ECLI:CZ:US:2002:1.US.357.01
sp. zn. I. ÚS 357/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Z., zastoupené advokátem Mgr. M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 20 Co 811/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 1999, č.j. 8 C 191/98-43, tak, že návrh žalobce Z., s.r.o. (dále jen "žalobce") na zaplacení 14.535,90 Kč s 21% úrokem z prodlení od 11. 3. 1997 do zaplacení se zamítá. Týmž rozsudkem (ve výrokové části II.) rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované E. Z. (dále jen "stěžovatelka") náklady řízení ve výši 6.483,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta stěžovatelky.
Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva č. 993897 uzavřená mezi účastníky (poznámka: mezi žalobcem a stěžovatelkou) ve smyslu §613 o.z. - tj. smlouva o prodeji věci na objednávku, kdy se zboží prodává formou vzorků (a nabídka je doplněna katalogem) - je neplatná. V souzené věci však stěžovatelka tvrdila, že jí žádné vzorky nebyly předvedeny a že zboží bylo vybráno na základě doporučení a výpočtu obchodního zástupce, který sice uvedl, že zboží obvykle předvádí, ale na konkrétní smlouvu si nedokázal vzpomenout. Soud považoval za prokázáno, že za situace, kdy je zboží ve smlouvě identifikováno pouze písmeny a čísly a nebylo ani zjištěno jeho předvedení, nemohla stěžovatelka při uzavření kupní smlouvy vědět, jaké konkrétní zboží (nádobí) kupuje. Okresní soud dovodil, že předmět koupě byl sjednán neurčitě a nesrozumitelně v rozporu s ustanovením §35 o.z. a proto kupní smlouvu ve smyslu ustanovení §37 o.z. shledal neplatnou. Soud měl navíc za to, že typová kupní smlouva je neplatná i podle §39 o.z., neboť žalobce neprokázal, že by taková smlouva byla schválena ústředním orgánem státní správy a ani neprokázal, že žádost o její schválení byla alespoň podána (poznámka: Podle §23 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, se rozumí typovou smlouvou formulář smlouvy, která má být uzavírána ve více případech, pokud je obvyklé, že spotřebitel obsah smlouvy při jejím uzavírání podstatným způsobem neovlivňuje. Schválení typové smlouvy, při kterém příslušné orgány posuzují její soulad s ustanoveními právních předpisů, je podmínkou jejího používání. Pokud příslušné orgány nerozhodnou o žádosti o schválení typové smlouvy do 30 dnů, platí domněnka, že typovou smlouvu schválily.). Okresní soud navíc podotkl, že na platnosti a účinnosti zákona č. 634/1992 Sb. nemůže nic měnit ani neexistence prováděcího předpisu a nerozhodnou je také skutečnost, že kupní smlouva mohla být uzavřena i ústně. Okresní soud měl však za to, že pokud byla kupní smlouva sjednána v DEM, je sjednána dostatečně určitě, jak již bylo judikováno i Nejvyšším soudem ČR. Z takto sjednané kupní ceny lze výkladem jednoznačně dovodit, jaká je výše kupní ceny a takové ujednání je ujednáním určitým a srozumitelným.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 20 Co 811/99, byl citovaný rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci 14.535, 90 Kč s 21% úrokem z prodlení od 11. 3. 1997 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále krajský soud změnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Praze se především neztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná. Poukázal na skutečnost, že stěžovatelka uzavírala kupní smlouvu jako zletilá fyzická osoba (jejíž způsobilost k právním úkonům nebyla omezena), měla bezesporu možnost se se zbožím podrobně seznámit v rámci předcházejících prezentačních akcí (z nichž přinejmenším jedné se zúčastnila) a vybrala-li si zboží pouze na základě doporučení obchodního zástupce, nelze mít ani za této situace k platnosti uzavřené smlouvy výhrady. Odvolací soud nabyl přesvědčení, že stěžovatelka se necítí poškozena jako účastnice nejasného a neurčitého smluvního ujednání, ale spíše "jako příjemce pro ni zcela nevýhodné a finančně zjevně přemrštěné obchodní transakce". Toto si prý však stěžovatelka měla rozmyslet již za situace, když kupní smlouvu uzavírala a pokud tak neučinila (přičemž ani netvrdila, ani nebylo prokázáno, že by byl na ni vyvíjen fyzický či psychický nátlak) je dosti problematické ex post konstruovat důvody, pro něž by bylo možné "dosti přesně a jednoznačně formulovanou kupní smlouvu považovat za neplatnou". Podle názoru odvolacího soudu neobstojí ani další z tvrzených důvodů neplatnosti smlouvy, neboť žalobce prokázal, že žádost o schválení typové smlouvy ústřednímu orgánu podal a bylo mu sděleno, že procedura schvalování těchto smluv "se prozatím nerealizuje v důsledku neexistence prováděcího předpisu k zákonu č. 634/1992 Sb.". Odvolací soud se proto domnívá, že za této situace nelze uvažovat o neplatnosti typové kupní smlouvy a pokud by akceptoval názor soudu I. stupně, "byly by absolutně neplatnými všechny typové smlouvy uzavřené od roku 1992 do budoucna, přičemž typové smlouvy o prodeji zboží představují dosti podstatnou část z celkového objemu realizovaných smluv podle občanského zákoníku". Krajský soud za zcela nesprávný považuje i závěr stěžovatelky (uvedený v jejím písemném vyjádření k odvolání žalobce), že se plnění stalo objektivně nemožným, neboť Česká národní banka (dále jen "ČNB") přestala vyhlašovat kurz DEM - valuty-prodej. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud by tento názor sdílel, dospěl by fakticky k závěru, že určitým (v minulosti specifikovaným) dnem se stala DEM ve vztahu k české koruně měnou nepřepočitatelnou, ačkoliv opak je pravdou. V situaci, kdy ČNB začala vyhlašovat místo kurzu valuta-prodej kurz valuta-střed, by to mohl být naopak žalobce, který by se mohl cítit poškozen, poněvadž střední kurz valuty je pro přepočet na českou korunu daleko příznivější; poukázal i na to, že otázka přepočtu německé marky na českou korunu byla již vícekrát řešena judikaturou v rozhodovací činnosti odvolacích a dovolacího soudu a tuto skutečnost je dnes možné považovat za notoricky známou. Protože další důvody neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky nebyly ani tvrzeny ani prokázány, odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně změnil, jak je výše uvedeno.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 20 Co 811/99, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že předmětem kupní smlouvy byla sada nádobí a že kupní cena byla sjednána ve splátkách v DEM. Poukázala na to, že se v kupní smlouvě doslova uvádí, že "Cena je splatná v Kč, podle kurzovního lístku České národní banky dle kurzu valuty - prodej v den placení zálohy." Podle jejího názoru bylo její smluvní povinností zjistit si každého 10. dne v měsíci, jaký kurz valuty - prodej vyhlásila tento den ČNB na svém kurzovním lístku a zaplatit příslušný ekvivalent splátky (stanovené v DEM) v českých korunách. Stěžovatelka dále uvedla, že poněvadž ČNB přestala ode dne 15. 10. 1995 vyhlašovat kurzovní lístek obsahující kurz valuty - prodej, ztratila - v okamžiku splatnosti v pořadí 8. splátky (splatné dne 10. 11. 1995) - "možnost zjistit výši jednotlivé měsíční splátky placené v Kč postupem, který jako jediný možný stanovila kupní smlouva". Vedlejší účastník na tuto situaci nereagoval, nenavrhl stěžovatelce možný způsob řešení a stěžovatelka se proto domnívá, že "pak bylo pro kupujícího nemožné plnit své povinnosti vyplývající z kupní smlouvy a povinnost kupujícího plnit tak dle ustanovení §575 odst. 1 občanského zákoníku zanikla".
Stěžovatelka dále poukázala na závěr odvolacího soudu, že měla plnit dle (dokonce výhodnějšího) kurzu ČNB valuta - střed. Podle názoru stěžovatelky však odvolací soud opomenul, že vedlejší účastník (žalobce) dle kurzu ČNB valutu - prodej vyčíslil v žalobě i splátky splatné v době, kdy již tento kurz nebyl vyhlašován, nepřihlédl ke zcela odlišným názorům, jež se objevují v rozhodovací praxi odvolacích soudů (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 1999, č.j. 1 Co 346/99-38) a naopak aplikoval na daný případ názory publikované v rozhodovací činnosti dovolacího soudu (rozsudek NS ČR ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 80/2000). Stěžovatelka se domnívá, že k porušení jejích základních práv došlo právě v důsledku aplikace závěru Nejvyššího soudu ČR, podle něhož ani okamžikem, kdy ČNB přestala vyhlašovat pro veřejnost kurzovní lístek s kurzem valuty - prodej, nenastává objektivní nemožnost plnění ze strany kupujícího, "když současně o nemožnosti subjektivní nemůže být řeč". Důvod pro takové konstatovaní spatřuje Nejvyšší soud ČR ve skutečnosti, že způsob přepočtu DEM na Kč stanoví opatření Ministerstva financí ČR ze dne 19. 10. 1995, č.j. 282/63114/1995 (vydané na základě zmocnění v §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), které praví, že pro přepočet majetku a závazků vyjádřených v cizí měně podle ustanovení §24 odst. 2 písm. a), b) c) d) zákona o účetnictví se používá směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný ČNB. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že přepočítávání majetku a závazků vyjádřených v cizí měně se provádí dle uvedeného kurzu jen pro účely účetní a dále poukazuje na skutečnost, že čl. I odst. 2 citovaného opatření výslovně uvádí, že podle tohoto opatření postupují právnické a fyzické osoby, které jsou účetními jednotkami ve smyslu zákona o účetnictví. Stěžovatelka (s odkazem na §1 odst. 1 a 2 zákona o účetnictví) dovozuje, že ona takovou účetní (fyzickou) osobou není, uvedené opatření se na ni tedy nevztahuje a nelze ji tudíž automaticky vztáhnout na předmětný závazkový vztah.
Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozsudkem vybočil Krajský soud v Brně z mezí ústavnosti, neboť způsobem, jakým se vypořádal s uplatněnou námitkou a způsobem odůvodnění jeho rozhodnutí (především ve vztahu k uplatněné námitce), došlo k porušení jeho nezávislosti a nestrannosti a tedy k porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 61/1995 (sv. 4) a 120/1998 (sv. 12). V důsledku posouzení věci podle výše popsané interpretace dané problematiky došlo dle stěžovatelčina názoru i k porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 2 odst. 3 a v čl. 4 odst. 1 Listiny a k porušení jedné ze zásad právního státu, a to zásady "seznatelnosti práva a předvídatelnosti právních důsledků v okamžiku, kdy nastane právem předvídaná situace".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2001, sp. zn. 20 Co 811/99, zrušuje.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
1) V prvé řadě stěžovatelce nelze přisvědčit, pokud tvrdí, že "způsob, jakým se obecný soud vypořádal v ústavní stížností napadeném rozhodnutí s uplatněnou námitkou, a způsob jakým odůvodnil své rozhodnutí", znamená porušení nezávislosti a nestrannosti soudu a tedy i porušení základního práva stěžovatelky, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR".
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelce nebylo odepřeno právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obecných soudů domáhala. Ze strany obecných soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, takže nelze dovozovat, že nebyl dodržen (zákonem) stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.95 Ústavy ČR.
Ústavní soud se v této souvislosti též zabýval i tím, zda byl soudní proces (před Krajským soudem v Brně) jako celek spravedlivý, zejména, zda nedošlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení principu nezávislosti a nestrannosti soudu. Ani z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal žádné pochybení. Řízení bylo veřejné a obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy vlastní. Není proto důvodu se domnívat, že by obecný soud v souzené věci nepostupoval nestranně a nezávisle. Proto Ústavní soud neshledal ani v tomto ohledu porušení ústavních předpisů, jichž se stěžovatelka dovolává.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že zásady jeho rozhodnutí publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod číslem 61/1995 (sp. zn. III. ÚS 55/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 109 a násl.) a pod číslem 120/1998 (sp. zn. IV. 304/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 12. Vydání 1. Praha , C.H. Beck 1999, str. 177 a násl), na které v ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje, v souzené věci porušeny nebyly. Krajský soud v Brně - jak vyplývá z obsahu soudního spisu a z odůvodnění jeho rozsudku - se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a uvedl proč těmto námitkám nevyhověl. Napadený rozsudek nepostrádá náležitosti uvedené v 157 odst. 2 o.s.ř., takže nepředstavuje ani z tohoto důvodu porušení ústavně zaručeného práva soudní ochranu.
2) Stěžovatelka spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (a neposkytnutí soudní ochrany jejím právům) především ve způsobu, jakým se krajský soud vypořádal s jí uplatněnou námitkou týkající se způsobu přepočítávání majetků a závazků v cizí měně po 15. 10. 1995, kdy ČNB přestala vyhlašovat kurzovní lístek obsahující kurz valuty - prodej a s jejím tvrzením, že poté ztratila možnost plnit svůj závazek (s poukazem na §575 odst. 1 občanského zákoníku). V tomto směru lze odkázat na napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, který - jak již bylo uvedeno - je náležitě odůvodněn, je přesvědčivý a právem se opírá i o judikaturu Nejvyššího soudu, proti níž ani z hlediska ústavněprávního nelze mít výhrady. Za této situace Ústavní soud nemíní přezkoumávat interpretaci, již Krajský soud v Brně použil, neboť ta v zásadě náleží obecným soudům a v této konkrétní souzené věci ústavně právní roviny nedosáhla.
Proto Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, ani v tomto směru neshledal, že bylo postupem Krajského soudu v Brně porušeno základní právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3) Ústavní soud - pokud jde o stěžovatelčin závěr týkající se tvrzeného (avšak nekonkretizovaného) porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (zřejmě ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 80/2000) - připomíná svůj dřívější judikát (III. ÚS 349/97 In: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9. Vydání 1., Praha, C.H. Beck 1998, str. 461), podle něhož ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Domáhat se jich proto bylo možné v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Ústavě ČR, Listině a v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, pokud k jejich porušení došlo [srov. však nyní čl. 87 odst. 1. písm. a) Ústavy ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění zákona č. 48/2002 Sb.]. To však stěžovatelka neučinila a ani z obsahu spisu to dovodit nelze. Právě tak nelze akceptovat námitku týkající se ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, které stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv. Je tedy evidentní, že v souzené věci ani toto ustanovení Listiny porušeno nebylo.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu