ECLI:CZ:US:2001:Pl.US-st.14.01.1
sp. zn. Pl. ÚS-st. 14/01
Stanovisko pléna
Plénum Ústavního soudu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Zdeněk Kessler, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Vladimír Paul, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil Ševčík, JUDr. Pavel Varvařovský na zasedání dne 26. 6. 2001 přijalo podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci předložení právního názoru IV. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000, toto stanovisko:
Jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v rámci přezkumného řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, domáhal zrušení výroku o vině obsaženém v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci z roku 1975 a zrušení vadných rehabilitačních rozhodnutí. Jeho návrh byl však zamítnut, s čímž stěžovatel nesouhlasil a ústavní stížností se domáhal zrušení příslušného usnesení Krajského soudu v Ostravě s poukazem na kasační nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, který řešil zcela analogickou věc.
I.
Z odůvodnění nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II.ÚS 187/2000, kterým byla zrušena usnesení obecných soudů zamítající návrh J. M. na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., vyplývá, že jmenovaný byl v roce 1983 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V roce 1991 byl účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tehdejší příslušný vojenský obvodový soud zrušil původní trestní rozsudek ve výroku o trestu, podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upustil od potrestání, nicméně výrok o vině původního trestního rozsudku ponechal nedotčen. Návrh jmenovaného na přezkumné řízení s cílem dosáhnout zrušení výroku o vině obecné soudy zamítly jednak s odůvodněním, že podle zákona č. 198/1993 Sb. lze zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna sankce, nikoliv výrok o vině, a jednak poukázaly na to, že nejde o věc, na niž se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb.
Druhý senát ÚS zaujal v nálezu sp. zn. II.ÚS 187/2000 odlišný názor. Jednak uvedl, že i když zákon č. 198/1993 Sb. byl přijat kvůli těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval, …podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání… pod rehabilitační zákon č. 119/1990 Sb. nebyla jednoznačná, jak o tom svědčí dřívější rozhodování soudů, přičemž jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud. Při hodnocení případu Ústavní soud musel vzít v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních, konkrétně §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., který upozorňuje na potlačování náboženských společností. V právní větě citovaného nálezu se uvádí, že „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob“.
Druhý senát se v nálezu vyjádřil k pojmu „trest“, obsaženému v ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. Výklad, jak jej zaujaly obecné soudy, označil za zužující, neztotožnil se s ním a uvedl, že podle jeho názoru nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, a proto i samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti a pověsti.
II.
Případ, který projednává čtvrtý senát pod sp. zn. IV.ÚS 172/01, je věcně totožný. Usnesení obecného soudu zamítající stěžovatelův návrh na zrušení konkrétně označených rozhodnutí v přezkumném řízení podle zákona č. 198/1993 Sb. je odůvodněno tím, že podle ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. lze rozhodovat o zrušení nebo zmírnění trestu za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Na trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona platného do roku 1990 se vztahuje přezkumné řízení podle ustanovení §4 zákona č. 119/1990 Sb., které již proběhlo. Podle názoru stížnostního soudu by bylo v zásadním rozporu s ustanovením §6 zákona č. 198/1993 Sb., pokud by bylo rozhodnuto, že se vztahuje na trestné činy, na které dopadá zákon o soudní rehabilitaci.
III.
Ustanovení §4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění redakčního sdělení o opravě chyb publikovaného na str. 1480 částky 69 Sbírky zákonů z roku 1990, zní: „ Přezkumné řízení podle tohoto oddílu lze konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v §2, spáchané po 5. květnu 1945 … podle hlavy první zvláštní části zákona č. 140/1961 Sb., ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, a dále pro trestné činy … nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 …“
Ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. zní: „Soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.“
IV.
K výkladu a aplikaci ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II.ÚS 116/99 (ÚS, sv. č. 15, č. 116, str. 131), podle kterého toto ustanovení obsahuje hmotněprávní a procesní základ přezkumu. Prvním předpokladem aplikace citovaného ustanovení je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. (předpoklad negativní). Další kumulativní podmínku v tomto ohledu představuje povaha posuzovaného jednání, jakožto jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky (pozitivní předpoklad). Takto vyjádřený názor na výklad citovaného ustanovení respektuje i třetí senát ÚS (usnesení ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. III.ÚS 606/99) a sdílí ho i čtvrtý senát, který v této souvislosti poukazuje na to, že pozitivní předpoklad aplikace §6 citovaného zákona je v jím projednávaném případě dán (resp. byl dán i ve věci II.ÚS 187/2000), nicméně sám o sobě neobstojí, neboť je konstruován jako kumulativní podmínka (… prokáže-li se…) ve vztahu k negativnímu předpokladu, který chybí.
Čtvrtý senát Ústavního soudu tedy zastává názor, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona 119/1990 Sb., nelze ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb. aplikovat.
Jde o doslovný výklad zákona, který však nemůže být považován za pozitivněprávní dogmatismus bránící smyslu a účelu rehabilitačních zákonů, protože význam slova „nevztahuje“ je jednoznačným projevem vůle zákonodárce při tvorbě a přijetí zákona č. 198/1993 Sb., o čemž svědčí i důvodová zpráva („… vzhledem k některým případům se jeví jako účelné připustit i možnost individuálního přezkumu některých uložených trestů, které dosud režimu soudních rehabilitací nepodléhaly, pokud byl trest uložen za jednání, směřující ne zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských práv, a které by tedy v demokratické společnosti nebylo postihováno trestně…“).
Vycházejíc z uvedeného návrhu IV. senátu, plénum Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb. přijalo stanovisko, dle něhož jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitace, nelze aplikovat ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
V Brně dne 26. 6. 2001
JUDr. Zdeněk Kessler
předseda Ústavního soudu ČR