ECLI:CZ:US:2002:2.US.175.01
sp. zn. II. ÚS 175/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L., zastoupeného Mgr. J. Š., advokátem, proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu - v Příbrami ze dne 16. 6. 2000, č.j. 436/91, 34/93, R VIII 6/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2001, č.j. 31 Ca 154/2000 - 71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené soudní a správní rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a příslušného soudního a správního spisu vyplývá následující skutkový stav věci. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím pozemkový úřad rozhodl, že JUDr. J. S. a J. S. jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku blíže určených nemovitostí, když v řízení dospěl ke zjištění, že oba žadatelé, jako vnuci po původním vlastníkovi, jsou oprávněné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") a nemovitosti přešly na tehdejší čs. stát v rozhodném období výměrem KNV v Praze ze dne 21. 12. 1950, potvrzeném rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 23. 8. 1951, jako aktu politické perzekuce ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť došlo ke zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."), vůči vlastníku pro jeho příslušnost k sociální skupině, považované tehdejší vládnoucí mocí za nepřátelskou. Na základě opravného prostředku stěžovatele proti rozhodnutí pozemkového úřadu restituční spor přezkoumal Krajský soud v Hradci Králové, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím správní rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v odůvodnění potvrdil postup pozemkového úřadu, který si dle jeho názoru opatřil dostatek podkladů pro svá skutková zjištění a vyslovené právní závěry jsou konformní se zákonem a ostatně také plně odpovídají požadavku Městského soudu v Praze dle rozsudku ze dne 21. 6. 1996, sp. zn. 28 Ca 132/95, kterým bylo zrušeno pozemkovým úřadem dříve vydané rozhodnutí v téže restituční věci a dále odpovídají obdobným restitučním sporům, které další, blíže určené, orgány veřejné moci projednávají při celém procesu navracení majetku zabaveného JUDr. J. P. po roce 1948. Krajský soud uvedl, že v řízení před vyšetřovacími orgány po roce 1945 nebylo prokázáno, že by JUDr. P. vyvíjel za války činnost zrádcovskou nebo nepřátelskou, naopak byla prokázána nezávadnost jeho chování. Pozemkový úřad tedy správně dovodil, že podmínky pro konfiskaci zemědělského majetku JUDr. P. podle §1 odst. 1 písm. b) dekretu č. 12/1945 Sb. splněny nebyly, jmenovaného nebylo možno právem zařadit podle ust. §3 odst. 1 písm. a) citovaného dekretu mezi zrádce a nepřátele republiky. Dále správně dovodil, že hlavním motivem konfiskace bylo společenské, sociální a majetkové postavení JUDr. P. před válkou, a že šlo proto o přechod majetku na stát v důsledku politické perzekuce dle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Krajský soud dále uvedl, že i když rozhodování o konfiskaci bylo ukončeno až dne 23. 8. 1951, tak zkonfiskovaný majetek přešel na stát okamžikem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., tj. dnem 23. 6. 1945, tedy v době, kdy JUDr. P. žil (zemřel dne 29. 4. 1946). K další námitce stěžovatele (povinné osoby k vydání majetku) krajský soud uvedl, že pozemkovému úřadu nepřísluší zkoumat, zda vedle těch, kteří nárok uplatnili, existují ještě další v úvahu přicházející osoby jako žadatelé a případně je vyhledávat. Oba žadatelé JUDr. J. S. a J. S. před pozemkovým úřadem prokázali, že jsou vnuci JUDr. P. a další osoby v řízení nárok neuplatnily.
Proti v záhlaví uvedenému soudnímu a správnímu rozhodnutí podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když argumentuje obdobně jako v řízení před obecným soudem a správním orgánem, tedy že předmětné nemovitosti byly odňaty z ležící pozůstalosti a nemohou být proto vydány v rámci restitucí. Stěžovatel dále obecným, blíže neodůvodněným a nekonkretizovaným, tvrzením zpochybňuje aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, když uvádí, že o takový akt politické perzekuce nešlo, a krajský soud v odůvodnění účelově cituje pouze dokumenty, které podporují názor na nezávadnost chování JUDr. P. a pomíjí doklady, opět blíže neurčené, které tento názor vyvracejí.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond ČR, se svého postavení vzdal.
Předseda senátu 31 Ca Krajského soudu v Hradci Králové považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí, když dle jeho názoru správní přezkum proběhl zcela v souladu s požadavky příslušných procesních předpisů. Uvádí dále, že je dostatečně známo, že JUDr. P. byl nejen špičkový ekonom a významný bankéř, ale i představitel Národně demokratické strany, která po druhé světové válce dojemnou shodou politických stran v Československu nebyla obnovena. Nátlakem levicových stran za mlčení ostatních "národně frontových" politických stran byl JUDr. P. persekuován - nařčen ze spolupráce s Němci. V řízení před soudem, ani v řízení před správními orgány, však nebylo prokázáno, že by JUDr. P. vyvíjel nějakou činnost, kterou by bylo možno považovat za zrádcovskou nebo nepřátelskou ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. Proto pokud v prosinci 1950 vyslovil KNV v Praze u JUDr. P. naplnění konfiskační podmínky, šlo nepochybně o zneužití dekretu prezidenta republiky z důvodu politické perzekuce JUDr. P. jako někdejšího představitele "buržoazního" finančnictví. Pozemkový úřad, právě tak jako soudy, došly k závěru, že podmínky pro majetkovou restituci jsou naplněny.
Prostřednictvím svých advokátů se k ústavní stížnosti velmi obsáhle vyjádřili také oba vedlejší účastníci JUDr. J. S. a J. S.. Uvádějí, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, když akt perzekuce dle §6 odst. 1 zákona o půdě je správním orgánem a krajským soudem dovozován z povahy výslovně a chronologicky seřazených konfiskačních výměrů, svědeckých výpovědí a dalších listinných důkazů, ze kterých lze dovodit spolehlivost chování JUDr. P. a naopak lze dovodit cílevědomou konfiskaci majetku JUDr. P. po únoru 1948 totalitním režimem z důvodu jeho demokraticky motivovaného politického a společenského jednání a občanského postoje a také z důvodu jeho vysokého společenského a ekonomického postavení za první republiky, kdy JUDr. P. byl jedním ze spoluautorů ekonomické reformy po první světové válce a pozdější vrchní ředitel Živnostenské banky v Praze. K dalším námitkám, vzneseným stěžovatelem zejména před obecným soudem, pak uvádějí, že pozemkovému úřadu nepřísluší zkoumat, zda vedle žadatelů existují ještě další oprávněné osoby. Uvádějí dále, že obecný soud i správní úřad se podrobně vypořádaly s otázkou ležící pozůstalosti, kdy konstitutivní účinky v otázce přechodu vlastnictví k nemovitostem měl sám dekret č. 12/1945 Sb. a konfiskační rozhodnutí správního orgánu mělo jen deklaratorní povahu. Na podporu svých tvrzení pak vedlejší účastníci citují rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Dne 7. 1. 2002 obdržel Ústavní soud sdělení právní zástupkyně JUDr. J. S. JUDr. D. B. o tom, že JUDr. J. S. JUDr. B. přiložila potvrzení soudního komisaře o tom, že zůstavitel zanechal jediného dědice, a to pozůstalého syna J. S., který dědictví neodmítl. JUDr. B. dále přiložila plnou moc pro ni od pozůstalého syna. Tato plná moc však trpí vadami, protože nesplňuje náležitosti stanovené §31 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti však Ústavní soud nevyzýval k odstranění vad plné moci. Ústavní soud dále také jako s vedlejším účastníkem jednal s pozůstalým synem J. S.
Okresní úřad - pozemkový úřad - v Příbrami ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k námitkám stěžovatele uvádí, že pozemkovému úřadu nepřísluší, aby oslovoval další možné oprávněné osoby k uplatnění restitučního nároku. Jestliže by nárok uplatnil byť jen jeden z bratranců S., vydal by pozemkový úřad nemovitosti jen této osobě. Pozemkový úřad dále uvádí, že ke konfiskaci došlo vyhlášením dekretu, t.j. právním důvodem je samotný dekret, nikoliv až následná rozhodnutí. Navíc v konkrétním posuzovaném případě lze konfiskační rozhodnutí označit za akt politické perzekuce vyvolaný zneužitím citovaného dekretu č. 12/1945 Sb., tak jak to bylo zjištěno po provedeném dokazování. Pozemkový úřad dále cituje rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, ze které vycházel při svém rozhodování a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Věc byla v další fází řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil v uplatnění jeho práv u orgánu veřejné správy, ani v tom, aby se obrátil na soud se žádostí o přezkoumání zákonnosti vydaného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže jeho návrhu soud nevyhověl. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Obdobně to platí i pro řízení před správním orgánem. Jak obecný soud tak i správní orgán si opatřili dostatek důkazů pro rozhodnutí ve věci, řízení před nimi netrpí procesními vadami, což ostatně ani stěžovatel nenamítal a provedená skutková zjištění nelze v žádném případě označit za stojící v extrémním nesouladu s učiněnými právními závěry. Naopak jak z rozhodnutí správního orgánu, tak i obecného soudu, je zřejmé, že oba orgány veřejné moci se věcí zabývaly obsáhle a podrobně a plně vyhověly požadavkům práva na spravedlivý proces. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nelze označit za protiústavní zejména za situace, kdy stěžovatelem jsou zpochybňována pouhými obecnými tvrzeními, že předmětné nemovitosti byly odňaty z ležící pozůstalosti a nemohou být proto vydány v rámci restitucí, a že konfiskace nebyla aktem politické perzekuce a krajský soud v odůvodnění účelově cituje pouze dokumenty, které podporují názor na nezávadnost chování JUDr. P. a pomíjí doklady, opět blíže neurčené, které tento názor vyvracejí. S těmito námitkami se ostatně jak správní orgán, tak i obecný soud, důsledně a zcela ústavně konformním způsobem vypořádali. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Ústavní soud se plně ztotožňuje jak s názorem pozemkového úřadu, tak i krajského soudu a odkazuje na svoji konstantní judikaturu (srov. např. nález ve věci I. ÚS 129/99, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18, č. 87, vydání 1., Praha, C. H. Beck 2001), podle které ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo "s okamžitou platností a bez náhrady" (§1 odst. 1), takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí. Obdobně to platilo i pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález ve věci II. ÚS 317/96, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1998, str. 425). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, přičemž však je nutno zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo k jeho zneužití. Ústavní soud podporuje tendenci obecných soudů přezkoumávat, zda rozhodnutí orgánu vydané v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (srov. např. nález ve věci I. ÚS 15/98, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení, svazek 13, vydání 1., Praha C.H. Beck 2000, str. 45 a násl.).
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 4. 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu