ECLI:CZ:US:2002:1.US.662.01
sp. zn. I. ÚS 662/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti Ř., s. r. o., zastoupeného Mgr. V. V., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, čj. 5 Cmo 607/2000 - 52, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.
Odůvodnění:
Společnost Ř., s. r. o. (dále též "stěžovatel"), se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2001, domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") čj. 50 Cmo 607/2000 - 52, ze dne 26. 4. 2001, pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před odvolacím soudem byl zastoupen advokátem. Ten mu vypověděl plnou moc dne 4. 4. 2001 a právní zastoupení tak podle stěžovatele zaniklo ke dni 19. 4. 2001. Tuto skutečnost odvolacímu soudu oznámil faxem dne 23. 4. 2001. Z ústního jednání, které bylo ve věci nařízeno na 26. duben 2002, se stěžovatel omluvil a požádal o odročení jednání z důvodu, že jeho jediný jednatel byl v té době v pracovní neschopnosti. Žádost byla odvolacímu soudu doručena faxem dne 24. 4. 2001. Ten žádosti stěžovatele nevyhověl, ve věci jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl shora označeným rozsudkem. Podle stěžovatele bylo postupem odvolacího soudu porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, které mj. zaručuje každému právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem navrženým důkazům.
Ústavní soud, po zjištění, že ústavní stížnost splňuje po formální stránce všechny předepsané náležitosti, se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 50 Cm 180/2000, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel uzavřel s K., a. s. (dále též "vedlejší účastník"), smlouvu o užívaní "safesové" schránky v pobočce v Otrokovicích. Do schránky byly uloženy směnky znějící celkem na částku 40 658 500,-- Kč. Při záplavách v létě roku 1997 byla schránka zaplavena a směnky byly vodou poškozeny. V souladu s protokolem o převzetí poškozených listin ze dne 7. 8. 1997 byly předány stěžovateli. Stěžovatel se poté údajně pokusil směnky uplatnit, osoby směnečně povinné mu však, podle jeho tvrzení, odmítly plnit. Stěžovatel se svého nároku u osob směnečně povinných soudní cestou nedomáhal. Postupoval tak, že nejprve požádal vedlejšího účastníka o náhradu škody. Poté, co neuspěl, podal u Krajského obchodního soudu v Praze dne 21. 7. 1999 žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky 40 658 500,-- Kč z titulu náhrady škody. Žaloba byla rozsudkem čj. 50Cm 180/2000 - 33, ze dne 7. 6. 2000, zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Ten rozsudkem ze dne 26. dubna 2001, čj. 50 Cmo 607/2000 - 52, ve znění opravného usnesení ze dne 27. srpna 2001, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl stěžovateli doručen dne 12. 10. 200l.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud jde o jeho skutkové tvrzení k uplatňovanému nároku na náhradu škody. Stěžovatel směnky převzal a z protokolu o jejich převzetí vyplývá, že žádná z nich nebyla poškozena tak, že by byla nečitelná. Podle závěru odvolacího soudu za situace, kdy poškození směnky je takového rozsahu, že jsou poškozeny a nečitelné nebo smazané údaje nutné k uplatnění práv z ní jako směnečné listiny, je na místě umořovací řízení. Pokud jsou směnky poškozeny, ale nadále se jedná o listiny se všemi zákonem stanovenými náležitostmi, z nichž lze práva uplatnit, odmítnutí plnění směnečným dlužníkem není relevantní a práva ze směnek lze uplatnit u příslušného soudu.
Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 12. 2001 uvedl, že v úplném výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze oddíl C, vložka 70197, je uvedeno, že stěžovatel měl v rozhodné době dva jednatele. Nemoc jednoho z nich tak nemohla zakládat překážku v účasti stěžovatele na jednání před odvolacím soudem. Také tvrzení stěžovatele o pouhém jednom jednateli nebylo pro rozhodnou dobu pravdivé.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že byl ochoten se stěžovatelem od počátku o náhradě škody jednat. Ten však nepředložil dokumenty, potvrzující, že by jeho obchodní partneři odmítli plnit z poškozených směnek. Podle vedlejšího účastníka nemohlo dojít v jednání před odvolacím soudem, který vydal stížností napadený rozsudek, k porušení práva vyjádřit se ke všem navrhovaným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, protože v jednání před ním k provádění žádných důkazů nedošlo. Nebylo také porušeno právo stěžovatele být přítomen projednání věci, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny, protože to bylo naplněno již v jednání před Krajským obchodním soudem v Praze, kdy věc byla po meritorní stránce projednána v plném rozsahu. Podle vedlejšího účastníka je ústavní stížnost nedůvodná i v případě, kdy by Ústavní soud považoval neúčast stěžovatele na řízení před obecným soudem za zásah do jeho procesních práv. Svůj názor opřel o odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 60/97, podle kterého v případě, že věc byla meritorně soudy nižších instancí řádně projednána v předchozích stadiích řízení, neznamenalo zamezení osobní účasti účastníka v dalším stupni řízení tak intenzívní zásah do jeho základních práv, aby tím bylo odůvodněno zrušení pravomocného rozsudku ve věci. Stěžovateli bylo umožněno zúčastnit se jednání před odvolacím soudem a důvody nepřítomnosti byly plně na jeho straně.
Protože vedlejší účastník považuje podání stížnosti za zjevně nedůvodné a neopodstatněné, požádal, aby Ústavní soud rozhodl uložit stěžovateli zaplatit mu náklady řízení za povinné právní zastoupení advokátem před Ústavním soudem.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Oba soudy, jak Vrchní soud v Praze, tak Krajský obchodní soud v Praze, který věc rozhodoval v prvním stupni, se v projednávané věci vyrovnaly se všemi tvrzeními stěžovatele a své rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Nelze se sice zcela ztotožnit se závěrem obecného soudu, spočívajícím v tom, že v obchodním rejstříku byli uvedeni dva jednatelé, a tudíž mohl za společnost jednat i druhý jednatel. Skutečnost, že bývalý jednatel je i po zániku funkce dosud v obchodním rejstříku uveden, nemá na fakt, že statutárním orgánem společnosti již není, žádný vliv. Poté, co již společnost vznikla, mají právní skutečnosti, vyvolávající vznik, změnu nebo zánik jednatelské funkce, konstitutivní charakter, zápis do obchodního rejstříku má již pouze deklaratorní účinky. To ale nepopírá princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku ve smyslu §27 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Obecný soud tedy takto jednal a neměl důvod pochybovat o aktuálnosti a pravdivosti údajů v rejstříku uvedených. Stěžovatel při jednání před obecnými soudy nikdy netvrdil, že údaje v obchodním rejstříku již neodpovídají skutečnosti a že má pouze jednatele jednoho. Tuto skutečnost by snad jedině bylo možné dedukovat z toho, že se snažil omluvit z jednání kvůli údajné pracovní neschopnosti jednatele. Ale ani to by nebylo možno akceptovat jako důvod pro omluvu z nařízeného jednání, protože za stěžovatele mohl jednat ve smyslu ust. §21 odst. 1 písm. b) OSŘ její zaměstnanec pověřený statutárním orgánem. Stěžovatel tak sám svým jednáním způsobil svou neúčast na jednání odvolacího soudu Ten v odvolacím řízení neprováděl žádné další důkazy, jeho postupem tedy nebylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny na projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud nezjistil ani jiné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k uvedeným zjištěním pak Ústavní soud považoval za irelevantní posuzovat procesní postup obecných soudů z hlediska argumentů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11., C. H. Beck, Praha 1999, str. 9, podle kterého v případě, že věc je meritorně soudy nižších instancí řádně projednána v předchozích stadiích řízení, neznamená zamezení osobní účasti účastníka v dalším stupni řízení tak intenzivní zásah do jeho základních práv, aby tím bylo odůvodněno zrušení pravomocného rozsudku obecného soudu ve věci.
Vedlejší účastník požadoval, aby stěžovateli bylo uloženo nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). V ustanovení §62 odst. 3 zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Stěžovatelova ústavní stížnost byla sice odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, ovšem žádné jiné důvody ve věci, ani v poměrech vedlejšího účastníka (významné banky operující v České republice), které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, z obsahu spisu nevyplývají. Ústavní soud tedy v konkrétní věci podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi neshledal a jeho návrhu proto nevyhověl.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud posoudil návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu