infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29.04.2002, sp. zn. I. ÚS 88/02 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.88.02

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2002:1.US.88.02
sp. zn. I. ÚS 88/02 Usnesení Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Z. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 720/2001, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Výše uvedeným rozhodnutím Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2001, čj. 22 Co 633/2000 - 90, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen "o. s. ř."). V daném případě byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle o. s. ř., ve znění platném do dne 31. 12. 2000, protože rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Mladé Boleslavi, sp. zn. 7 C 264/99) byl vydán dne 8. 8. 2000. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že podle dosavadních právních předpisů je nutno posoudit rovněž otázku včasnosti podaného dovolání. Citovaný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 4. 2001, avšak stěžovatel podal dovolání k poštovní přepravě dne 23. 5. 2001. Protože dovolání bylo podáno po marném uplynutí zákonem stanovené jednoměsíční lhůty k podání dovolání, jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2, věta první o. s. ř.), bylo v souladu s §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšším soudem ČR odmítnuto. Citované usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že výklad Nejvyššího soudu ČR bodu č. 17., hlavy první, části 12. Přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je nepřesný a zkreslující. Podle něj je třeba dané ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. chápat tak, že se vztahuje např. na způsob projednání dovolání, dovolacích důvodů, předmětu dovolání atd., ale nikoliv na dovolací lhůty. Stěžovatel nevidí absolutně žádný důvod, proč by dovolání, které podal dne 23. 5. 2001, tedy za účinnosti novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., mělo být podáno ve lhůtě jednoho měsíce od doručení rozhodnutí, které se posléze napadá. Stěžovatel má za to, že postupem Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, tedy ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR), a proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR svým nálezem toto usnesení zrušil. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR v Brně, který ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud ČR v první řadě konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje část dvanáctou, hlavu první, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb. Úkolem Ústavního soudu ČR je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již bylo Ústavním soudem ČR judikováno, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud ČR hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu. V tomto směru Ústavní soud ČR konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou dle dosavadních právních předpisů (bod č. 15, hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.). Protože řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 8. 8. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění o. s. ř. platného ve znění do 31. 12. 2000. Za této situace proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelem podle úpravy platné před 31. 12. 2000, a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu č. 17. zákona č. 30/2000 Sb. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání jako opožděné odmítl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého" práva a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:1.US.88.02
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 88/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 29. 4. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 2. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 30/2000 Sb., čl.
  • 99/1963 Sb., §240
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík opravný prostředek - mimořádný
lhůta
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-88-02
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 41471
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-22