ECLI:CZ:US:2002:2.US.312.01
sp. zn. II. ÚS 312/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. K., 2. D. P., 3. E. S. a 4. H. K., právně zastoupených JUDr. A. M., za účasti vedlejších účastnic 1. V. K. a 2. E. F., právně zastoupených JUDr. M. V., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 1998, č. j. 11 C 103/92-148, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, č. j. 11 Co 205/2000-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2001, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 1998, č. j. 11 C 103/92-148, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2001, č. j. 11 Co 205/2000-223, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 24. 9. 1998, č. j. 11 C 103/92-148, zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu, kterou s žalobci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé) domáhali, aby žalovaným V. K. a E. F. byla uložena povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání věci, tj. nemovitosti, domu se stavebními parcelami. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že druhá žalovaná E. F. nenabyla věc v roce 1984 od státu, a proto není povinnou osobou v tomto sporu pasivně legitimovanou. Pokud jde o prvou žalovanou V. K., nebylo v řízení prokázáno, že by tyto nemovitosti nabyla v roce 1982 od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo že by byla protiprávně zvýhodněna (ust. §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.). Vzhledem k tvrzení žalobců, že tyto nemovitosti byly prodány za částku neodpovídající tehdejším právním předpisům (121 165,- Kč), provedl soud důkaz znaleckým posudkem Ing. V. V. z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí. Na jeho pokladě zjistil, že podle názoru uvedeného znalce zjištěné ceny nemovitostí podle platných cenových předpisů k datu ocenění (vyhl. č. 43/1969 Sb.) jsou přes jisté rozpory v postupu ocenění prakticky srovnatelné, a že se proto s oceněním, jež provedl v roce 1981 - 1982 znalec Ing. F. H., lze z hlediska konečné ceny ztotožnit. Jelikož žalobci neprokázali, že by prvá žalovaná nabyla předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, byla žaloba také ve vztahu k ní zamítnuta. Proti uvedenému rozsudku se žalobci odvolali.
Rozsudkem ze dne 7. 2. 2001, č. j. 11 Co 205/2000-223, Městský soud v Praze výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 9. 1998, č. j. 11 C 103/92-148, v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná E. F. není ve sporu pasivně legitimována, a žalovaná V. K. nezískala nemovitosti za cenu, která by neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům, a proto žaloba musela být i ve vztahu vůči ní jako nedůvodná zamítnuta.
Protože společně s podáním ústavní stížnosti napadli stěžovatelé výše uvedený rozsudek odvolacího soudu dovoláním, byl Ústavní soud nucen vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané věci.
Usnesením ze dne 11. 9. 2001, č. j. 28 Cdo 1129/2001-247, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů podle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., odmítl jako dovolání nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že akceptují jako správný závěr obou obecných soudů, že E. F. není ve sporu pasivně legitimována, jsou však přesvědčeni, že V. K. nabyla předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, a je tudíž ve smyslu ust. §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., osobou povinnou k vydání nemovitosti. V ústavní stížnosti stěžovatelé především rozsáhle zpochybňují znalecký posudek znalce Ing. V. Znalec Ing. V. dospěl podle nich ve svém posudku k nesprávnému závěru, a to především pro zmatečné zatřídění hlavních konstrukcí domu. Soudu prvního stupně stěžovatelé vytýkají, že nepřipustil doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem o ceně předmětných nemovitostí a dále vyžádáním v ústavní stížnosti přesně specifikovaných spisů odboru výstavby býv. MNV v Praze 4, Modřany, kterými by byla ověřena doba plynofikace domu, jakož i doplňujícím výslechem všech účastníků řízení s ohledem na rozporný posudek Ing. V., aniž by ve svém rozhodnutí uvedl, proč neprovedl další důkazy stěžovateli navržené a vůbec se nevypořádal s námitkami stěžovatelů vůči znaleckému posudku. Na uvedené nedostatky (neprovedení navržených důkazů soudem prvního stupně bez zdůvodnění) stěžovatelé poukázali rovněž ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Odvolací soud pak doplnil dokazování dalším vyjádřením znalce, který podle stěžovatelů připustil nepřesvědčivost svých předchozích podání. Důkazním návrhům stěžovatelů ohledně revizního znaleckého posudku, listinných důkazů a důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 9 C 14/92, nyní sp. zn. 9 C 13/2001 (předmětem tohoto řízení bylo vydání podle stěžovatelů totožného domu), pak odvolací soud rovněž nevyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč neprovedl další důkazy, neuvedl ani, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a nezjistil tak skutkový stav věci.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření vedlejších účastnic V. K. a E. F. k projednávané věci. Ve svém společném vyjádření, které Ústavní soud obdržel dne 23. 7. 2001, vedlejší účastnice uvedly, že v době podání výzvy (dne 4. 6. 1991) k vydání nemovitosti, která navíc byla ve výzvě nesprávně označena, nebyl právní zástupce JUDr. C. oprávněn k tomuto úkonu, neboť plná moc mu byla udělena F. K. až 3. 6. 1992. Protože oprávněná osoba ve lhůtě stanovené v ust. §5 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., svůj nárok na vydání věci neuplatnila, lhůta uplynula marně, a tak nárok oprávněného na vydání věci, pokud skutečně existoval, zanikl k 1. 10. 1991. Dále vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedly, že při koupi předmětné nemovitosti nebyly žádným způsobem zvýhodněny. Nemovitost byla oceněna znalcem v souladu s tehdy platnými předpisy, což prokázal i znalecký posudek vypracovaný na žádost soudu. Srovnání nemovitostí podle vedlejších účastnic vzhledem k rozdílnosti obou nemovitostí neobstojí.
Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze k projednávané věci. Ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 7. 8. 2001, odvolací soud odkázal na své rozhodnutí v projednávané věci a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů jako nedůvodnou zamítl.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rovněž spis, sp. zn. 11 C 103/92, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V první řadě musí Ústavní soud podotknout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí, zásadním způsobem zpochybnit.
V ústavní stížnosti stěžovatelé napadají především revizní znalecký posudek Ing. Vladimíra V., který se snaží zpochybnit tím, že mu vytýkají řadu nesrovnalostí. K otázce hodnocení důkazů provedených obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 124/96): Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). V souladu s ust. §132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Výše uvedený znalecký posudek Ing. V. se stěžovatelé snažili zpochybnit také pomocí dalších důkazů, jejichž provedení obecným soudům navrhli. V ústavní stížnosti pak stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že tyto navrhované důkazy bez zdůvodnění neprovedly. K této námitce stěžovatelů uvádí Ústavní soud následující:
Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ust. §120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivně, spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. V souladu s ust. §120 odst. 1, věta druhá, o. s. ř., soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Pokud jde o návrh stěžovatelů na doplnění dokazování dalším revizním znaleckým posudkem, neprovedení tohoto důkazu soud prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnil. Konkrétně na str. 6 rozsudku uvedl, že: "Soud nepřistupoval k dalšímu reviznímu posudku z důvodu procesní ekonomie i z důvodu, že se jeví tento důkaz nadbytečný, když podstatné bylo, že soudem ustanovený revizní znalec dospěl ke stejnému závěru prakticky pouze s drobnými odlišnostmi, pokud jde o nemovitost, a nezjistil žádné výrazné rozdíly ani disproporce ve znaleckém posudku Ing. H." V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně pak dále uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení napadeného znaleckého posudku Ing. V., a také se přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů směřujících vůči tomuto posudku.
Také odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje (str. 5 rozsudku), že: "Odvolací soud neměl žádného důvodu ke zpochybnění odborných závěrů znalce Ing. V. V., a proto přes návrh žalobců na vyžádání revizního znaleckého posudku dále dokazování nedoplňoval." Odvolací soud pak k námitkám stěžovatelů provedl doplnění dokazování provedeného soudem prvního stupně písemným vyjádřením znalce Ing. V. V. Z tohoto vyjádření a z přednesu uvedeného znalce při odvolacím jednání vzal soud za zjištěno, že předmětný dům byl správně začleněn do třetí třídy kvality ve smyslu příslušného cenového předpisu. Na tento konečný závěr nemělo podle odvolacího soudu vliv ani to, že znalec uznal námitky žalobců ohledně zatřídění oken a dveří do vyšší hodnotové třídy.
Odvolací soud po doplnění dokazování písemným vyjádřením znalce Ing. V. považoval provedená skutková zjištění za úplná a postačující pro právní posouzení věci. Jestliže obecný soud dospěl k názoru, že skutkový stav v souzené věci je dostatečně zjištěn (ust. §153 odst. 1. o. s. ř.), nebyl zásadně povinen provádět další dokazování navrhované stěžovateli. To Ústavní soud respektuje.
Je pravdou, že žádný z obecných soudů bez odůvodnění neprovedl navrhovaný doplňující výslech účastníků řízení, soud prvního stupně se pak dále nevypořádal s návrhem stěžovatelů na provedení důkazu spisy odboru výstavby býv. MNV v Praze 4, Modřany a odvolací soud neprovedl rovněž bez odůvodnění důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 9 C 14/92, je však nepochybné, že provádění těchto dalších navržených důkazů by nepřineslo do projednávané věci nic nového, nepřispělo by k objasnění žádných dalších skutečností důležitých pro rozhodnutí v dané věci, když znalecký posudek Ing. V. byl obecným soudem shledán jako přesvědčivý a dostačující. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení napadeného znaleckého posudku Ing. V., a rovněž se soud prvního stupně přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatelů ohledně tohoto posudku. Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Neprovedení uvedených navrhovaných důkazů tedy nelze považovat za porušení ústavních procesních principů
Zvláště pokud jde o návrh stěžovatelů učiněný u odvolacího soudu na doplnění dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 9 C 14/92, jehož předmětem je vydání domu (podle stěžovatelů domu totožného s domem), je nepochybné, že tento spis nemá žádnou přímou souvislost s projednávanou věcí. Pokud stěžovatelé namítají, že znalec Ing. H. se při vypracovávání znaleckého posudku o ceně domu dopustil či mohl dopustit stejné chyby jako při oceňování domu, je zřejmé, že stejné chyby, jaké se dopustil znalec Ing. H. při oceňování domu (spočívající v nesprávném zařazení oceňované nemovitosti do příslušné třídy kvality), se při posuzování domu nedopustil a dopustit vzhledem k poměru rozvržení jednotlivých znaků do příslušných tříd (počet znaků v třídě I. a II. nedosahuje potřebného počtu 14) nemohl.
Otázkou plynofikace objektu se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval velmi podrobně (str. 5 a 6 rozsudku). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "pokud jde o plynofikaci jako takovou, bylo zjištěno, že to bylo až v roce 1984-85, a pokud jde o rok 1981, byla zde plynová přípojka, jak ji soud ověřil, ale byly zde toliko sporáky nebo spotřebiče, které si sami nájemníci, nynější majitelé nemovitosti obstarali...... Nebylo sporu o tom, že 10. 9. 1977 bylo vydáno rozhodnutí o vydání stavebního povolení a dosavadní správa Praha 4 - Modřany požádala 10. 8. 1977 o toto vydání stavebního povolení na stavbu plynového etážového topení v bytě M. D. v této nemovitosti, ovšem, jak bylo prokázáno z dokladů žalovaných, bylo to na žádost a na vlastní náklady M. D. a nynější žalované. ..... 8. 10. 1977 bylo zavedeno vlastním nákladem plynové etážové topení, takže o tom nemohl znalec ani uvažovat, aby tuto nemovitost zhodnotilo." .... "Pokud jde o zavedení plynu..., šlo původně jen o přípojku k domu a ostatní záležitosti, tedy tj. spotřebiče, baterie a instalaci si hradily ze svého žalované jako tehdejší nájemnice, resp. prvá žalovaná. Také podmínkou pro povolení instalace etážového topení na plyn bylo, že si žalovaná bude vše hradit ze svých vlastních nákladů, jak vyplývá z dohody." Z uvedeného se podává, že časový údaj o provedení plynofikace objektu soud prvního stupně přesvědčivě zjistil provedením jiných důkazů, a proto nebylo nutné doplňovat dokazování vyžádáním příslušných spisů odboru výstavby býv. MNV v Praze 4, Modřany.
Pokud jde o návrh stěžovatelů na provedení doplňujícího výslechu účastníků řízení s ohledem na rozporný posudek znalce Ing. V., tedy výslech ke stavu nemovitosti v době jejího prodeje, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem žalovaných uvedeným v protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 221 spisu, sp. zn. 11 C 103/92), uvedeným též ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobců (č. l. 237 téhož spisu), že tento dodatečný výslech účastníků řízení by byl nadbytečným a do projednávané věci by nepřinesl nic nového. Stěžovatelé se ke všem sporným otázkám, zejm. k reviznímu znaleckému posudku, několikrát písemně vyjadřovali a navíc v době prodeje stěžovatelé v nemovitosti nebyli a neznali tedy její stav.
Závěrem Ústavní soud dodává, že soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelů směřujícími převážně proti znaleckému posudku Ing. V., a je toho názoru, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav projednávané věci, na základě kterého pak ve věci rozhodl, přičemž své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud po doplnění dokazování o vyjádření znalce Ing. V. V. se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal dostatečnými a srozumitelnými. Ústavní stížnost proto posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, tedy nedošlo ani k v ústavní stížnosti namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 30.dubna 2002