ECLI:CZ:US:2002:1.US.631.01
sp. zn. I. ÚS 631/01
Usnesení
I. ÚS 631/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 30 Cdo 888/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 8. 10. 2001, označeným jako ústavní stížnost, brojil stěžovatel proti postupu příslušných orgánů veřejné moci (Česká správa sociálního zabezpečení, Krajský soud v Praze, Vrchní soud v Praze, Nejvyšší soud) ve věci úpravy výše jeho plného invalidního důchodu.
Návrh stěžovatele však nesplňoval základní formální a obsahové náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na ústavní stížnost. Ústavní soud se z tohoto pohledu v prvé řadě zabýval otázkou, zda byla v daném případě dodržena lhůta pro podání ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, přičemž tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 43 Ca 93/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. 30 Cdo 888/2001, jež stěžovatel zjevně hodlal podle obsahu svého návrhu napadnout ústavní stížností, převzal dle doručenky dne 10. 8. 2001 (nikoliv tedy 14. 8. 2001, jak uvádí). Od tohoto data je tedy nutno počítat 60 denní procesněprávní lhůtu, do které je třeba započítat již i den doručení napadeného rozhodnutí (srov. ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - "lhůta počíná dnem doručení..."). Poslední den 60 denní lhůty pro podání ústavní stížnosti tak připadl v daném případě na pondělí 8. 10. 2001. Stěžovatel podal svůj návrh k poštovní přepravě až dne 11. 10. 2001, tedy po zákonem stanovené lhůtě.
Navíc nutno zdůraznit, že i kdyby stěžovatel převzal výše citované usnesení Nejvyššího soudu dne 14. 8. 2001, jak tvrdí, byla by jeho ústavní stížnost stejně podána opožděně, jelikož ji adresoval Krajskému soudu v Praze, a nikoliv Ústavnímu soudu. Krajský soud v Praze pak ústavní stížnost zaslal Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2001. Podání návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem jinému soudu však k zahájení řízení nemůže vést. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž není součástí obecných soudů a řízení před ním je odděleno od řízení před těmito soudy. Zachování příslušné šedesáti denní lhůty podle ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je proto nutno posuzovat pouze v návaznosti na podání návrhu přímo Ústavnímu soudu. Samotný stěžovatel si byl podle obsahu svého návrhu zjevně dobře vědom toho, že kompetentní k řízení o ústavních stížnostech je pouze Ústavní soud, přesto však své podání zaslal Krajskému soudu v Praze. Za této situace proto nebylo možno posoudit stěžovatelův návrh jinak, než jako opožděně podaný. Jako nadbytečné se tak jevilo vyzývat jej k odstranění dalších formálních a obsahových vad ústavní stížnosti, neboť i kdyby tyto nedostatky s pomocí advokáta odstranil, základní vada spočívající v nedodržení lhůty by tím nemohla být napravena.
Protože kogentní ustanovení §72 odst. 2 zákona neumožňuje promeškání této lhůty prominout, nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. dubna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu