ECLI:CZ:US:2002:2.US.167.02
sp. zn. II. ÚS 167/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, sp.zn. 11 To 3/2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 1 T 92/2001, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 18. 3. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil obě rubrikovaná usnesení obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o jím vznesené námitce podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Tuto námitku podal stěžovatel spolu s odvoláním proti rozsudku téhož soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 1 T 92/2001, kterým byl uznán trestným činem loupeže. Námitce nebylo vyhověno a stížnost proti předmětnému usnesení Krajský soud v Praze zamítl dne 10. 1. 2002. Následně pak podle §256 tr. ř. svým usnesením, sp. zn. 11 To 533/2001, ze dne 17. 1. 2002 tento zamítl jeho odvolání proti uvedenému rozsudku jako nedůvodné. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání ve smyslu §265a tr. ř. Současně podal ústavní stížnost proti předchozímu usnesení téhož Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti vznesené námitce podjatosti, když tvrdí, že tím byla porušena jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, neboť ve věci rozhodoval vyloučený soudce a nebylo mu poskytnuto právo na rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem. Toto pochybení mělo za následek nesprávné rozhodnutí v trestní věci stěžovatele.
Ústavní soud, aniž se mohl zabývat vlastní otázkou porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to z těchto důvodů. S ohledem na závažnost situace, kdy je vznesena námitka rozhodování vyloučeným orgánem, je s účinností od 1. ledna 2002 umožněno v takových případech podávat dovolání k Nejvyššímu soudu podle §265a odst. 2 písm. h) rovněž proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Jako dovolací důvod je podle §265b odst. 1 písm. b) situace, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Stěžovatel tak má prostředek, který mu k ochraně jeho práva poskytuje zákon, v daném případě tr. ř. Protože příslušný k rozhodnutí o dovolání je Nejvyšší soud (§265c tr.ř.), je ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. To platí bez ohledu na to, že stěžovatel jí napadá pouze rubrikovaná usnesení obecných soudů, kterými by bylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti předsedy senátu, kterou vznesl dne 3. 12. 2001, tedy dříve než bylo rozhodnuto Krajským soudem v Praze o jeho odvolání. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit důsledně uplatnění principu subsidiarity ústavní stížnosti, což by při souběžném projednávání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 11 To 3/2002, a dovolání proti usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 11 To 533/2001, nebylo zajištěno. Stěžovatel proto ještě nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svého práva na spravedlivý proces a rozhodování nezávislým a nestranným soudem. S ohledem na tuto skutečnost nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou a odmítnout ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2002
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu