infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-236-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.11.2002, sp. zn. I. ÚS 512/02 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 143/28 SbNU 271 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.512.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Postup finančních orgánů po zrušení jejich rozhodnutí ve správním soudnictví

Právní věta Ústavní kautele obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod odpovídá subjektivní právo jednotlivce na všeobecnou ochranu svobodné sféry osoby. Jedná se o "sběrnou" či generální klauzuli, která logicky reaguje na nemožnost předvídat při formulování základních práv všechny v budoucnu se vyskytující zásahy do svobodného prostoru osoby. Do této oblasti spadá i právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba sama je oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně údajů o své pracovní či ekonomické aktivitě, pokud zákon neukládá v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1 Listiny. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí komplementárně ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby. Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod . Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě. Správce daně proto není oprávněn poté, co soud ve správním soudnictví zrušil rozhodnutí správce daně prvního a druhého stupně, "pokračovat" v daňové kontrole, která již byla ukončena, neboť zákon takový postup nepředvídá. V případě takového postupu finančního úřadu se proto nemůže vůbec jednat o daňovou kontrolu ve smyslu ustanovení §16 zákona o správě daní a poplatků, nýbrž o postup, který je prováděn zcela nad zákonný rámec vymezený zákonem o správě daní a poplatků. V tomto smyslu se finanční úřad pohybuje mimo pravomoc svěřenou mu zákonem, a tímto excesem porušuje ústavní princip garantovaný čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny. Jednáním, jímž finanční úřad takzvaně "pokračuje" v provádění daňové kontroly, ačkoliv tuto formu postupu správce daně zákon o správě daní a poplatků nepředvídá, vybočuje z ústavních kautel citovaných článků Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a pouze způsobem, který zákon stanoví, a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

ECLI:CZ:US:2002:1.US.512.02
sp. zn. I. ÚS 512/02 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve veřejném jednání v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., proti jinému zásahu Finančního úřadu v Klatovech, Voříškova 825/3, takto: Finančnímu úřadu v Klatovech se zakazuje pokračovat v neoprávněném postupu, který je označován jako pokračování v daňové kontrole a který je v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění: V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2002 napadl stěžovatel postup Finančního úřadu v Klatovech spočívající v pokračování daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 30 Ca 31/99, bylo zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu v Přešticích ze dne 23. 2. 1998, č. j. 4639/98/142970, jímž byla za použití pomůcek doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1994 ve výši 1.218.981 Kč, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 26. 11. 1998, č. j. 5249/110/1998, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že po té, co Krajský soud v Plzni shora uvedená rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, oznámil Finanční úřad v Klatovech stěžovateli na ústním jednání dne 4. 2. 2002 skutečnost, že pokračuje v daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1994, zahájené dne 18. 11. 1996. Podle vyjádření stěžovatele vyšel správce daně z názoru, že zrušením rozhodnutí Finančního úřadu v Přešticích a Finančního ředitelství v Plzni nebyla ukončena daňová kontrola zahájená dne 18. 11. 1996 protokolem o ústním jednání č. j. PR 8942/980/1996 ze dne 18. 11. 1996. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasil a proti tomuto postupu uplatnil dne 15. 2. 2002 námitku, v níž argumentoval tím, že dnem ukončení daňové kontroly je den projednání zprávy o daňové kontrole, což byl v daném případě 29. prosinec 1997, kdy byla se stěžovatelem projednána zpráva o daňové kontrole č. j. 17448/97/142980/534 ze dne 18. 12. 1997. Finanční úřad v Klatovech rozhodl o námitce stěžovatele rozhodnutím ze dne 17. 6. 2002, č. j. 57668/02/133931/1364 tak, že námitce nevyhověl. V rozhodnutí správce daně výslovně uvedl, že na základě rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001, č. j. 30 Ca 31/99, podle kterého nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o daňové povinnosti za předmětné zdaňovací období, pokračuje v daňové kontrole zahájené dne 18. 11. 1996. Stěžovatel proto v ústavní stížnosti dále polemizuje s názorem správce daně, když konstatuje, že pokud by ukončením daňové kontroly byl den nabytí právní moci rozhodnutí Finančního úřadu v Přešticích (což dovozuje z postupu správce daně, který po zrušení shora uvedených rozhodnutí finančních orgánů pokračuje v daňové kontrole), potom by daňová kontrola trvala i v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatel v souvislosti s tím poukazuje na judikaturu soudů ve správním soudnictví a judikaturu Ústavního soudu, která potvrzuje, že daňová kontrola je ukončena dnem projednání zprávy o kontrole s daňovým subjektem. Kromě toho se stěžovatel domnívá, že v daném případě došlo k prekluzi práva správce daně stanovit daňovému subjektu daňovou povinnost podle ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. V souvislosti s tím stěžovatel také polemizuje s názorem správce daně, podle něhož právo na stanovení daňové povinnosti nezaniklo, a to s ohledem na ustanovení §38r odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni byla věc vrácena k dalšímu řízení Finančnímu ředitelství v Plzni, nikoliv Finančnímu úřadu v Klatovech. Stěžovatel se proto domnívá, že Finanční úřad v Klatovech svým postupem zasahuje do ústavně zaručených práv. Vzhledem k tomu, že se v daném případě nemůže dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhat ochrany před tímto zásahem u obecného soudu, neboť rozhodnutí Finančního úřadu v Klatovech o námitkách nepodléhají soudnímu přezkumu ve správním soudnictví (což stěžovatel prokázal usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 30 Ca 182/2002, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu v Klatovech ze dne 17. 6. 2002, č. j. 57668/02/133931/1364), domáhá se ochrany u Ústavního soudu. K výzvě Ústavního soudu podal Finanční úřad v Klatovech jako účastník řízení své vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 10. 2002, které doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2002, z něhož vyplývá, že původní vyjádření zcela nahrazuje. Finanční úřad v Klatovech k ústavní stížnosti uvedl, že z rozsudku sp. zn. 30 Ca 31/99 vyplývá, že Krajský soud v Plzni posoudil jako důvodnou námitku žalobce, že na základě předčasného závěru mu byla daň stanovena za použití pomůcek, přestože ji bylo možné určit dokazováním. V daném případě se podle názoru účastníka řízení jedná o situaci, kdy v rámci soudního přezkumu rozhodnutí správců daně obou stupňů dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že postup, kterým mělo dojít ke stanovení daně, byl nesprávný, a tudíž se ani samotným meritem věci nezabýval. Finanční úřad v Klatovech dále uvedl, že k věci je třeba dodat, že výsledkem zprávy o daňové kontrole bylo konstatování, že daň bude stanovena za použití pomůcek. Účastník řízení se rovněž domnívá, že právem daňového subjektu je možnost dozvědět se, jak bylo řízení ukončeno, a povinností správce daně je na druhé straně umožnit daňovému subjektu toto právo realizovat. I z toho důvodu je podle účastníka řízení nutné pokračovat v zahájeném daňovém řízení, resp. sdělit jeho výsledek kontrolovanému subjektu, když po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Plzni přestávají existovat vydaná rozhodnutí správce daně prvního a druhého stupně a navíc přestává platit i závěr dosavadního kontrolního zjištění. Podle stanoviska Finančního úřadu v Klatovech je proto naprosto legitimní, pokud správce daně naváže na dosavadní úkony, které v řízení provedl, využije zákonně získaných důkazních prostředků a řízení dokončí. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se prekluze práva stanovit daňovou povinnost, uvedl účastník řízení, že na rozdíl od stěžovatele se domnívá, že v daném případě došlo k prodloužení lhůty pro vyměření daně navíc v důsledku přezkumného řízení prováděného Krajským soudem v Plzni. Bez ohledu na tuto skutečnost však má účastník řízení za nezpochybnitelné, že k prodloužení běhu lhůty pro vyměření došlo v důsledku nabytí účinnosti ustanovení §38r zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tj. k 1. 5. 2000. S ohledem na všechny tyto skutečnosti se dle názoru Finančního úřadu v Klatovech nejedná o věc příčící se zákonu, a proto Ústavní soud žádal, aby ústavní stížnost zamítl, popř. podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud si pro potřebu řízení o ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 31/99, a kontrolní spis Finančního úřadu v Klatovech. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2001 vyplývá, že soud shledal nezákonnost napadených rozhodnutí správců daně obou stupňů v tom, že neexistovaly předpoklady pro stanovení daně podle pomůcek, respektive závěr o uvedeném způsobu stanovení daně byl učiněn předčasně, když žalobce (nyní stěžovatel) navrhl provedení důkazů, které správce daně označil za neprůkazné a nepřikročil k jejich provedení. Z části II. výroku rozsudku pak Ústavní soud zjistil, že věc byla vrácena k dalšímu řízení Finančnímu ředitelství v Plzni. Ze sběrného spisu, jehož kopii předložil Finanční úřad v Klatovech, Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad v Přešticích zahájil u stěžovatele daňovou kontrolu k dani z příjmů obyvatelstva za rok 1992 a k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1993, 1994 a 1995 v souladu s §12 zákona o správě daní a poplatků dne 18. 11. 1996 (protokol o zahájení daňové kontroly č. j. PR 8942/980/1996). Zpráva o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1993, 1994, 1995 byla vyhotovena Finančním úřadem v Přešticích dne 18. 12. 1997, č. j. 17448/97/142980/534, a projednána byla podle protokolu o projednání zprávy o výsledku kontroly č. j. 17448/97/142980/534 dne 29. 12. 1997. Z protokolu o ústním jednání vyhotoveném Finančním úřadem v Klatovech dne 4. 2. 2002 Ústavní soud zjistil, že správce daně provedl vůči stěžovateli úkon spočívající v pokračování daňové kontroly, zahájené dne 18. 11. 1996 Finančním úřadem v Přešticích. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná a důvodná. Pokud jde o existenci rozhodnutí Finančního úřadu v Klatovech, jímž jeho pracovník nevyhověl námitkám stěžovatele proti pokračování daňové kontroly, Ústavní soud konstatuje, že dané rozhodnutí je pouze součástí tohoto jiného zásahu, které však - vzhledem k níže popsané povaze daňové kontroly, jež nevykazuje znaky řízení, představuje rozhodnutí sui generis. S ohledem na to Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako přípustnou a podanou včas, ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti brojí toliko proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, přičemž stížnost podal až po doručení tohoto rozhodnutí. V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovateli nemůže být při uplatňování ústavně zaručených práv na újmu skutečnost, že před podáním ústavní stížnosti využil procesního prostředku, který mu zákon k ochraně práva poskytuje, čímž respektoval požadavek subsidiarity ústavní stížnosti. Za dané situace a vzhledem k povaze zásahu by bylo podle názoru Ústavního soudu posouzení ústavní stížnosti jako návrhu podaného po stanovené lhůtě či nepřípustného příliš formalistickým. Ústavní kautele obsažené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod odpovídá právo jednotlivce na všeobecnou ochranu svobodné sféry osoby. Jedná se o "sběrnou" či generální klauzuli, která logicky reaguje na nemožnost předvídat při formulování základních práv všechny v budoucnu se vyskytující zásahy do svobodného prostoru osoby. Do této oblasti spadá i právo jednotlivce na takzvané informační sebeurčení. Jen osoba sama je oprávněna rozhodnout o tom, jaké údaje o sobě poskytne včetně údajů o své pracovní či ekonomické aktivitě, pokud zákon neukládá v tomto směru osobě povinnost tak, jak to předvídá čl. 4 odst. 1 Listiny. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí komplementárně ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby. Čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny mají kromě toho i svou druhou dimenzi, a to dimenzi strukturálních principů, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod . Tyto principy je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu. Bez jejich dodržení nelze vůbec hovořit o právním státu, neboť vyloučení libovůle při ukládání povinností ze strany státní moci bylo i historicky vzato první podmínkou při úvahách o formování právního státu, dokonce i pouze v jeho formální podobě. Z provedeného dokazování vyplývá, že daňová kontrola k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1994 byla u stěžovatele prováděna Finančním úřadem v Přešticích jako místně příslušným správcem daně v rozmezí 18. 11. 1996 a 29. 12. 1997. Tato daňová kontrola byla ukončena dnem 29. 12. 1997, kdy byl daňový subjekt seznámen s jejím výsledkem. Skutečnost, že rozhodnutí, jež z výsledku daňové kontroly vycházela, byla pro nezákonnost zrušena soudem ve správním soudnictví, nezakládá důvod pro pokračování v již jednou ukončené daňové kontrole. Daňová kontrola není samostatným řízením či určitou etapou řízení koncentrovanou pouze k určité fázi daňového řízení, ale představuje svého druhu úkon či procesní postup správce daně, který byl v době rozhodování správce daně prvního stupně, odvolacího orgánu a soudu ve správním soudnictví ukončen. Jeho průběh či výsledky proto nemohou být dotčeny rozhodnutím odvolacího orgánu či kasačním rozhodnutím soudu ve správním soudnictví. Naopak průběh a výsledek daňové kontroly se může projevit v posouzení zákonnosti rozhodnutí ve věci samé. Správce daně proto není oprávněn poté, co soud ve správním soudnictví zrušil rozhodnutí správce daně prvního a druhého stupně, pokračovat v daňové kontrole, která již byla ukončena, neboť zákon takový postup nepředvídá. V případě napadeného postupu Finančního úřadu v Klatovech se proto nemůže vůbec jednat o daňovou kontrolu ve smyslu ustanovení §16 zákona o správě daní a poplatků, nýbrž o postup, který je prováděn zcela nad zákonný rámec vymezený zákonem o správě daní a poplatků. V tomto smyslu se Finanční úřad v Klatovech pohybuje mimo pravomoc svěřenou mu zákonem, a tímto excesem porušuje ústavní princip garantovaný čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 1 Listiny. Jednáním, jímž Finanční úřad v Klatovech takzvaně pokračuje v provádění daňové kontroly, ačkoliv tuto formu postupu správce daně zákon o správě daní a poplatků nepředvídá, vybočuje z ústavních kautel citovaných článků Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a pouze způsobem, který zákon stanoví, a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. S ohledem na tyto skutečnosti se již Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, vznesenými v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a Finančnímu úřadu v Klatovech zakázal v neústavním zásahu pokračovat. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. listopadu 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.512.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 512/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 143/28 SbNU 271
Populární název Postup finančních orgánů po zrušení jejich rozhodnutí ve správním soudnictví
Datum rozhodnutí 20. 11. 2002
Datum vyhlášení 20. 11. 2002
Datum podání 19. 8. 2002
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí správní
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 4 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §16
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík daň
lhůta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-512-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41207
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22