ECLI:CZ:US:2002:1.US.178.01
sp. zn. I. ÚS 178/01
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M. zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, č. j. Kzv 334/97-355, ze dne 1. 2. 2001, a proti usnesení Policie ČR, bývalého Úřadu vyšetřování Hl. m. Prahy, č. j. ČVS:ÚVP-2014/99, ze dne 4. 12. 2000, takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje a usnesení Městského státního
zastupitelství v Praze, č. j. Kzv 334/97-355, ze dne 1. 2. 2001,
a usnesení Policie ČR, bývalého Úřadu vyšetřování Hl. m. Prahy, č.
j. ČVS:ÚVP-2014/99, ze dne 4. 12. 2000, se zrušují.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané řádně a včas se stěžovatel domáhá
zrušení usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, č. j.
Kzv 334/97-355, ze dne 1. 2. 2001, a usnesení Policie ČR, bývalého
Úřadu vyšetřování Hl. m. Prahy, č. j. ČVS:ÚVP-2014/99, ze dne 4.
12. 2000.
Napadeným usnesením Policie ČR bylo rozhodnuto podle §80
odst. 1 tr. řádu o vrácení autobusu zn. SCANIA K 112 YS4KC4X2B,
typ DS 1115, panu J. B. Vyšetřovatel rozhodl o vydání tohoto
vozidla s odůvodněním, že uvedeného autobusu již není třeba pro
účely trestního řízení, nepřichází v úvahu jeho propadnutí ani
zabrání a o jeho vrácení původnímu majiteli rozhodl proto, že
o jeho právu k zajištěnému autobusu není pochyb. Stěžovatel podal
proti tomuto usnesení stížnost, v níž namítal, že vlastníkem
předmětného autobusu je on, a to na základě uzavřené smlouvy mezi
ním a panem M. Poukázal na skutečnost, že kupní smlouva byla
uzavřena v souladu s ust. §446 obchodního zákoníku, a proto je
přesvědčen, že podle tohoto ustanovení nabyl vlastnického práva.
Podle cit. ustanovení kupující nabývá vlastnické právo
i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží,
ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že
prodávající není jeho vlastníkem.
Městské státní zastupitelství po přezkoumání stížnosti
rozhodlo tak, že ji zamítlo. V odůvodnění usnesení zaujalo názor,
že výlučným vlastníkem autobusu je J. B., o jehož vlastnickém
právu prý nemůže být pochyb, zatímco o právu stěžovatele
k autobusu pochybnosti existují. Své pochybnosti o vlastnickém
právu stěžovatele založilo na tom, že do spisu byly založeny dvě
různé kupní smlouvy, jedna ze dne 10. 8. 2000 a jedna ze dne 11.
8. 2000, přičemž jedna byla sepsána dle občanského zákoníku
a druhá dle obchodního zákoníku.
Podle názoru stěžovatele v případě, kdy o právu k věci
existují pochybnosti, nemůže a nesmí dojít k vydání věci, neboť
orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle §80
odst. 1 věty třetí tr. řádu, týkající se úschovy. Smyslem a účelem
tohoto ustanovení je snaha zabránit tomu, aby s věcí bylo až do
vyjasnění práva na ni disponováno. Postup orgánů činných
v trestním řízení je dle přesvědčení stěžovatele v rozporu s čl.
2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jenž umožňuje státu
uplatňovat moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem.
Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního
soudu, sp. zn. IV. ÚS 325/98, a IV. ÚS 66/99, které se zabývaly
obdobnou problematikou.
Městské státní zastupitelství v Praze ve svém písemném
vyjádření k obsahu ústavní stížnosti dne 1. 6. 2001 uvedlo, že
vyšetřovatelem nyní již bývalého Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy je
vedeno trestní stíhání proti obviněnému V. M. pro majetkovou
trestnou činnost, kvalifikovanou jako trestné činy podvodu (§250
odst. 1, 4 tr. zákona), zpronevěry (§248 odst. 1, 4 tr. zákona)
a poškozování věřitele (§256 odst. 1, 4 tr. zákona). Trestná
činnost obviněného M. spočívá ve vylákání autobusu zn. SCANIA od
poškozeného J. B. pod záminkou zprostředkování jeho prodeje.
Autobus však nejprve převedl na sebe a poté jej nabídl jako
protihodnotu za půjčku 900 000 Kč M. M. Přitom ve
zprostředkovatelské smlouvě uzavřené mezi J. B. a V. M. bylo
vymíněno, že k fyzickému předání autobusu novému majiteli dojde
teprve poté, až na účet J. B. bude poukázána částka ve výši 1 460
000 Kč. Vyšetřováním bylo prokázáno, že tuto zprostředkovatelksou
smlouvu V. M. nerespektoval a autobus použil jako protihodnotu ke
splacení své půjčky u M. M. Předmětný autobus převedl pak M. M. na
dopravním inspektorátu na svého zaměstnance P. D.
Městské státní zastupitelství dále uvedlo, že stěžovatel dne
29. 8. 2000 vypověděl, že obviněný M. chtěl od něj půjčit finanční
částku ve výši 900 000 Kč s tím, že mu ji vrátí, protože kupuje
výhodně autobus, který následně prodá se ziskem. Oba se dohodli,
že autobus prodají v bazaru s tím, že peníze půjčené M. M. se
stávají kupní cenou za autobus, který de fakto koupí zaměstnanec
M. M. - P. D. Dle vyjádření M. M. mu obviněný M. sdělil, že
veškeré smlouvy, týkající se prodeje autobusu, budou sepsány
později, ale že zatím k tomu nedošlo. Dne 1. 12. 2000 poté
stěžovatel vypověděl, že uzavřel s obviněným M. ústně kupní
smlouvu v den převodu autobusu na P. D. Kupní smlouva byla sepsána
až dne 10. 8. 2000. Následující den pak prý stěžovatel ukázal
smlouvu svému právnímu zástupci, který mu sdělil, že smlouva je
sepsána špatně a sepsal ji znovu. Smlouva byla také podepsána. Dle
sdělení městského státního zastupitelství byl autobus vrácen J. B.
proto, že o jeho vlastnictví k věci nebylo pochyb, neboť předložil
příslušné doklady k autobusu.
Policie ČR, bývalý Úřad vyšetřování hl. m. Prahy, uvedla, že
předmětný autobus byl J. B. fyzicky předán dne 5. 3. 2001.
Ústavnímu soudu předložila k nahlédnutí potřebný spisový materiál.
Vedlejší účastník řízení, J. B., se k obsahu ústavní
stížnosti vyjádřil 24. 11. 2002 podáním, v němž zpochybňuje
věrohodnost nároku M. M. zejména poukazem na existenci dvou
kupních smluv, a navrhuje připojit trestní spis V. M. ke spisu
Ústavního soudu a v případě vyhovění tomuto návrhu jednání
Ústavního soudu odročit.
Po zvážení všech relevantních skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., není-li věci, která
byla podle §78 tr. ř. vydána, nebo podle §79 tr. ř. odňata,
k dalšímu řízení třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí
nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata.
Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož
právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do
úschovy a osoba, která si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej
uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
V soudní praxi pochybnosti o právu k věci ve smyslu
citovaného ustanovení bývají zpravidla tehdy, když právo k věci
uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, potom
nezbývá, než učinit opatření podle již citované věty třetí
ustanovení §80 odst. 1 tr. ř., o uložení věci do úschovy. Ze
znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný
v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje
prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku.
Stěžovatel se domáhal vrácení věci - autobusu - s odkazem na
uzavřenou kupní smlouvu mezi ním a obviněným M. Na důkaz této
skutečnosti předložil orgánům činným v trestním řízení dvě kupní
smlouvy uzavřené postupně během dvou dnů. První smlouva byla
uzavřena dne 10. 8. 2000 a podle jejího obsahu se jedná o smlouvu
uzavřenou podle občanského zákoníku. Druhá smlouva byla uzavřena
dne 11. 8. 2000 s odkazem na ustanovení §409 a násl. obchodního
zákoníku. Přitom však do protokolu dne 29. 8. 2000 stěžovatel
vypověděl, že "P. M. mi řekl, že veškeré smlouvy týkající se
autobusu, sepíšeme později, ale zatím k tomu nedošlo". Dne 1. 12.
2000 se však stěžovatel již bez předvolání sám dostavil na Policii
ČR, bývalý Úřad vyšetřování hl. m. Prahy, a do protokolu uvedl
další informace o uzavřených smlouvách a trval na tom, že platná
je smlouva uzavřená podle obchodního zákoníku.
Podle §446 obchodního zákoníku kupující nabývá vlastnické
právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného
zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt,
věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn
zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Pro posouzení, zda se další dispozice obv. M. s odcizeným
vozidlem řídí ustanoveními obchodního zákoníku, je podstatné, zda
prodávající a kupující jsou podnikateli a zda se závazkové vztahy
ze smlouvy, kterou bylo vozidlo převedeno, týkají jejich
podnikatelské činnosti. Podnikatelem může být jak osoba právnická,
tak osoba fyzická. Dle údajů Ústřední evidence podnikatelů jsou V.
M. i M. M. vedeni jako podnikatelé. Úprava obsažená v obchodním
zákoníku je lex specialis ve vztahu k úpravě v občanském zákoníku,
pokud jsou splněny podmínky pro její aplikaci.
Aplikace obchodního zákoníku přichází v úvahu i tehdy, pokud
účastníci závazkového vztahu, který by se jinak řídil občanským
zákoníkem, uzavřeli písemnou dohodu podle ustanovení §262 odst.
1 obchodního zákoníku.
Ustanovení §446 obchodního zákoníku v zájmu právní jistoty
obchodních vztahů prolamuje princip "Nemo plus iuris transferre ad
alium potestquam ipse habet", tj. "Nikdo nemůže na druhého převést
více práv, nežli sám má", neboť podle něho kupující nabývá
vlastnické právo i v případě, když prodávající není vlastníkem
prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické
právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani
oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
V případě stěžovatele vznikly orgánům činným v trestním
řízení pochybnosti o jeho právu na vydanou věc v souvislosti
s rozpory v jím podaném vysvětlení podle §12 zák. ČNR č.
283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, ze dne
29. 8. 2000, a v podaném vysvětlení podle §158 odst. 3, 4 tr.
řádu ze dne 1. 12. 2000. Podle názoru Ústavního soudu byly tyto
pochybnosti důvodné, neboť dodatečné předložení smluv ze strany
stěžovatele se mohlo jevit jako ryze účelové, a proto věc nemohla
být stěžovateli vydána.
Orgány činné v trestním řízení za této situace autobus vydaly
původnímu vlastníku, poškozenému J. B. Své rozhodnutí odůvodnily
tím, že o jeho právu k předmětnému autobusu nejsou pochybnosti.
Poškozený J. B. předložil orgánům činným v trestním řízení původní
kupní smlouvu z roku 1997, na jejímž základě se stal vlastníkem
autobusu a rovněž čestné prohlášení p. M., že ona je zapsána na DI
pouze jako držitelka a že výlučným vlastníkem je J. B. Dále
předložil dohodu o narovnání uzavřenou mezi ním a V. M., v níž obě
strany prohlašují, že výhradním vlastníkem autobusu je J. B., jeho
držitelem pak je V. M.
Ústavní soud však nesdílí názor orgánů činných v trestním
řízení, které vydaly napadená rozhodnutí, že o právu J. B. na věc
nebylo pochyb. Tak tomu však nemohlo být právě s ohledem na
existenci kupních smluv předložených stěžovatelem, byť o jejich
platnosti měly orgány činné v trestním řízení pochybnosti. Pokud
by kupní smlouva uzavřená dle obchodního zákoníku platná byla,
stěžovatel by se na jejím základě z již výše vyložených důvodů
stal vlastníkem předmětné věci, tj. autobusu zn. SCANIA. Proto
bylo na místě postupovat dle §80 odst. 1 věty třetí trestního
řádu o uložení věci do úschovy.
Podle názoru Ústavního soudu, s odkazem na jeho nálezy sp.
zn. IV. ÚS 325/98 a IV. ÚS 66/99, je smyslem a účelem ustanovení
§80 odst. 1 věty třetí trestního řádu, týkajícího se úschovy
vydané nebo odňaté věci, zabránit tomu, aby s věcí bylo až do
objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice
s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. Napadené
rozhodnutí je tedy v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen
v případech a v mezích stanovených zákonem. Tyto meze byly však
napadeným rozhodnutím překročeny právě tím, že by mohlo dojít
k uvedenému stavu "neodčinitelosti", když v situaci, kdy
o vlastnickém právu k věci není dosud rozhodnuto, by s autobusem
mohl disponovat právě J. B. I když lze zastávat názor, že nikoli
každé rozhodnutí vyznačující se "nezákonností" je současně
protiústavní, je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí právě
v již ústavně právní rovině se ocitající rozpor s čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (Sb.n.u. ÚS, C.H.Beck, sv. 12,
nález č. 130).
Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení článku 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené
usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 27. listopadu 2002