infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.2002, sp. zn. I. ÚS 5/02 [ usnesení / GÜTTLER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.5.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2002:1.US.5.02
sp. zn. I. ÚS 5/02 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vojen Güttler a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti ing. R. Ch., zastoupeného advokátem JUDr. P. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 14 Co 479/2001, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á. Odůvodnění: I. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 11 C 98/2000, ve věci žaloby stěžovatele proti ČR - Ministerstvu vnitra ČR (dále jen "žalovaný") o ochranu osobnosti podle zákona č. 256/1992 Sb. rozhodl o návrhu na vydání předběžného opatření tak, že žalovaný je povinen v průběhu sporu zamezit přístup k fotografii stěžovatele, jeho jménu a příjmení, nalézajících se ve fotoalbu založeném v jiném blíže specifikovaném spise Policie ČR. V odůvodnění citovaného usnesení okresní soud uvádí, že stěžovatel se domáhá ochrany osobnosti podle zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Tvrdí, že bez jeho vědomí a souhlasu byla do předmětného spisu založena jeho fotografie se jménem, příjmením a datem narození, která může pocházet z evidence občanských průkazů, řidičských průkazů či cestovních pasů. Protože okresní soud zjistil, že v příslušném vyšetřovacím spise se nachází "fotodokumentace k účelu rekognice" podle fotografií a že u fotografie č. 5 je skutečně uvedeno jméno stěžovatele a datum jeho narození, rozhodl shora uvedeným způsobem. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením citované usnesení Okresního soudu v Chebu zrušil a rozhodl, že se řízení o vydání předběžného opatření zastavuje. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že zákon č. 256/1992 Sb. byl ke dni 1. 6. 2000 zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, zrušen. Podle ustanovení §21 tohoto zákona pokud subjekt zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů se žádostí o zajištění opatření k nápravě. Protože prý na neskončená řízení je třeba použít právní úpravy platné v době rozhodování soudu a podle této úpravy již není dána pravomoc soudu k řešení sporů vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle zákona o ochraně osobních údajů, rozhodl krajský soud tak, jak je ve výroku jeho usnesení uvedeno. Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným usnesením porušil krajský soud jeho základní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, v čl. 7 odst. 1, v čl. 10 odst. 1, 2 a 3, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a navrhuje, aby bylo zrušeno. Stěžovatel uvádí, že rozhodující právní otázkou v souzené věci je posouzení, zda na řízení zahájená podle zákona č. 256/1992 Sb., leč neskončená do účinnosti zákona č. 101/2000 Sb., je nutno použít právní předpis platný v době porušení práva či v době podání návrhu na vydání předběžného opatření, nebo zda je třeba věc posuzovat podle právního stavu v době rozhodování soudu, jestliže v zákoně č. 101/2000 Sb. přechodná ustanovení chybějí. Stěžovatel nastalou situaci interpretuje tak, že konflikt mezi pravomocí udělenou soudu zákonem č. 256/1992 Sb. a odnětím pravomoci k projednání věci podle právní úpravy dle zákona č. 101/2000 Sb. "je nutné právně řešit ve prospěch již zahájeného řízení a nikoliv problém rozhodnout na úkor občanem nabytých práv". Stěžovatel mezi oběma citovanými zákony spatřuje rozpor. Dále tvrdí, že zákon č. 101/2000 Sb. odporuje jednak ustanovení §11 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný a tato věcná příslušnost trvá až do skončení řízení, jednak článku 38 odst. 2 Listiny, garantujícímu právo každého na zákonného soudce. Stěžovatel dále vychází z toho, že neexistuje právní povinnost kohokoliv, aby poskytl své jméno, příjmení, datum narození a podobiznu pro potřeby dokazování v trestní věci, s níž nemá nic společného. Proto je prý zcela namístě, aby soud předběžným opatřením uložil zákaz takovéhoto počínání. II. 1) Ústavní soud v prvé řadě shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých osobnostních práv a porušení práva na spravedlivý proces, neboť tvrdí, že mu byla odepřena soudní ochrana. Ústavní soud - se zřetelem na to - konstatuje, že problematikou použití fotografií osob nezúčastněných v příslušném trestním řízení pro účely rekognice, se již zabýval v nálezu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01 (dosud nepublikováno), na který pro stručnost odkazuje. Ratio decidendi citovaného nálezu totiž spočívá v tom, že "nelze mít pochybnosti o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného statku (dobra), spočívajícím v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením. Zákonnou licenci ve smyslu §12 odst. 2 obč. zák. lze považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se souhlasem dotčených osob, tj. akceptace ustanovení §12 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k §12 odst. 1 obč. zák. za podmínky subsidiarity. Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv jiných osob, než podezřelého, resp. obviněného. Příkladem je možnost nařízení prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace (§115 tr. řádu) ve vazbě na osobnostní práva dle §15 obč. zák., resp. povinnost svědčit (§97 tr. řádu) a v této souvislosti strpět i otázky dotýkající se ... věrohodnosti, jež z povahy věci překračují rámec osobnostní ochrany dle §11 obč. zák. Z rámce těchto obecně akceptovaných příkladů kolize v předmětné věci posuzovaný institut rekognice fotografiemi nevybočuje. Zákonnou podmínkou provedení rekognice fotografiemi je skutečnost, že všechny srovnávací fotografie musí být fotografiemi v předmětném trestním řízení nezúčastněných osob. Použití fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby v rekognici tudíž nezakládá žádné dotčení jejích osobnostních práv, plynoucích z §11 obč. zák. (např. práva na ochranu cti a dobrého jména v souvislosti s neoprávněným založením podezření ze spáchání trestného činu a jeho šířením ve veřejnosti). Nadto je rekognice fotografiemi zachycena v soudním spise, přičemž tento není veřejnou listinou a nahlížení do něj je omezeno na přesně zákonem omezený okruh osob (§65 tr. řádu)." Protože senát Ústavního soudu nedospěl v souzené věci k právnímu názoru odchylnému od citovaného právního názoru, konstatuje, že argumentace stěžovatele, pokud jde o porušení jeho osobnostních práv je zjevně neopodstatněná (srov. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu á contr.). 2) Těžiště ústavní stížnosti však spočívá v tvrzení, že na řízení zahájená - avšak neskončená - podle zákona č. 256/1992 Sb. je nutno použít právní předpis, platný a účinný v době tvrzeného porušení práva, či v době podání návrhu na vydání předběžného opatření (tedy zákon č. 256/1992 Sb.), nikoliv tedy zákon č. 101/2000 Sb., který byl účinný až v době rozhodování krajského soudu. K této námitce Ústavní soud především konstatuje, že derogovaný zákon č. 256/1992 Sb. v ustanovení §23 skutečně stanovil, že "spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud". Podle ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. však platí, že pokud subjekt údajů zjistí, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má právo obrátit se na Úřad (rozuměj: Úřad pro ochranu osobních údajů) se žádostí o zajištění opatření k nápravě. Podle odst. 2 stejného ustanovení, došlo-li k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, má subjekt údajů právo požadovat a) aby se správce či zpracovatel zdržel takového jednání, odstranil takto vzniklý stav či poskytl na svoje náklady omluvu nebo jiné zadostiučinění, b) aby správce či zpracovatel provedl opravu nebo doplnění osobních údajů tak, aby byly pravdivé a přesné, c) aby osobní údaje byly zablokovány nebo zlikvidovány, d) zaplacení peněžité náhrady, jestliže tím bylo porušeno jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst či právo na ochranu jména. Je zřejmé, že nabytím účinnosti zákona č. 101/2000 Sb. (dnem 1. 6. 2000) a zřízením Úřadu pro ochranu osobních údajů (§2) došlo ke změně kompetencí, neboť oblast ochrany osobních údajů byla svěřena primárně do působnosti zmíněného Úřadu. Citovaný zákon se vskutku výslovně nevyjádřil k otázce postupu soudů v řízeních, zahájených podle derogovaného zákona č. 256/1992 Sb. a ke dni jeho derogace neskončených. Pokud za této situace krajský soud dospěl k závěru, že není dána jeho kompetence ve věci ochrany osobních údajů, a z tohoto důvodu řízení zastavil, nelze z ústavněprávního hlediska v jeho postupu shledat pochybení. To proto, že podle ustanovení §154 o.s.ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení; v době rozhodování krajského soudu v souzené věci již nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., který přiznával kompetenci rozhodovat o ochraně osobních údajů Úřadu pro ochranu osobních údajů. Krajský soud v Plzni tedy neporušil právo stěžovatele na soudní ochranu, jestliže se řídil základním principem právního státu, podle něhož státní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny). Obecný soud proto právem řízení o vydání předběžného opatření zastavil a věc postoupil Úřadu pro ochranu osobních údajů jako orgánu příslušnému. Stěžovateli je nesporně nutno přisvědčit v tom, že všechny státní orgány mají v konkrétních řízeních postupovat především s ohledem na práva a právem chráněné zájmy účastníků těchto řízení. Ústavní soud však nemůže akceptovat námitku, že napadeným usnesením krajského soudu došlo ve vztahu k stěžovateli k odepření spravedlnosti. Čl. 36 odst. 2 Listiny totiž garantuje právo každého, kdo tvrdí, že byl ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, přičemž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny. Je tedy zřejmé, že poté, co o předmětné otázce rozhodne Úřad pro ochranu osobních údajů, a to podle správního řádu (§41 zákona č. 101/2000 Sb.), je zachováno právo stěžovatele případně se obrátit na příslušný soud v režimu části páté o.s.ř. Proto napadeným usnesením krajského soudu o zastavení řízení k odepření možnosti přístupu k soudu nedošlo. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.5.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 5/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 6. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 4. 1. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Güttler Vojen
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 101/2000 Sb., čl.
  • 2/1993 Sb., čl. 36, čl. 38
  • 256/1992 Sb., §21
  • 40/1964 Sb., §12 odst.2
  • 99/1963 Sb., §11 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
Věcný rejstřík retroaktivita
ochrana osobnosti
příslušnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-5-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41195
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22