ECLI:CZ:US:2001:4.US.2.01
sp. zn. IV. ÚS 2/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2000, č.j. 10 Ca 259/2000-20 a rozhodnutí Okresního úřadu v Písku, okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 6. 2000, č.j. PÚ/546/00-Šv, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Okresního úřadu v Písku, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.
10. 2000, č.j. 10 Ca 259/2000-20 a rozhodnutí Okresního úřadu
v Písku, okresního pozemkového úřadu ze dne 14. 6. 2000, č.j.
PÚ/546/00-Šv, se zrušují.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 1. 2001, doplněným
podáním ze dne 28. 2. 2001, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní
soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. 10. 2000, č.j. 10 Ca 259/2000-20
a rozhodnutí Okresního úřadu v Písku, okresního pozemkového úřadu
ze dne 14. 6. 2000, č.j. PÚ/546/00-Šv, jimiž bylo pravomocně
určeno, že není vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k. ú. V.,
tj. p.č. 563/1, ostatní plocha o výměře 5906 m2 a p.č. 563/2, les
o výměře 117 m2, s odůvodněním, že zjištěné okolnosti nezakládají
restituční titul podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě, neboť
zestátnění pozemku proběhlo v souladu s vládním nařízením č.
15/1959 Sb.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno
jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek a na ochranu
vlastnického práva, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti
zrekapituloval dosavadní průběh řízení, kdy jeho věc byla
opakovaně řešena jak Okresním pozemkovým úřadem v Písku, tak
Krajským soudem v Českých Budějovicích, a vyjádřil nesouhlas
s právním posouzením věci, jak bylo učiněno zejména krajským
soudem. Za správný považuje ten právní názor, podle něhož
předmětné pozemky (původně jedna parcela) byly právními předchůdci
sdruženy do JZD V., byly tudíž užívány na základě práva
družstevního užívání, a že podle tehdy platných právních předpisů
bylo vyloučeno, aby takové věci byly vyvlastněny podle vl. nař. č.
15/1959 Sb., jak tomu bylo v jeho případě.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve
svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru
nedošlo k porušení práv stěžovatele, neboť soud projednal právní
věc předepsaným procesním způsobem a státní moc uplatnil v mezích
daných zákonem. Při věcném rozhodování posuzoval ve smyslu §244
a násl. o.s.ř. zákonnost rozhodování Okresního pozemkového úřadu
v Písku a neshledal její porušení. Věc byla pozemkovým úřadem
i přezkumným soudem posuzována opakovaně, skutková zjištění byla
úplná. Pozemkový úřad a následně i soud, vycházel z předchozího
rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 4. 2000, sp.
zn. 10 Ca 404/99, ve kterém byl vysloven závazný právní názor, že
aplikace vládního nařízení č. 15/1959 Sb. na daný případ vyloučena
nebyla a restituční titul proto podle §6 odst. 1 písm. o) zákona
o půdě nebyl dán. Pokud stěžovatel spatřuje porušení svých práv ve
výsledku řízení, pak rovněž ani tento názor soud nesdílí, neboť
nebylo zasaženo do jeho ústavního práva na soudní ochranu, ani do
jeho práva vlastnit majetek, protože smyslem tohoto ustanovení je
chránit pouze právo konstituované a nikoliv případný právní nárok.
Současně vyjádřil názor, že stížnost byla podána po lhůtě
stanovené pro její podání, neboť napadené rozhodnutí nabylo právní
moci dne 6. 11. 2000 a dle prezenčního razítka byla ústavní
stížnost Ústavnímu soudu doručena dne 5. 3. 2001, tedy po uplynutí
zákonem stanovené lhůty. Závěrem navrhl vydání nálezu, kterým se
ústavní stížnost odmítá a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního
jednání.
Okresní úřad Písek - okresní pozemkový úřad, jako vedlejší
účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se
ztotožňuje s tvrzením stěžovatele obsaženém v ústavní stížnosti,
podle něhož pozemkový úřad napadené rozhodnutí vydal proti svému
přesvědčení a jen proto, že byl k tomu zavázán právním názorem
Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjádřeném ve zrušujícím
rozsudku ze dne 20. 4. 2000, č.j. 10 Ca 404/99-16. I po
potvrzujícím rozsudku téhož soudu ze dne 4. 10. 2000 je nadále
přesvědčen, že obě napadená rozhodnutí protiústavně odepřela
stěžovateli ochranu jeho majetkového práva stanovenou zákonem
o půdě, Ústavou ČR a Listinou. Právní stanovisko k celé
záležitosti je zevrubně popsáno v rozhodnutí ze dne 19. 11. 1999,
č.j. PÚ/94/91-B, na jehož důvody odkázal. Polemické výhrady
k ústavní stížnosti nemá a navrhl, aby obě napadená rozhodnutí
byla Ústavním soudem z výše uvedených důvodů zrušena.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 259/2000 a správní spis okresního
pozemkového úřadu PÚ/94/91, který mu byl zaslán včetně
navazujícího správního spisu finančního referátu Okresního úřadu
v Písku, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro
rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti a návrhům s ní
spojeným, je třeba zcela vyhovět, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost (jejíž
vady byly odstraněny podáním doručeným dne 5. 3. 2001) byla podána
na poštu dne 29. 12. 2000 a tudíž včas. Tvrzení stěžovatele
o zásahu do vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny
ovšem nelze přisvědčit, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou
judikaturu Ústavního soudu, dle níž uvedeným článkem je chráněno
zpravidla vlastnictví již existující, nikoliv tedy tvrzený nárok
na ně. Nicméně Ústavní soud posuzoval, zda v daném případě nedošlo
k zásahu do jiných ústavních práv a svobod, než jak bylo namítáno
v odůvodnění ústavní stížnosti, a zejména, zda přezkumné řízení ve
své komplexnosti lze považovat za spravedlivé, zejména s ohledem
na konkrétní okolnosti daného případu a s ohledem na účel
příslušných restitučních zákonů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele
s právním posouzením jeho restituční věci krajským soudem,
konkrétně s jeho závěrem, že předmětný pozemek bylo možno
vyvlastnit podle vl. nař. č. 15/1959 Sb., neboť se nejednalo o věc
užívanou jednotným zemědělským družstvem na základě právních
poměrů vzniklých podle předpisů upravujících vztahy mezi těmito
družstvy a jejich členy ve smyslu §2 odst. 2 cit. vl. nař.,
a tudíž že zestátnění pozemku bylo vykonáno v souladu s tehdy
platnými zákonnými předpisy. Ústavní soud je přesvědčen, že
takovýto právní názor je v extrémním nesouladu se skutkovými
zjištěními, jak vyplývají z vyžádaných spisů. Z nich Ústavní soud
zjistil, že právní předchůdce stěžovatele, tj. L. Š., byl ke dni
19. 10. 1961, tj. ke dni vydání rozhodnutí podle §9 odst. 1 vyhl.
č. 88/1959 Ú.l. (prováděcí vyhláška k vl. nař. č. 15/1959 Sb.),
členem JZD V. Jako člen družstva byl povinen podle §23 odst.
zák.č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstev (účinného
od 1. 10. 1959 do 31. 12. 1975), sdružit veškeré pozemky, včetně
lesních (a to nikoliv pouze ty, jichž byl výlučným vlastníkem, ale
i pozemky ve spoluvlastnictví, případně i pozemky v nájmu), do
společného družstevního hospodaření, a to bez ohledu na skutečnost
vyplývající např. z č.l. 1 postoupeného správního spisu finančního
referátu OÚ v Písku, že usnesením JZD V. ze dne 23. 5. 1958 měl
být pozemek "vypuštěn" z obhospodařování tohoto družstva,
"s podmínkou odpisu plochy ze zemědělské půdy a údržby příjezdové
cesty". K pozemkům sdruženým náleželo družstvu právo družstevního
užívání, jehož obsah byl upraven v ust. §24 odst. 3 cit. zákona.
Toto právo mělo povahu práva věcného, přičemž tehdejší právní
úprava zásadně nepředpokládala jeho zánik (s výjimkou snad
výjimečných případů zcizení takových pozemků se souhlasem
družstva, kdy v praxi šlo převážně o darování státu) "vyčleněním"
z družstevního užívání. Takové "vyčlenění" mohlo znamenat pouze
souhlas k převodu vlastnictví pozemku ve smyslu §23 odst. 3 cit.
zákona. Pokud tedy družstvo v odůvodněných výjimečných případech
nehodlalo sdružený pozemek využívat samo, mělo možnost buď - při
zachování práva družstevního užívání - pozemek pronajmout (§24
odst. 3 cit. zákona), nebo podle §23 odst. 3 cit. zákona udělit
souhlas k jeho převodu. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že
L. Š. neprojevil vůli pozemek převést, byť JZD V. s takovým
převodem by nepochybně souhlasilo. Za takové situace J. s. h.
a JZD V. nic nebránilo uzavřít smlouvu o nájmu předmětného
sdruženého pozemku. To, že J. s. h. si byly vědomy skutečnosti
předpokládané v ust. §2 odst. 2 vl. nař. č. 15/1959 Sb.. tj. že
předmětný pozemek je užíván zemědělským družstvem na základě
právních poměrů vzniklých podle předpisů upravujících vztahy mezi
tímto družstvem a jeho členem, zřetelně vyplývá např. z přípisu J.
s. h. finančnímu odboru ONV Milevsko ze dne 11. 12. 1959 (č.l. 2
správního spisu finančního referátu OÚ v Písku), kde je mj. žádáno
"o lask. předběžné sdělení, zda a kdy rozhodnete o převodu, či
v daném případě naši žádost odmítnete s poukazem na ust. §2 odst.
2 vl. nař. č. 15/59 Sb.". Lze tedy konstatovat, že v daném případě
byla aplikace vl. nař. č. 15/1959 Sb. vyloučena, neboť předmětný
pozemek byl ve smyslu §2 odst. 2 cit. vl. nař. věcí užívanou
Jednotným zemědělským družstvem V. na základě práva družstevního
užívání podle ust. §24 zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných
zemědělských družstvech, a tudíž rozhodnutí ONV v Písku ze dne
19. 10. 1961, č.j. fin.88/188 Mil.z r. 1961-Pec bylo vydáno, ve
smyslu §6 odst. 1 písm. o) zák.č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, v rozporu s tehdy platnými zákonnými
předpisy, tj. s cit. zákonem č. 49/1959 Sb. a cit. vl. nař. č.
15/1959 Sb. Dále nelze přehlédnout, že rozhodnutí o přechodu
najaté věci do socialistického vlastnictví podle §4 odst. 3 cit.
vl. nařízení bylo možné vydat pouze v případech, kdy věc již
organizace socialistického sektoru užívala na základě nájemního
nebo jiného právního poměru, vzniklého přede dnem 25. 3. 1959.
Vždy se ovšem muselo jednat o poměr právní (např. občanskoprávní
nebo právní poměr upravený jinými právními předpisy, např. národní
správa, předběžné užívání při vyvlastňovacím řízení), nikoliv
faktický, jak nesprávně dovozuje krajský soud. Vyžádané spisy
neobsahuji jakýkoliv důkaz o tom, že předmětný pozemek byl užíván
na základě právního poměru. Nicméně i kdyby tomu tak bylo, nic by
to nezměnilo na skutečnosti, že v případě stěžovatele došlo ze
strany orgánů státní moci i tzv. socialistických organizací, při
vyvlastnění pozemku podle cit. vl. nařízení k hrubému zneužití
tehdy platných právních předpisů, lze-li je vůbec takto označovat.
Za tohoto stavu pak nezbývá než konstatovat, že v posuzovaném
případě nebyla orgány veřejné moci poskytnuta právům stěžovatele
dostatečná ochrana, čímž bylo zasaženo do jeho práva na soudní
a jinou právní ochranu, tak jak vyplývá z čl. 36 Listiny
základních práv a svobod, což ve svých důsledcích znamená
i porušení principu právního státu založeného na úctě k právům
občanů (čl. l Ústavy). Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodnutí
napadená ústavní stížností zrušil (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. listopadu 2001