ECLI:CZ:US:2002:1.US.573.01
sp. zn. I. ÚS 573/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele ing. M. D., zastoupeného advokátem Mgr. B. P., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 2 T 121/2000, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 8 To 200/2001, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem shledal stěžovatele podle ustanovení §224 odst. 1, 2 trestního zákona vinným trestným činem ublížení na zdraví a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 40 měsíců a k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 4 let. Předmětného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 9. 2. 2000 jako řidič osobního automobilu na dostatečnou vzdálenost před přechodem pro chodce (o kterém věděl) viděl, že tam zastavilo vozidlo F., pokračoval v jízdě rychlostí o 20 km/hod převyšující povolenou rychlost, přejel do pravého jízdního pruhu a na vyznačeném přechodu pro chodce srazil přecházející P. M., vedoucí své dvě nezletilé děti P. M. a T. M. V důsledku této nehody utrpěl nezl. T. M. závažná zranění, kterým později podlehl, a nezl. P. M. a P. M. utrpěly závažná zranění.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil citovaný rozsudek obvodního soudu pouze ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku a k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 8 let.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky porušily obecné soudy čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených rozsudků stěžovatel spatřuje především v tom, že prý obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny, vzniklé pochybnosti nevykládaly v jeho prospěch a neobjasňovaly stejně skutečnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch.
Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy nedostatečně a velmi okrajově hodnotily chování dalších účastníků dopravní nehody - poškozené M., dvou přítomných policistů a způsobu jízdy vozidla F., jelikož prý jejich chování rozhodující měrou přispělo k vytvoření dopravní situace, kterou stěžovatel nemohl předpokládat a která měla tragické následky. Stěžovatel uvádí, že se podle šikmého způsobu stání vozu F. domníval (stejně jako svědek K.), že mu toto vozidlo před přejetím do pravého jízdního pruhu dává přednost. Nebyl údajně vzat v úvahu ani způsob přecházení poškozené a jejích dvou dětí po přechodu, neboť táž byla po celou dobu přecházení zakryta vozidlem F., stěžovatel ji proto nemohl vidět, poškozená se na rozhraní obou jízdních pruhů nepřesvědčila, že může bezpečně vstoupit do druhého pruhu a své děti nedržela za ruce a nechala je jít před sebou. Nevysvětleno prý zůstalo i chování dvou přítomných policistů, kteří měli zajišťovat bezpečnost chodců, leč tuto povinnost však nekonali.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že průběh dopravní nehody viděla řada svědků, jejichž výpovědi se však od sebe zásadním způsobem liší, nicméně obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel dále zpochybňuje znalecký posudek z oboru dopravy, z něhož obecné soudy vycházely a námitky stěžovatele proti němu zamítly. Tento posudek především údajně ignoruje výpověď stěžovatele o způsobu brzdění po střetu s chlapcem; plánek dopravní nehody pak odporuje fotodokumentaci, což logicky vedlo ke stanovení podstatně vyšší rychlosti před počátkem brzdění. Neodůvodněná je i znalcem uvažovaná reakční doba 1 s, neboť stěžovatel prý měl pro případ pohybu automobilu F. do jeho jízdního pruhu připravenu nohu na brzdném pedálu.
Stěžovatel dále brojí proti tomu, že mu odvolací soud stanovil nepodmíněný trest odnětí svobody. Namítá, že se trestného činu dopustil v nedbalosti a smrt a těžké zranění malých dětí mu prý proto nelze přičítat za přitěžující okolnost a trest nemůže být chápán jako odplata za trestný čin. Soudy údajně nehodnotily polehčující okolnosti na straně stěžovatele, tzn. jeho dosavadní chování v civilním životě a dlouholetou řidičskou praxi bez dopravních nehod a závažných přestupků.
Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
Ústavní soud i v tomto řízení vychází z toho, že - s ohledem na své ústavní vymezení zakotvené především v čl. 83 Ústavy ČR - není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování jimi provedené (a to ani tehdy, jestliže by se s ním neztotožňoval), popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z toho důvodu Ústavní soud ve své činnosti důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci.
V souzené věci Ústavní soud především konstatuje, že námitky stěžovatele ve své podstatě brojí proti způsobu hodnocení provedeného dokazování. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu v tomto směru platí, že k protiústavnímu zásahu do stěžovatelových základních práv by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by byl zjištěný skutkový stav v extrémním nesouladu s jeho právním hodnocením; pouhý neúspěch v soudním řízení přirozeně nemůže být důvodem k úvahám o protiústavnosti napadených soudních rozhodnutí. V daném případě Ústavní soud shledal, že ke zmíněnému extrémnímu nesouladu zjevně nedošlo. Argumentace stěžovatele se totiž koncentruje na to, že prý obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, že nebylo dostatečně vzato v úvahu chování ostatních účastníků předmětné nehody a že uložený trest byl nepřiměřeně přísný.
Po seznámení se s předmětným soudním spisem Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy rozhodly na základě dostatečně provedeného dokazování, že se podrobně vypořádaly s obhajobou stěžovatele a že svá rozhodnutí rovněž řádně odůvodnily. V jejich postupu a ve vydaných rozhodnutích proto nelze spatřovat protiústavní pochybení. Obecné soudy totiž dospěly k závěru o vině stěžovatele na základě celé řady provedených důkazů: šlo především o svědecké výpovědi účastníků a svědků dopravní nehody (M., P., P., S., H., B., K.), o písemný znalecký posudek a o výslech znalce. Opírajíce se o provedené dokazování dospěly oba obecné soudy k závěru, že stěžovatel mohl předmětné dopravní nehodě zabránit jen tehdy, jestliže by byl předvídal pohyb chodců po přechodu, což za daných okolností učinit mohl a také měl. Proto měl snížit rychlost a případně i zastavit svoje vozidlo vedle stojícího F., který tam již stál, a to nejméně po dobu, po níž poškozená M. se svými dvěma dětmi ušla 3 m od dělícího pásu na výhled. Jelikož tak však stěžovatel neučinil, porušil svoje povinnosti stanovené pravidly silničního provozu a dopustil se nedbalostního trestného činu, jak obecné soudy v citovaných rozsudcích podrobně vyložily. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani chování ostatních účastníků dopravní nehody, kterým se ostatně obecné soudy rovněž zabývaly. Navíc tvrzení stěžovatele, že poškozená M. své děti nedržela za ruce a nechala je jít před sebou, nekoresponduje s některými svědeckými výpověďmi: např. svědek H. vypověděl, že poškozená "v každé ruce přidržovala dítě" (č.l. 95), sama P. M. uvedla, že děti vedla za ruce (č.l. 100) a i sám stěžovatel v přípravném řízení vypověděl, že nemůže uvést, zda se děti držely s matkou za ruce či zda běžely samostatně (č.l. 91).
Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že se obecné soudy v daném případě zcela držely svého práva volně hodnotit provedené důkazy a že tedy jejich rozhodnutími ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele nemohla být porušena. Námitku stěžovatele, že obecné soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, je nutno považovat toliko za jeho subjektivní pohled, který nelze objektivně dovodit ani ze způsobu dokazování ani z hodnocení provedených důlazů. Nelze ostatně přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatel sám nenavrhoval provedení dalších důkazů (č.l. 115, 189), takže k pochybení obecných soudů nemohlo dojít ani v tom smyslu, že by byly některý z navržených důkazů opomenuly.
K námitce, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, Ústavní soud uvádí, že tato námitka může být relevantní v řízení před obecnými soudy, zpravidla však nikoliv v řízení před Ústavním soudem. Jestliže by totiž Ústavní soud obecně hodnotil přiměřenost ukládaných trestů, zjevně by se tím zařadil do soustavy obecných soudů a nerespektoval by zmíněnou zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, v tomto případě do judikativní činnosti obecných soudů; taková jeho aktivita by zjevně odporovala jeho ústavnímu vymezení. Také tuto námitku tedy pokládá Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu