poplatek ve stanovené výši a způsobem, který je stanoven zákonem - kolkovými známkami vylepenými na originále výzvy k zaplacení soudního poplatku (tiskopis SEFT - 15004 1 - O. s. ř. č. 4a), a to ve lhůtě dle §57 o. s. ř., za použití §13a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, tj. dne 18. září 2000 (osmý den lhůty připadl na sobotu dne 16. září 2000, pročež posledním dnem pro zaplacení soudního poplatku bylo pondělí dne 18. září 2000) tak, že podání odevzdala poslední den lhůty České poště, s. p., pob. Rychnov nad Kněžnou, tj. orgánu, který má povinnost je doručit. Kromě uvedeného stěžovatelka namítá i skutečnost, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je soud povinen doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci, což se v dané věci nestalo. Konečně vytýká účastníku řízení nesprávnou interpretaci lhůty dle §57 o. s. ř., když dle jejího přesvědčení zákon nestanoví povinnost osobního doručení kolkové známky podatelně soudu a dále vytýká soudu nesprávné poučení o nemožnosti odvolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí. Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 19. února 2001 Krajský soud v Hradci Králové k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ve věci samé opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. V polemice k námitce stěžovatelky ohledně doručení výzvy soud uvádí, že jeho postup byl v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byla povinnost zaplatit soudní poplatek uložena stěžovatelce přímo ustanovením §2 a §4 zákona o soudních poplatcích. Jelikož tato povinnost vzniká již podáním žaloby (§4 písm. a) uvedeného zákona) a ke stejnému datu je i poplatek splatný (§7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), měla dle názoru účastníka řízení výzva krajského soudu charakter pouhého upozornění na nesplnění povinnosti se současným stanovením náhradní lhůty k plnění a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli uloženo něco vykonat, jak má na mysli ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. K námitce stěžovatelky ohledně nesprávného poučení soudu odkazuje účastník řízení na ustanovení §250j o. s. ř. V závěru svého vyjádření Krajský soud v Hradci Králové vyjadřuje přesvědčení, že v předmětné věci postupoval v souladu s platnými právními předpisy i stěžovatelkou označenými základními právy, zaručenými Ústavou a Listinou. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů, odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování k prokázaní data podání úhrady soudního poplatku stěžovatelkou ve věci sp. zn. 30 Ca 176/2000, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z podacího lístku, předloženého stěžovatelkou Ústavnímu soudu u ústního jednání, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala úhradu soudního poplatku formou nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení k poštovní přepravě dne 18. září 2000. Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci dopadají ustanovení §2, §4 a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení §49 odst. 1 a §55 o. s. ř. Dle ustanovení §2 a §4 zákona o soudních poplatcích vzniká navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením §9 odst. 2 uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné lhůtě. Tato lhůta je přitom dle §55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou, jíž stanoví předseda senátu. V ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. je pak zakotvena povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat. Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro soudní řízení v ustanoveních §49 odst. 1 a §55 o. s. ř. nedostál. Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou otázek. Ta první je spjata s interpretací §49 odst. 1 o. s. ř., tj. s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř. K interpretaci §49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako ústavně konformní názor krajského soudu publikovaný v Bulletinu advokacie č. 8/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení §49 odst. 1, věta druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje dle Ústavního soudu takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že porušení §49 odst. 1 o. s. ř., jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 1/2001, avšak argumenty v něm obsažené, dle jeho přesvědčení, jsou zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy druhé o. s. ř., nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy první o. s. ř. Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení skutkových zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř. pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, ve spojení s §55 o. s. ř., je lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání). Vycházeje z výše podané interpretace dotčených zákonných ustanovení a na základě provedeného zjištění pak Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci stěžovatelka uhradila k výzvě soudu, i navzdory vadě v jejím doručení, soudní poplatek včas. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení §2, §4 a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení §49 odst. 1 a §55 o. s. ř. vybočil z rámce principu spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 2000, č. j. 30 Ca 176/2000-7, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat. V Brně dne 21. června 2001