Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.10.2002, sp. zn. I. ÚS 371/02 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 130/28 SbNU 117 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.371.02

sp. zn. I. ÚS 371/02 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. D., zastoupeného advokátem Mgr. M. S., proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 3 Zt 1699/2000, a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 6 Nt 501/2002, takto: I. Usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 6 Nt 501/2002, se zrušuje. II. Zbývající část ústavní stížnosti se zamítá. Odůvodnění: I. Shora označeným usnesením státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku rozhodl, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. V odůvodnění tohoto usnesení státní zástupce především uvedl, že stěžovateli bylo sděleno obvinění z trestného činu nedovoleného překročení státní hranice spáchaného ve prospěch zločinného spolčení §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a z trestného činu účasti na zločinném spolčení §163a odst. 1 trestního zákona. Této trestné činnosti se stěžovatel měl dopustit (společně s dalšími spoluobviněnými) tím, že se v období přibližně od konce roku 2000 do dubna 2001 podílel na činnosti zločinného spolčení mezinárodního charakteru, které mělo dlouhodobý charakter, vnitřní rozvinutou organizační strukturu, přesné rozdělení funkcí a dělbu činností, a které bylo výlučně zaměřeno na dosahování finančního zisku soustavným pácháním závažné úmyslné trestné činnosti, a to nelegálním převáděním osob z tzv. třetích zemí do západní Evropy. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, byl stěžovatel z důvodů uvedených v ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby s tím, že počátek běhu vazební lhůty započal běžet dne 23. 4. 2001. Usnesením Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 3 Zt 1699/2000, bylo rozhodnuto podle §71 odst. 2, 2. věta trestního řádu o odpadnutí důvodu vazby uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu. Státní zástupce shledal v napadeném usnesení další trvání tzv. útěkového vazebního důvodu dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu v tom, že stěžovatel je cizinec, který se dopouštěl trestné činnosti v úzkém kontaktu s dalšími cizinci, žijícími mimo území ČR. Stěžovatel prý byl jeden z hlavních organizátorů zločinného spolčení, hrozí mu závažný trest nepodmíněného odnětí svobody a existuje proto údajně obava, že by se po propuštění z vazby skrýval nebo že by utekl, a tím by se snažil zmařit účel trestního stíhání, a to "i přes určité rodinné a osobní vztahy, které jej váží k místu stávajícího trvalého bydliště". Existenci tzv. předstižného vazebního důvodu §67 písm. c) trestního řádu odůvodnil státní zástupce poukazem na to, že se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti s úmyslem získat značný finanční prospěch a páchání předmětné trestní činnosti se stalo podstatným zdrojem jeho finančních příjmů. Stěžovatel prý udržoval kontakty na další osoby zabývající se obdobnou trestnou činností, které žijí mimo území ČR nebo jsou stíhány na svobodě, "z čehož lze dovozovat, že v případě propuštění z vazby na svobodu by obviněný ve spolupráci s těmito osobami opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán". Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným usnesením stížnost stěžovatele (a dalších šesti obviněných) proti citovanému usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku zamítl. V jeho odůvodnění okresní soud toliko konstatoval, že důvody vazby u jednotlivých obviněných i nadále přetrvávají a že napadenému usnesení státního zástupce nelze vytknout žádné pochybení. K časovému sledu rozhodování o vazbě uvedl, že podle zákona č. 265/2001 Sb., kterým byl novelizován trestní řád, ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti tohoto zákona, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona (čl. II závěrečných a přechodných ustanovení). V daném případě byl prý proto státní zástupce povinen rozhodnout nejpozději do 5. 4. 2002; podle §71 odst. 3 trestního řádu "jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne 3 měsíců, je (totiž) státní zástupce povinen do 5 pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě nebo zda se z vazby propouští na svobodu". Lhůta k rozhodnutí začala plynout od 1. 1. 2002 a její konec připadl na den 1. 4. 2002. Státní zástupce rozhodl v daném případě již dne 28. 3. 2002, usoudiv, že ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu nevylučuje, aby předmětné usnesení bylo vydáno ještě před uplynutím uvedené lhůty. Tento právní názor zaujal i Okresní soud ve Frýdku-Místku. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že napadené usnesení Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku nebylo učiněno ve lhůtě stanovené v §71 odst. 3 trestního řádu. Z dikce tohoto ustanovení prý totiž vyplývá, že rozhodnutí o ponechání ve vazbě může státní zástupce učinit nejdříve po uplynutí 3 měsíců trvání vazby v přípravném řízení, nejpozději však 5. pracovní den po uplynutí této lhůty. O dalším trvání vazby prý je proto nutno rozhodnout pouze ve lhůtě, začínající běžet prvního dne následujícího po uplynutí 3 měsíců vazby a končící 5. následujícího pracovního dne a "mimo tuto lhůtu není možno rozhodnout". Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě doba 3 měsíců vazby v přípravném řízení uplynula již v roce 2001 a proto začala citovaná lhůta státního zástupce běžet dne 1. 1. 2002 a skončila dnem 7. 1. 2002. Stěžovatel podotýká, že pro rozhodnutí o trvání vazby by lhůta nebyla zachována ani tehdy, jestliže by byla lhůta 3 měsíců vazby počítána od 1. 1. 2002. Stěžovatel dále uvádí, že státní zástupce nesprávně posoudil zákonnost dosavadního trvání vazby, jestliže uvedl, že vazba byla prodloužena usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 6 Nt 260/2001. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 381/01 ze dne 30. 10. 2001 byla totiž zrušena usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 1 To 388/2001, "a tím byla zrušena i všechna rozhodnutí na ně navazující, zejména tedy i uvedené rozhodnutí o prodloužení vazby". Za této situace prý měl státní zástupce stěžovatele propustit na svobodu, protože již v roce 2001 trvala vazba v přípravném řízení dobu delší než 6 měsíců. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že odůvodnění obou napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná, jelikož nesplňují náležitosti ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel závěrem uvádí, že napadenými usneseními byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhl, aby byla obě napadená usnesení zrušena. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. III. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a předpoklady, přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Vyžádal si spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku zn. 6 Nt 501/2002 a požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku a Okresní soud ve Frýdku-Místku. Okresní státní zastupitelství ve Frýdku-Místku nesouhlasí s právním názorem stěžovatele ohledně výkladu ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu a tvrdí, že státní zástupce může o ponechání obviněného ve vazbě rozhodnout ještě před uplynutím 3 měsíců trvání vazby. Rovněž se domnívá, že lhůta 3 měsíců trvání vazby v případech, kdy byl obviněný vzat do vazby před novelou trestního řádu (tj. před 1. 1. 2002) počíná běžet teprve dnem účinnosti této novely. Nejzazší termín pro rozhodnutí státního zástupce tak byl den 8. 4. 2002. Státní zastupitelství dále namítá, že nálezem citovaným ve stížnosti nezrušil Ústavní soud usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 6 Nt 260/2001, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby stěžovatele, neboť citované rozhodnutí Ústavního soudu takový výrok neobsahuje. Státní zastupitelství nesouhlasí ani s tvrzením, že jeho (napadené) usnesení je nepřezkoumatelné. Účastník řízení souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Okresní soud ve Frýdku-Místku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko uvedl, že v souzené věci k protiústavnímu zásahu do práv stěžovatele nedošlo a že tvrzení stěžovatele považuje za účelové. Okresní soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. IV. Ústavní stížnost je důvodná, byť toliko z jedné příčiny, jíž se stěžovatel dovolává. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). V rámci těchto obecnějších úvah Ústavní soud připomíná, že se ve své ustálené judikatuře již opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí. Přitom vycházel především ze skutečnosti, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba tedy představuje toliko nezbytné omezení osobní svobody, u něhož platí princip presumpce neviny. Smyslem tohoto omezení je umožnit orgánům činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 156). Ústavní soud podotýká, že na tomto právního názoru nic nezměnila ani novelizace trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) okresní státní zástupce rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě mimo zákonem stanovenou lhůtu, že (2.) již v roce 2001 trvala vazba v přípravném řízení dobu delší než 6 měsíců a že (3.) odůvodnění obou napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná. (1.-2.) K první a druhé skupině námitek Ústavní soud především poukazuje na dikci ustanovení §71 odst. 3 trestního řádu. Tento předpis stanoví, že "jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu". Stěžovatel z tohoto znění dovozuje, že rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě může státní zástupce učinit až po uplynutí zmíněné doby 3 měsíců a ve skutečnosti, že státní zástupce rozhodl ještě před uplynutím této doby (28. 3. 2002), spatřuje protiústavní zásah. S touto argumentací se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z dikce citovaného ustanovení totiž vyplývá toliko maximální doba určená státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby, kterou nelze překročit, není však možné z ní dovozovat, že předmětné rozhodnutí nelze učinit v přiměřené době ještě před vypršením zákonem stanovené doby tří měsíců. Obdobný názor zastává rovněž uznávaná trestněprocesní literatura (viz Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád - komentář - díl I., 4. vyd., C. H. Beck, str. 403). K tvrzení stěžovatele, že doba trvání vazby v jeho případě uplynula již v roce 2001 a že proto lhůta pro státního zástupce pro vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby skončila dnem 7. 1. 2002, odkazuje Ústavní soud na ustanovení čl. II odst. 4 závěrečných a přechodných ustanovení k zákonu č. 265/2001 Sb., podle něhož "ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti tohoto zákona, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona tím není dotčeno ustanovení o přípustném trvání vazby". Stěžovatel si je sice tohoto ustanovení vědom, nicméně upozorňuje na část věty za středníkem, z níž dovozuje, že doba tří měsíců vazby v přípravném řízení uplynula již v roce 2001 a proto prý stěžovatel měl být propuštěn na svobodu. Ústavní soud zastává názor, že stěžovatel chybně zaměňuje dvě rozdílné skutečnosti: zákonem stanovenou lhůtu pro státního zástupce k rozhodování o dalším trvání vazby a dobu přípustného trvání vazby. Jinými slovy vyjádřeno, v souzené věci ve smyslu citovaného ustanovení (část věty před středníkem) začala běžet lhůta pro státního zástupce k vydání předmětného rozhodnutí dnem nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tedy dnem 1. 1. 2002. Celková doba vazby je upravena v ustanovení §71 odst. 8 trestního řádu, přičemž překročení této lhůty nenamítá ani sám stěžovatel. Ústavní soud tedy shledal, že námitky stěžovatele, týkající se tvrzeného nerespektování kogentních zákonných lhůt pro státního zástupce k vydání napadeného rozhodnutí, nejsou důvodné. Jako nedůvodnou odmítl Ústavní soud rovněž námitku stěžovatele ohledně "automatického" zrušení rozhodnutí, navazujících na Ústavním soudem zrušená usnesení obecných soudů (nález sp. zn. I. ÚS 381/01). Předmětná "navazující rozhodnutí" totiž představují relativně samostatná rozhodnutí obecných soudů, která by musel Ústavní soud výslovně derogovat. To však neučinil. Navíc otázka platnosti těchto rozhodnutí zjevně není z hlediska posuzování ústavnosti usnesení napadených touto ústavní stížností rozhodující, neboť Ústavní soud v tomto řízení nehodnotí správnost a ústavnost postupu státního zástupce v roce 2001 ve vztahu k existenci vazby stěžovatele, nýbrž rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatele, navazující především na usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 6 Nt 161/2001, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. (3.) Ústavní soud však dospěl k závěru, že je důvodná námitka stěžovatele ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku. V této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně připomenout, že rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince (čl. 8 Listiny), při němž je proto nutno postupovat značně restriktivně. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud - v obecné rovině - považuje za velmi významné, aby vazební rozhodnutí obecného soudu bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud totiž již dříve ve své ustálené praxi vyložil, že "z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci (v daném případě povinnost plynoucí z ustanovení §125 ve spojení s §138 trestního řádu) jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to důrazněji důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 121). Z těchto právních názorů vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Připomíná, že obdobné závěry zformuloval již ve svém dřívějším nálezu ve věci stěžovatele (sp. zn. I. ÚS 381/01) a že je příslušné orgány státní moci (tedy státní zástupce a okresní soud) měly respektovat. Podle ustanovení §67 odst. 1 trestního řádu totiž smí být obviněný vzat do vazby "jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z naplnění některého z důvodů vazby. Přitom je již z povahy věci zřejmé, že nelze požadovat, aby soud činil naprosto jistý závěr o tom, že nebude-li obviněný vzat do vazby, dopustí se některého z jednání, upraveného v citovaném ustanovení. Na druhé straně je však nutno nejen z ústavně právního, nýbrž i z trestněprocesního hlediska požadovat, aby vazební rozhodnutí byla odůvodněna dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat. V souzené věci však z uvedených hledisek citované usnesení okresního soudu neobstojí. Jestliže totiž okresní státní zástupce alespoň v základních rysech vyložil další existenci zmíněných vazebních důvodů, je v případě napadeného usnesení okresního soudu nutno konstatovat, že se k existenci jednotlivých vazebních důvodů nevyjádřil vůbec. Přitom z dikce ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu ve spojení s §146a odst. 1 písm. a) stejného zákona je zřejmé, že soudce byl v tomto případě povinen i v přípravném řízení zkoumat existenci vazebních důvodů a své rozhodnutí náležitě odůvodnit. V tomto směru platí pro rozhodnutí o dalším trvání vazby stejné zásady jako pro rozhodnutí, jímž je obviněný do vazby vzat (srov. výše). Jako obiter dictum Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost jmenovaných orgánů státní moci svá rozhodnutí náležitě odůvodnit vyvstala v tomto konkrétním případě i z toho důvodu a o to více - že Ústavní soud citovaným nálezem zrušil dřívější vazební rozhodnutí, vydaná ve vztahu k osobě stěžovatele, a to právě proto, že tato rozhodnutí byla pro nedostatečné odůvodnění nepřezkoumatelná. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku pro jeho rozpor s čl. 8 odst. 2, 5 a s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušil. Část ústavní stížnosti, brojící proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, Ústavní soud zamítl. V dané fázi řízení je totiž v prvé řadě věcí obecného soudu, aby trvání vazebních důvodů znovu náležitě posoudil a aby v řízení o stížnosti proti napadenému usnesení okresního státního zástupce své rozhodnutí dostatečně konkrétně - a tedy řádně - odůvodnil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. října 2002