ECLI:CZ:US:2002:1.US.325.02
sp. zn. I. ÚS 325/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. P., 2) P. P., 3) Ing. arch. E.P., všech zastoupených Mgr. H. Z., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 29 Ca 54/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 29 Ca 54/2001, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy - pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2000, zn. PÚ 5492/92/2 (dále jen "pozemkový úřad"). Tímto rozhodnutím pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatelé E. P. a P. P. nejsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí blíže označených, vedených u Katastrálního úřadu Praha - město na listu vlastnictví č. 3214, 2848 a 26 pro obec hlavní město Praha - katastrální území Záběhlice.
Podle názoru stěžovatelů bylo uvedenými rozhodnutími porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že MUDr. V. B., otec Ing. arch. E. P. (dále též stěžovatelky) a dědeček E.a a P. P., zemřel dne 8. 8. 1977. Na základě rozhodnutí Státního notářství Brno - město se jedinou dědičkou stala stěžovatelka jako pozůstalá dcera. L. B., manželka MUDr. V. B., zemřela dne 23. 4. 1985 a na základě rozhodnutí Státního notářství Brno -město se stali dědici pozůstalí vnuci E. P. a P. P., protože jediná dědička ze zákona, tj. stěžovatelka, dědictví odmítla. Žádost o vydání předmětných pozemků podala stěžovatelka na pozemkový úřad jednak za sebe, kdy požádala o vydání pozemků parc. č. 1963 a parc. č. 1964. K této žádosti přiložila i žádost o vydání pozemků parc. č. 1973 a parc. č. 1974 za své syny E. a P.P. Ti žádost podávali jako vnuci z toho titulu, že byli dědici po své babičce L. B.. Pozemkový úřad tyto žádosti přijal a vedl pod společným číslem jednacím, o čemž stěžovatelku uvědomil. Byla proto přesvědčena, že žádost je řádně uplatněna, neboť ji nikdo nevyrozuměl o tom, že by oprávněnými osobami k vydání nemovitostí nebyli její synové, tedy vnuci L. B., ale ona sama. Pozemkový úřad poté rozhodl, že stěžovatelka není vlastnicí pozemků parc. č. 1963 a 1964, protože po přechodu nemovitostí na stát byly zastavěny a rozhodl, že jí náleží náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb. Dále pozemkový úřad rozhodl, že E. P. a P. P. nejsou vlastníky pozemků parc. č. 1973 a parc. č. 1974 v k. ú. Záběhlice z toho důvodu, že jejich původní vlastnice L. B. zemřela bez závěti. Proto měla požádat o vydání nemovitostí stěžovatelka, jako její dcera, podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., nikoliv její vnuci E. a P. P., i když byli dědici ze zákona. Stěžovatelka považuje přístup pozemkového úřadu za formalistický. Považovala za nadbytečné výslovně uvádět, že oprávněnou osobou je ona sama, když pozemkový úřad vedl obě žádosti pod jedním číslem jednacím a veškerou komunikaci ohledně vydání všech pozemků vedl pouze s ní.
Všichni stěžovatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem Krajského soudu v Brně (dále též "soud"), kterým se ztotožnil s názorem pozemkového úřadu, zejména pokud jde o tvrzení, že z procesního pohledu není možná záměna účastníků správního řízení a že z obsahu spisu je zřejmá vůle E. a P. P. žádat o nemovitosti vlastním jménem a ne v zastoupení jiné osoby. Vyjádřili podiv nad tím, že soudem byla tolerována skutečnost, že pozemkový úřad vede žádosti různých účastníků pod jedním číslem jednacím, čímž činí celou záležitost neprůhlednou a uvádí účastníky v omyl. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že ani pozemkový úřad ani soud se nezabývaly otázkou, že stěžovatelka sama jako oprávněná osoba vyzvala povinné osoby k vydání nemovitostí podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a kdyby tyto pozemky nebyly zastavěny, byly by jí vydány. Stěžovatelé považují postup pozemkového úřadu za nesprávný a nespravedlivý, neboť místo aby staré křivdy napravoval, vytváří sám nové. Uvedli, že se stěžovatelkou mělo být jednáno jako s účastnicí řízení - oprávněnou osobou a že byla opomenuta v rozporu se zákonem.
Ze spisu Magistrátu hlavního města Prahy, odbor Pozemkový úřad, sp. zn. PÚ5492/92, bylo zjištěno, že pozemkový úřad rozhodl dne 19. 10. 2000 tak, že E. P. a P. P. nejsou vlastníky nemovitostí parc. č. 1973 a parc. č. 1974, vedených u Katastrálního úřadu Praha - město na listu vlastnictví č. 3214, 2948 a 26 pro obec hl. m. Praha - katastrální území Záběhlice. V odůvodnění se pozemkový úřad zabýval možností aplikace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. na posuzovaný případ. Dospěl k závěru, že ustanovení §4 citovaného zákona je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis upravující přechod nároků. Nárok na vydání věci podle tohoto zákona není odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Podle rozhodnutí o dědictví po zemřelé L. B. zemřela zůstavitelka bez závěti, nezanechala tedy žádné závětní dědice, proto aplikace ustanovení §4 odst. 2 písm. a) a b) citovaného zákona je v daném případě vyloučena. K dědictví po ní se tedy povolávali dědici ze zákona, tj. pozůstalá dcera Ing. arch. E. P. (stěžovatelka). Když ta dědictví odmítla, nastoupili její synové E. a P. P. Z uvedeného důvodu pozemkový úřad zkoumal, zda relevantním titulem je ustanovení §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, podle něhož oprávněnými osobami jsou děti a manžel osoby uvedené v §4 odst. 1 cit. zákona, všichni rovným dílem. Zjistil, že v daném případě nebyly splněny podmínky tohoto ustanovení, neboť namísto žijící matky (stěžovatelky) požádali o vydání nemovitostí její synové.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 29 Ca 54/2001, Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy - Pozemkového úřadu bylo potvrzeno. V odůvodnění rozsudku se soud zcela ztotožnil se závěry pozemkového úřadu a konstatoval, že správní orgán se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s předmětnou otázkou, podrobně a v souladu se zákonem, vypořádal. Soud zdůraznil, že při posuzování postavení oprávněných osob v režimu zákona č. 229/1991 Sb. se nepostupuje podle ustanovení občanského zákoníku, upravujících právo dědické, ale vychází se výlučně z podmínek stanovených citovaným zákonem. Přestože tedy E. i P. P. splňují podmínky pro přiznání postavení zákonných dědiců po původní vlastnici nemovitostí L. B., z hlediska zákona o půdě jde o skutečnost irelevantní. Možnost úspěšného uplatnění restitučního nároku nelze dovodit ani z titulu práva dědického, neboť restituční nárok k zemědělským nemovitostem byl do našeho právního řádu vnesen až s účinností zákona č. 229/1991 Sb., a v době úmrtí původní vlastnice neexistoval. Pokud se stěžovatelé domáhali "záměny účastníků", takový postup není možný, neboť správní řád, kterým se řízení vedené podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. řídilo, takový institut nezná. Konstatoval, že poučovací povinnost podle §3 odst. 2 správního řádu rozhodně nelze vykládat tak, že by správní orgán byl povinen účastníky řízení poučovat o tom, která osoba by mohla splňovat podmínky osoby oprávněné.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvedl, že pokud jde o stěžovatelku, skutečně nebyla za účastníka řízení považována. Nebyla však opomenuta, ale o jejím opravném prostředku bylo rozhodováno v samostatném řízení, neboť její opravný prostředek byl vyloučen k samostatnému řízení. Soud vycházel z toho, že se stěžovatelkou nebylo jednáno jako s účastnicí řízení v předcházejícím správním řízení, a nebylo tedy ani rozhodováno o jejích právech a povinnostech. Nelze tedy přijmout tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy upření práva na spravedlivý proces. Skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti jsou pro posouzení ústavnosti postupu Krajského soudu zcela irelevantní a svědčí o nepochopení role Ústavního soudu. Soud upozornil na to, že v ústavní stížnosti jde o zcela jinou skutkovou i právní argumentaci, než která byla uplatněna v soudním řízení. Pozemkový úřad i krajský soud vycházely ze skutečnosti, že žádost o vydání pozemků podávali vnuci proto, že byli dědici po své babičce L. B. S právní argumentací v ústavní stížnosti polemizovat nelze, neboť v ní není vůbec obsažena. Na základě uvedených závěrů krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Městská část Praha 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že považuje rozhodnutí pozemkového úřadu i krajského soudu v souladu se zákonem a ztotožnila se s právním názorem obou orgánů, které ve věci rozhodovaly.
Technická správa komunikací hlavního města Prahy uvedla, že E. P. uplatnil restituční nárok k předmětným pozemkům, bylo mu však sděleno, že pozemky podle zákona č. 87/1991 Sb. nelze vydat. Ing. arch. E. P. nepodala u nich výzvu k vydání, ovšem pozemky by nebylo možno vydat, neboť se na nich nachází stavba komunikace.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor správy majetku, i Pozemkový fond ČR se práva vedlejšího účastníka vzdaly.
Ústavní soud se v předmětné věci nejprve zabýval otázkou, zda všichni tři stěžovatelé, kteří podali ústavní stížnost, jsou osoby oprávněné ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále též "zákon"), podat. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jak vyplývá z rozhodnutí pozemkového úřadu i krajského soudu, stěžovatelka nebyla účastnicí řízení ani před správním orgánem, který napadené rozhodnutí vydal, ani v řízení před krajským soudem, který vydal ústavní stížností napadený rozsudek. K pozemkovému úřadu podala stěžovatelka samostatnou žádost o vydání pozemků parc. č. 1963 a parc. č. 1964 v k. ú. Záběhlice. O její žádosti také pozemkový úřad rozhodl dne 17. 10. 2000 pod čj. PÚ 5492/92/2.
Předmětná ústavní stížnost napadá rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2000, čj. PÚ 5492/92/2, podle něhož E. P. a P. P. nejsou vlastníky pozemků parc. č. 1973 a parc. č. 1974 v k. ú. Záběhlice. Účastnicí tohoto řízení však E. P. nebyla, nebylo v něm rozhodováno o jejích právech a povinnostech. Nebyla ani účastnicí řízení před krajským soudem, který rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Z výše uvedeného tedy vyplývá závěr, že stěžovatelka Ing. arch. E. P. je v předmětné věci osobou zjevně neoprávněnou ústavní stížnost podat. U stěžovatelky jsou tedy splněny podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona, neboť v jejím případě jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Stěžovatelé E. P. a P. P. jsou osobami oprávněnými podat ústavní stížnost, neboť byli účastníky předchozího řízení před správním orgánem i před krajským soudem, jehož pravomocný rozsudek ústavní stížností napadli.
Ústavní soud se poté zabýval otázkou opodstatněnosti jejich ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím správního orgánu i krajského soudu bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti však neuvedli žádné právní ani věcné argumenty na podporu tohoto svého tvrzení. Pouze vylíčili svůj postup a postup stěžovatelky při podávání žádosti o vydání pozemků a důvody podání žádosti. Vyjádřili nesouhlas s postupem pozemkového úřadu při evidenci jejich žádosti a komunikaci se stěžovateli. V závěru ústavní stížnosti zdůraznili nesouhlas s postupem pozemkového úřadu i krajského soudu, nevyložili, v čem tyto orgány konkrétně při svém rozhodování pochybily, a v čem je tedy spatřováno porušení práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před správním orgánem i před soudem a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelů. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelům bylo v řízení zaručeno rovné postavení a byla jim poskytnuta náležitá soudní ochrana. Jejich postavení účastníků řízení bylo plně respektováno. Správní orgán provedl potřebné důkazy, provedené důkazy zhodnotil a dospěl k právním závěrům, které řádně odůvodnil. Krajský soud v mezích daných zákonem přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, zcela se ztotožnil s právními závěry správního orgánu, přičemž své stanovisko rovněž řádně odůvodnil. V odůvodnění svého rozsudku se podrobně zabýval i všemi námitkami stěžovatelů.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů E.a P. a P. P. je zjevně neopodstatněná. Jsou tedy v jejich případě splněny podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu