ECLI:CZ:US:2002:1.US.373.01
sp. zn. I. ÚS 373/01
Usnesení
I. ÚS 373/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného advokátkou Mgr. P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 12 Co 128/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 11. 1998, sp. zn. 8 C 440/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měl za to, že byl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod z hlediska ochrany vlastnického práva. Uvedl, že Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 11. 1998, sp. zn. 440/98, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 11. 2000. Uvedenými rozhodnutími bylo určeno, že nemovitosti - pozemky zahrada, zahrada a zahrada v k. ú. K., byly ke dni 11. 10. 1995 v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů K. J. a E. J. Dále soud uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení.
Soud prvního stupně svým rozhodnutím v předmětné věci vyhověl žalobě na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, podané E. J. a J. M., právními nástupkyněmi E. J. a K. J. (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastnice"). Ve svém rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdci zemřelého K. J. a vedlejší účastnice E. J. drželi předmětné pozemky od 12. 1. 1922, kdy nabyli smlouvou od rodičů ostatní pozemky, které s uvedenými pozemky prostorově souvisí. Noví vlastníci začali s převedenými pozemky užívat i předmětné tři související pozemky. K vydržení předmětných pozemků došlo v roce 1952.
V odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel především poukazoval na okolnost, že právní předchůdci vedlejších účastnic nenaplnili podmínku oprávněnosti držby podle obecného občanského zákoníku z roku 1811. Tehdejší právní úprava byla koncipována tak, že oprávněný držitel musel doložit právní titul, na jehož základě držba vznikla, a tento předpoklad vydržení v dané věci, dle mínění stěžovatele, splněn nebyl.
Odvolací soud námitky stěžovatele nezohlednil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když své závěry opřel o dokazování učiněné v předchozím řízení ve stejné věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 602/92, a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Co 232/95 (toto řízení se týkalo vlastnického vztahu k týmž pozemkům, uplatněného vedlejší účastnicí E. J. a jejím tehdy žijícím manželem K. J. Po úmrtí pana K. J. byl procesně nesprávně změněn petit žaloby, což vedlo k jejímu zamítnutí).
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní předchůdci vedlejších účastnic drželi sporné pozemky od 12. 1. 1922, přičemž převzetí těchto pozemků založilo řádnou a poctivou držbu dle ust. §§1460 až 1464 obecného zákoníku občanského z roku 1811, v jejímž důsledku dle §1468 cit. zákona přešlo vlastnické právo nejpozději ke dni 12. 1. 1952 na vedlejší účastnici E. J. a jejího manžela K. J.
Stěžovatel s tímto právním posouzením vyslovil nesouhlas. Uvedl, že podle jeho názoru řádným držitelem podle tehdy platné právní úpravy mohl být jen ten, kdo nabyl držby smlouvou o převodu vlastnictví, která "nezpůsobila převod vlastnictví jenom proto, že převodce nebyl vlastníkem". Předpokladem k vydržení práva byla existence právního důvodu (titulu), způsobilého k nabytí práva. Stěžovatel dále polemizoval nad neexistencí právního titulu, na jehož základě mohli právní předchůdci vedlejších účastnic nabýt vlastnické právo vydržením. Argumentoval zejména skutečností, že sporné pozemky nebyly předmětem kupní smlouvy z roku 1950 ani svatební smlouvy z roku 1922. Právní předchůdci vedlejších účastnic si museli být vědomi, že užívají pozemky, které nejsou v jejich vlastnictví. Stěžovatel namítal, že dobrá víra držitele o tom, že mu věc patří, se musí vztahovat i k právnímu důvodu, který by mohl mít za následek vznik vlastnického práva, což v daném případě naplněno nebylo.
Stěžovatel dále namítal, že zápisy v pozemkové knize jednoznačně dokládají skutečnost, že právní předchůdci vedlejších účastnic museli vědět o tom, že pozemek je ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatele. Tím je dle argumentace stěžovatele zcela nepochybně prokázáno narušení jejich dobré víry.
Ústavní soud po posouzení uvedené věci po stránce formální i věcné, jakož i na základě vyjádření obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Obecné soudy dospěly k závěru, že právní předchůdci vedlejší účastnice E. J. a jejího manžela K. J. drželi předmětné pozemky od 12. 1. 1922, kdy nabyli svatební smlouvou od rodičů K. J. dům s jinými pozemky, které prostorově souvisejí se spornými pozemky. Od tohoto data začali tito předchůdci vedlejších účastnic užívat spolu s řádně nabytými pozemky i tři sporné pozemky a nikdy nebyli upozorněni na to, že by některé části takto převzatých pozemků neměly být v jejich vlastnictví. Závěr o vydržení předmětných pozemků obecné soudy opřely o výsledky předchozího soudního řízení, které se týkalo téže věci (viz výše). Z tohoto řízení m.j. vyplynulo, že předmětné pozemky byly spolu s ostatními (řádně nabytými) pozemky právních předchůdců vedlejších účastnic užívány a obdělávány a v obci K. neexistovala žádná informace o tom, že by některé z těchto pozemků měly být ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatele. Ve smyslu tehdy platné právní úpravy (§1460 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811) přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům (po uplynutí třicetileté lhůty) nejpozději dnem 12. 1. 1952 na vedlejší účastnici E. J. a jejího tehdejšího manžela K. J. Dle §1477 obecného zákoníku občanského z r. 1811 nepotřebuje ten, kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřiceti let udávat řádný právní důvod. Ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 a 2 zákona o právu rodinném, č. 265/1949, se tyto nemovité věci staly součástí zákonného majetkového společenství, které se v důsledku novelizované občanskoprávní úpravy od 1. 4. 1964 transformovalo na bezpodílové spoluvlastnictví manželů. V návaznosti na výše uvedené se proto u právních předchůdců vedlejších účastnic jednalo v dané věci o držbu řádnou.
Právní úprava vydržení na území České republiky doznala v posledních desetiletích řady významných změn. V souvislosti s nimi bylo vždy nezbytné posoudit účinky nové úpravy, zejména z hledisek intertemporálních. Obecný zákoník občanský z roku 1811 upravoval vydržení velmi podrobně, včetně podmínek, obsahoval různé vydržecí doby pro vydržení věcí movitých i nemovitých, pro mimořádné vydržení apod. (navazující občanský zákoník č. 141/1950 Sb. omezil předmět vydržení a odlišně upravil i lhůty, občanský zákoník č. 40/1964 Sb., v původním znění, vydržení neupravoval vůbec). Na danou problematiku se zcela nepochybně všeobecný občanský zákoník z roku 1811, ze kterého správně obecné soudy při svých závěrech vycházely, vztahuje, a rovněž aplikace a interpretace příslušných ustanovení tohoto právního předpisu byla provedena obecnými soudy bez jakéhokoliv pochybení.
K námitkám stěžovatele ohledně údajného nedostatku dobré víry z hlediska naplnění pojmového znaku vydržení, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že se obecné soudy touto problematikou podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly. U sporného pozemku zejména odvolací soud pečlivě zkoumal a hodnotil všechny právní listiny, které by mohly případně svědčit o nedostatku, resp. narušení dobré víry právních předchůdců vedlejších účastnic. Pokud odvolací soud po důsledném zhodnocení těchto důkazů nakonec dospěl k závěru, že z těchto listin nevyplývá, že by se právní předchůdci vedlejších účastnic dozvěděli o tom, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví, neporušil (při zachování právně konformního postupu) ani zásadu spravedlivého soudního procesu a potažmo ani ústavně garantované vlastnické právo stěžovatele. Ústavní soud proto na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatele blíže odkazuje a současně podotýká, že ze strany obecných soudů byly řádně posouzeny a odůvodněny i všechny ostatní námitky stěžovatele (jež stěžovatel v podstatě následně zopakoval i ve své ústavní stížnosti).
Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedenému dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo ze strany obecných soudů k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto návrh stěžovatele ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 29. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu