ECLI:CZ:US:2002:2.US.287.01
sp. zn. II. ÚS 287/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. Ž., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2001, čj. 6 To 65/2001, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2001, čj. 3 To 54/2001, za účasti Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 11. 5. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že obecné soudy tím, že nerozhodly o jeho propuštění z vazby, porušily jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a výrok II. usnesení Krajského soudu v Brně.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 1 T 225/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2000, čj. Nt 15/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2000, čj. 9 To 172/2000, byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Obecné soudy spatřovaly důvody vazby v tom, že stěžovatel, který je nezaměstnaný a je opakovaně stíhán pro majetkovou trestnou činnost, by při pobytu na svobodě mohl pokračovat v jejím páchání. Trestné činnosti se měl navíc dopustit v době, kdy je stíhán pro majetkovou trestnou činnost stejného charakteru, a to poté, kdy byl dne 13. 9. 1999 propuštěn z vazby na svobodu.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 14. 11. 2000, čj. 1 T 225/2000-784, uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchaným formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvého stupně odvolal a současně požádal o propuštění z vazby na svobodu.
Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání stěžovatele usnesením ze dne 8. 3. 2001, čj. 6 To 65/2001-868. Napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl s odůvodněním, že nadále trvají vazební důvody dle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Poukázal na to, že stěžovatel je stíhán jednak pro majetkovou trestnou činnost, které se měl dopustit krátce poté, kdy byl propuštěn z vazby, jednak pro další rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Přihlédl i k rejstříku trestů stěžovatele, z něhož vyplynulo, že byl v minulosti již vícekrát soudně trestán.
Proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby podal stěžovatel stížnost. V jejím odůvodnění poukazoval především na to, že je držen ve vazbě již 13 měsíců. Dosavadní řízení bylo dle jeho názoru provázeno značným množstvím nedostatků a chyb, pro něž byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena k došetření. Uvedl, že s ohledem na uložené pokyny bude nutné vést fakticky nové vyšetřování. Poukázal na to, že orgány přípravného řízení i soud přivodily svou špatnou prací nutnost vrátit věc až do stádia vyšetřování. Stěžovatel musí nést následky průtahů, které nezpůsobil, omezením osobní svobody. Má za to, že jeho vazba v důsledku průtahů překročila "nezbytně nutnou dobu". Neztotožnil se ani s vazebním důvodem ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Poukázal na to, že je jedním z poškozených v tzv. kauze týmu R., v níž policisté týrali podezřelé a svědky, aby si na nich vynutili doznání, a nyní jsou trestně stíháni. Nepochybuje o tom, že jeho předcházející trestní stíhání, z něhož soud dovodil obavu, že by v trestné činnosti mohl pokračovat, bude zastaveno a naopak policisté budou odsouzeni. Upozornil na rozsah projednávané trestné činnosti i na okolnosti případu. Obavu z pokračování v trestném jednání označil za diskutabilní i vzhledem k tomu, že byl řádně veden na úřadu práce, a neměl proto zapotřebí opatřovat si prostředky k obživě nezákonně.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 3. 4. 2001, čj. 3 To 54/2001-878, o zamítnutí stížnosti. V odůvodnění rozhodnutí poukázal na to, že v rámci rozhodování o vazbě není oprávněn vyslovovat závěry o vině či nevině stěžovatele. Jeho úkolem bylo s ohledem na charakter řízení zkoumat, zda i nadále trvají vazební důvody dle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Vyšel ze skutečnosti, že proti stěžovateli je vedeno další trestní stíhání pro vysoce společensky nebezpečnou a závažnou trestnou činnost, spočívající v opakovaných krádežích osobních automobilů se škodou výrazně přesahující jeden milion korun. Úvahy stěžovatele o tom, že se prokáže jeho nevina a zcela nepochybně budou odsouzeni policisté, označil za spekulativní. Poukázal na to, že krátce po propuštění stěžovatele z vazby se měl dle sdělení obvinění dopustit další trestné činnosti totožného charakteru, tedy odcizení osobního motorového vozidla, pro niž byl odsouzen. I když byl odsuzující rozsudek zrušen a věc vrácena do přípravného řízení k došetření, nebylo tím zpochybněno samo sdělení obvinění. Soud jen uložil orgánům v přípravném řízení, aby poměrně obsáhle doplnily dokazování a poté eventuálně znovu rozhodly o podání obžaloby. Dle názoru stížnostního soudu jsou proto dány skutečnosti, vzbuzující důvodnou obavu, že v případě propuštění bude stěžovatel pokračovat v onom pro něj obvyklém způsobu života, tedy v krádežích aut. V postupu trestních orgánů neshledal neodůvodněné průtahy. Poukázal na složitou důkazní situaci. Rozhodnutí odvolacího soudu o vrácení věci do přípravného řízení dle jeho názoru ještě neznamená, že by byla práce trestních orgánů špatná. Odvolací soud neshledal ani žádné porušení práv na obhajobu, které by ve svém důsledku mohlo vést k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Jde pouze o to, že nebylo shromážděno dostatečné množství důkazů svědčících o vině stěžovatele, což je možno napravit v přípravném řízení. Zvolený postup neznamená, že by obžaloba nemohla být znovu podána.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Upozornil v ní na to, že jsou v současné době proti němu vedena dvě trestní stíhání. Trestnímu stíhání, jež je předmětem ústavní stížnosti, předchází stíhání pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona. Vzhledem k nezákonným praktikám policie došlo v jeho průběhu k průtahům a důkazní nouzi a soud ho propustil z vazby. Právě s ohledem na to, že předchozí stíhání v důsledku trestné činnosti policistů stagnuje ve fázi přípravného řízení, se stěžovatel domnívá, že jeho další trestní stíhání bylo vykonstruováno. Poukazuje na řadu chyb, jichž se dopustily trestní orgány, a na opomenutí provést klíčové důkazy. Má za to, že přípravné řízení bylo kusé a povrchní, v chybném postupu pak pokračoval i nalézací soud, který ho uznal vinným dle obžaloby. Teprve odvolací soud na základě odvolání stěžovatele vrátil věc až do stádia přípravného řízení a uložil státnímu zástupci provést došetření věci. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení svými chybami způsobily vznik průtahů, takže jeho trestní věc již dávno není projednávána co nejrychleji a s plným šetřením práv stěžovatele. Vazba nepochybně překročila nezbytně nutnou dobu. Navíc, v důsledku vrácení věci k došetření, vzniknou další průtahy a trvání vazby může překročit i původně vyměřený trest. Důvodnost uvedených obav dokazuje stěžovatel současným stavem řízení, jenž se vyznačuje nečinností trestních orgánů. Odvolacímu soudu vytýká, že stručně a nedostatečným způsobem odůvodnil rozhodnutí, jímž zamítl žádost o propuštění z vazby. Vyslovuje nesouhlas i se závěrem stížnostního soudu, jenž se vyhnul vyslovení závěru o špatné práci trestných orgánů. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení chybovaly a pracovaly špatně. Příkladmo uvádí některá pochybení, jejichž nápravu musel nařídit až odvolací soud. Má za to, že kdyby trestní orgány postupovaly dle zákona, nebylo nutno trestní věc vracet až do stádia přípravného řízení. Stěžovatel spatřuje podstatu ústavní stížnosti v tom, že mu stížnostní soud upřel právo na spravedlivý proces a ochranu osobní svobody, neboť osobní svobody byl zbaven jinak než zákonem stanoveným způsobem a nikoli na dobu nezbytně nutnou.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, a navrhl, aby byla odmítnuta.
Vrchní soud v Olomouci odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že nad rámec v něm obsažené argumentace nemá potřebu se vyjadřovat.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel spatřuje podstatu své ústavní stížnosti ve skutečnosti, že obecné soudy mu upřely právo na spravedlivý proces a ochranu osobní svobody, neboť byl osobní svobody zbaven jinak než zákonem stanoveným způsobem a nikoli na dobu nezbytně nutnou. Trestní stíhání považuje za vykonstruované a poukazuje na řadu chyb, kterých se měly orgány činné v trestním řízení dopustit.
V petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, stěžovatel navrhuje zrušit výrok II. rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jenž zamítl stížnost proti tomuto rozhodnutí. Tím vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl vzat do vazby pravomocným usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 2. 2000, čj. Nt 15/2000-53, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2000, čj. 9 To 172/2000-55. Námitky stěžovatele, směřující proti způsobu omezení osobní svobody, tj. vzetí do vazby, se tedy věcně vztahují již k těmto citovaným usnesením, která však nebyla napadena ústavní stížností. Ústavní soud není proto oprávněn přezkoumávat v řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím, jež se věcně vztahují k ponechání stěžovatele ve vazbě, otázky důvodů vzetí do vazby.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na porušení svých ústavních práv namítá, že trestní stíhání jeho osoby je vykonstruované. Otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (viz nález pléna ÚS, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal a jak bude za to potrestán. Ústavní soud nemůže do jeho oprávnění zasahovat. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení postupují při projednání jeho trestní věci povrchně a dopouštějí se celé řady procesních pochybení, na něž reagoval až odvolací soud, který zrušil odsuzující rozsudek soudu prvého stupně a vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Poukazuje rovněž na průtahy, jichž se policejní orgány a soud v této věci dopouštějí. V této souvislosti Ústavní soud pokazuje na jiné své rozhodnutí vedené pod sp. zn. III. ÚS 62/95 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 243). Vyšel v něm ze zásady, že ústavní soudnictví je založeno na principu subsidiarity, tedy přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit žádným jiným způsobem, zejména procesními prostředky, podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena primárně proti pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jiný zásah orgánu veřejné moci je Ústavní soud oprávněn přezkoumat jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Nutno vyjít ze skutečnosti, že v době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení stěžovatele pravomocně skončeno a nacházelo se v přípravném řízení. Jeho případnými procesními vadami jsou oprávněny zabývat se především obecné soudy. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je s poukazem na zásadu subsidiarity s výjimkou zcela mimořádných situací nepřípustný. Ústavní soud je oprávněn zabývat se ochranou základních práv a svobod zásadně až po pravomocném ukončení trestního řízení, poté, kdy byly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Přitom Ústavní soud dbá o to, aby proces byl spravedlivý jako celek, což v daném stádiu přípravného řízení nemůže prejudikovat. Posuzovaná ústavní stížnost naznačeným kritériím z převážné míry nevyhovuje, a to nejen proto, že řízení, proti němuž stěžovatel v různých směrech brojí, dosud probíhá, ale především proto, že dosud nevyužil procesní prostředky obrany.
V případě, kdy trestní řízení dosud není pravomocně skončeno, může Ústavní soud zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení za předpokladu, že jde o zásah do lidských práv, který nelze napravit jinak. Za takový zásah je možné považovat dle judikatury Ústavního soudu rozhodnutí spojené s omezením osobní svobody, mezi něž patří i rozhodování o dalším trvání vazby dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu. V této souvislosti stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení svými chybami způsobily vznik průtahů. Trestní věc tak již dávno není projednávána co nejrychleji a s plným šetřením jeho práv a vazba nepochybně překročila nezbytně nutnou dobu.V tom stěžovatel spatřuje důvody, pro něž měl být propuštěn z vazby. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stejné námitky stěžovatel uplatnil i ve stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby.
Podstatou této části ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry, uvedenými v rozhodnutí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost k ústavní stížnosti. Ústavní soud se v souladu se svými kompetencemi omezil na posouzení, zda byly konkrétní okolnosti odvolacím soudem hodnoceny a zda vyvozené závěry s nimi nebyly v extrémním rozporu. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže je nahrazovat. Pouze tyto orgány nesou odpovědnost za případné ohrožení či zmaření účelu trestního řízení.
Ústavní soud, jsa vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, si položil otázku, zda obecné soudy neporušily právo stěžovatele dle článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý, kdo byl zbaven svobody, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Dospěl ovšem k negativní odpovědi. Právo podat žádost o propuštění z vazby nebylo stěžovateli upřeno, soudy se jí zabývaly a jejich závěry o tom, že důvody vazby u stěžovatele nadále trvají, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kterým zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, je stručné. Ústavní soud se však neztotožňuje s názorem, že důvody, pro které byl nadále ponechán ve vazbě, byly nedostatečně odůvodněny. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je stíhán pro majetkovou trestnou činnost, které se měl dopustit krátce po propuštění z vazby v souvislosti se svým dalším trestním stíháním pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Poukázal přitom na to, že už v minulosti byl vícekrát soudně trestán. Pokud z těchto zjištění vyvodil závěr o důvodnosti obavy, že by stěžovatel mohl v trestné činnosti pokračovat, nemá Ústavní soud důvod tento závěr obecného soudu zpochybňovat. Stížnostní soud se konkrétními skutečnostmi, vzbuzujícími důvodnou obavu, že stěžovatel bude v případě propuštění na svobodu pokračovat v trestné činnosti, zabýval podrobně a vyvrátil i jeho námitky o neodůvodněných průtazích. Uvedené závěry obecných soudů nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelné.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by bylo porušeno právo na spravedlivý proces či jiná práva stěžovatele, na něž poukazuje v ústavní stížnosti. Za dané situace proto není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud dodává, že princip vyřizování vazebních věcí přednostně s největším urychlením, na nějž stěžovatel poukazuje, vychází z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navazuje na zásadu promptního projednání trestních věcí vyjádřenou v ust. §2 odst. 4 trestního řádu. Rychlost řízení ve vazebních věcech nesmí na druhé straně být na újmu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se mu jevilo vydání odsuzujícího rozsudku právě s ohledem na neúplná skutková zjištění předčasným. S poukazem na nutnost rozsáhlejšího doplnění dokazování pak věc vrátil k došetření až do stádia přípravného řízení. Dle názoru Ústavního soudu tím nejsou dotčena namítaná práva stěžovatele.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 23. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu