ECLI:CZ:US:2002:2.US.332.01
sp. zn. II. ÚS 332/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti S. B., a.s., zastoupené advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 18. 4. 2001, čj. 26 Cdo 1510/2000-87, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a H. U., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 17 C 203/98, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 1999, čj. 17 C 203/98-43, bylo rozhodnuto, že H. U. (v původním řízení žalovaný, dále jen "vedlejší účastník") je povinen zaplatit stěžovatelce (v původním řízení žalobkyni) částku 25.053,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V části, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení poplatku z prodlení za dobu od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 v částce 21.476,- Kč a za dobu od 1. 10. 1998 do zaplacení poplatku ve výši 2,5 promile denně, tj. 62,63 Kč denně, byla žaloba zamítnuta. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí byl předmětem sporu závazek z nájmu bytu ve smyslu ustanovení §696 a §697 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z.") v platném znění. Na stěžovatelce především bylo, aby prokázala existenci nájemního vztahu mezi účastníky řízení a dluh vedlejšího účastníka na nájemném a službách s nájmem bytu spojených. Vedlejší účastník se v řízení bránil především tím, že žádný dluh na nájemném nemá, neboť tyto úhrady řádně a včas poukazuje subjektu, který mu byt přidělil k užívání, resp. jeho právnímu nástupci. Z výsledků dokazování bylo zřejmé, že mezi právním předchůdcem stěžovatelky a právním předchůdcem společnosti P., a.s., došlo v r. 1970 k uzavření hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků k výstavbě podnikových bytů. Byty byly rozděleny mezi subjekty smlouvy s tím, že každý podílník bude sám vydávat výměry o přidělení bytů, provádět inkaso, vybírat náhrady za užívání bytu a služby s tím spojené a podávat soudu i návrhy na ukončení nájemního poměru. Vedlejšímu účastníkovi byl byt přidělen právním předchůdcem P., kterému řádně po celou dobu platí nájemné. Po tzv. velké privatizaci přešlo vlastnické oprávnění k předmětné nemovitosti podle ustanovení §680 odst. 2 o.z. bez jakýchkoli omezení na stěžovatelku. S ohledem na její nesporné vlastnické právo dovodil soud, že je nepochybně i pronajímatelkou bytu, a je tedy v nájemním vztahu s vedlejším účastníkem. Stěžovatelka má tak dle názoru soudu výlučné právo k přijímání nájemného a plateb za služby s nájmem spojené. Soud se se stěžovatelkou ztotožnil i co do výše požadovaného plnění, jež byla prokázána evidenčním listem a přehledem stěžovatelky o existenci a výpočtu dluhu. Soud proto návrhu stěžovatelky v této části vyhověl. Pouze v části, jíž se domáhala i zaplacení poplatku z prodlení, stěžovatelce nevyhověl. Vedlejší účastník nájemné platil, ovšem nesprávnému subjektu. Soud uvedl, že by uložení takové povinnosti vedlejšímu účastníkovi považoval za rozporné s dobrými mravy (§3 o.z.).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, čj. 21 Co 217/99-71, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku sub I změnil tak, že žaloba se i v této části zamítá. Rozhodl dále o nákladech řízení. Uvedl, že mezi účastníky není sporu o tom, že vedlejšímu účastníku svědčilo za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. právo osobního užívání bytu, které se ke dni 1. 1. 1992 přeměnilo na nájem podle §871 o.z. ve znění citované novely. Mezi stranami je také nesporné, že vedlejší účastník vždy platil a platí úhradu za užívání bytu (nájemné) i úhradu za služby s tím spojené. Sporné je, komu je má nyní platit. Soud spatřoval těžiště sporu v posouzení, zda stále platí ustanovení hospodářské smlouvy opravňující P. jako právního nástupce N., n.p., k vybírání úhrady za užívání bytu (od 1. 1. 1992 nájemného) a za služby s tím spojené. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelka sice nabytím vlastnictví k předmětnému domu vstoupila do právního postavení pronajímatelky, ve vztahu k vedlejšímu účastníku ovšem nabyla pouze těch práv, která měl předchozí vlastník a pronajímatel. Hospodářská smlouva nabytím účinnosti zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen "obchodní zákoník"), novely občanského zákoníku zák. č. 509/1991 Sb. a zrušením zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jako celek nezanikla. Soud poukázal na ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku, dle něhož se tímto zákonem řídí právní vztahy vzniklé ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti uvedeného zákona a práva z nich se řídí dosavadními předpisy. Obdobná úprava byla obsažena v novele občanského zákoníku. Soud poukázal také na to, že ani současná úprava nevylučuje, aby vlastník nemovitosti převedl smluvně výkon některých práv pronajímatele na jiný subjekt. Neshledal tedy žádný důvod, proč by mělo právo P. vybírat nájemné a úhrady spojené s užíváním bytu u nájemních vztahů, vzniklých transformací z práva osobního užívání bytu založeného uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu na základě rozhodnutí o přidělení bytu, vydaného touto společností nebo jejím předchůdcem před 1. 1. 1992, zaniknout.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, čj. 26 Cdo 1510/2000-87, zamítl. Dovolací soud odkázal v odůvodnění zejména na své rozhodnutí ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Zabýval se v něm otázkou, zda jsou smlouvy o sdružení finančních prostředků po zrušení zák. č. 109/94 Sb., hospodářského zákoníku (dále jen "hospodářský zákoník"), a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, platné, a, popřípadě, zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývající. S odkazem na ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku dospěl k závěru, že k zániku smluv nedošlo. Vyslovil právní názor, že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělení bytů postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo na právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům. Z tohoto právního názoru Nejvyšší soud vycházel v projednávané věci. Dovodil, že nezaniklo ani právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy vybírat úhrady za užívání bytu a služby s tímto užíváním spojené, ale transformovalo se na právo vybírat nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. K zániku práv nemohlo dojít s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ani privatizací státního podniku S., jehož majetek přešel na stěžovatelku. Nejvyšší soud tedy považoval napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za správné.
Stěžovatelka napadla rozsudek Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že názor obecného soudu je nesprávný. Neřeší především otázku, zda je stěžovatelka pronajímatelem či nikoli, a omezuje se pouze na konstatování, že není oprávněna k výběru nájemného. Podle jejího názoru byla ustanovení smlouvy, dle níž vzniklo právnímu předchůdci P. právo rozhodovat o tom, komu budou předány byty do užívání, a vybírat náhrady za užívání bytu a úhrady spojené s užíváním bytu, již tehdy neplatná. To stěžovatelka dovozuje ze znění §63 a násl. tehdy účinného hospodářského zákoníku a z tehdy platného občanského zákoníku, podle něhož organizací, s níž občan uzavíral dohodu o odevzdání a převzetí bytu, byl ten subjekt, který byl správcem bytového majetku. Stěžovatelka dále uvádí, že stát předmětné nemovitosti prostřednictvím Fondu národního majetku privatizoval a ty na základě kupních smluv přešly výlučně na stěžovatelku, která za ně též zaplatila kupní cenu. Práva disponovat s předmětem vlastnictví a pobírat užitky z něj mohou být omezena pouze právy jiných vlastníků a nesmí být zneužita na újmu práv druhých, anebo v rozporu s obecnými zájmy chráněnými zákonem. Napadené rozhodnutí soudu však podle přesvědčení stěžovatelky zasáhlo do jejího vlastnického práva způsobem, který odporuje Listině. Byl-li by totiž závěr obecného soudu doveden do důsledků, musel by být přijat za platný obecný postulát, že v určitých případech je vlastník věci povinen o tuto věc pečovat jako řádný hospodář a vynakládat na svou péči prostředky, protože vlastnictví zavazuje, na druhé straně by však nesměl s věcí disponovat a brát z ní užitky, protože toto právo náleží někomu jinému. Z těchto důvodů se proto stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozsudku.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, pana H. U., zastoupeného advokátem JUDr. J. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření navrhuje, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Odkázal, obdobně jako v napadeném rozhodnutí, na své rozhodnutí ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/1998, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 43 v sešitě 6/2001. Napadené rozhodnutí z uvedeného judikátu vychází a rozvíjí jej. Dovolací soud poukázal na to, že dům postavený ze sdružených prostředků podle hospodářské smlouvy byl ve vlastnictví státu. Před zahájením výstavby se podle §4 vyhlášky 104/1966 Sb., o správě národního majetku, musely organizace písemně dohodnout, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě. Podniku, který se finančně podílel na výstavbě, ale nestal se správcem postaveného domu, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, vyčleněné pro něj touto smlouvou, budoucím uživatelům (§25 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb.) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a v případě smlouvy v projednávaném případě i to, aby od nich vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s tím spojené. Dovolací soud dále uvádí, že práva ze smlouvy o sdružení finančních prostředků nemohla zaniknout. Podle hospodářské smlouvy nebyla taková práva časově omezena a ke změně či zániku závazků z ní mohlo dojít pouze písemně. K zániku nemohlo dojít s ohledem na §15 odst. 1 zák.č. 92/1991 Sb. ani při privatizaci. Nejvyšší soud nenašel taktéž oporu pro závěr, že by k zániku hospodářské smlouvy mohlo dojít pouhým zrušením hospodářského zákoníku. Poukázal i na skutečnost, že omezení vlastnického práva nevzniklo rozhodnutím soudu, ale stíhalo již právního předchůdce stěžovatelky. Na stěžovatelku podle zák. č. 92/1991 Sb. pouze přešlo. K omezení přitom došlo již před 1. 1. 1992 za náhradu (za sdružené finanční prostředky). Uvedené omezení je nadto možno zrušit (odklidit) způsoby plynoucími z přiměřené aplikace ustanovení §151p o. z.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost není opodstatněná, a proto ji navrhl odmítnout. Právní závěry obecných soudů považuje za správné. Nesouhlasí s tím, že by v řízení bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ani nepřípustně omezeno její vlastnické právo. Upozorňuje, že v řízení nečinil nikdy sporným vlastnictví stěžovatelky, jen poukazoval na to, že jí ve výkonu vlastnického práva částečně brání omezení vyplývající z hospodářské smlouvy, a to jako závazek dobrovolně a vědomě převzatý. Považuje argumentaci stěžovatelky za dogmatickou tím, že popírá zásadu respektování práv druhých, přičemž právo taková práva k věci ve vlastnictví nevylučuje, ale dokonce je předpokládá. Vedlejší účastník dále, s odkazem na §15 zák.č. 92/1991 Sb., odmítá i argumenty stěžovatelky stran pozbytí platnosti hospodářské smlouvy v souvislosti s procesem privatizace. K účasti na privatizaci ostatně nebyl nikdo nucen.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Je nutné předeslat, že stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda jsou právní názory obecných soudů ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zcela pomíjí, že hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků na výstavbu a správu 68 bytových jednotek s kotelnou v Novém Bydžově byla uzavřena podle ustanovení §352 hospodářského zákoníku, §1 vyhlášky č. 86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Smlouva nebyla časově omezena, žádná ze smluvních stran nemohla dosáhnout změny či zániku závazků plynoucích z této smlouvy jinak než písemnou dohodou a součástí smluvních ujednání bylo i ustanovení o přechodu všech práv a závazků ze smlouvy na případné právní nástupce smluvních stran. Vzhledem k ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku, dle něhož právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy, nemohla smlouva o sdružení finančních prostředků v projednávané věci zaniknout ani v souvislosti se zrušením hospodářského zákoníku. Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem obecných soudů, že pro zánik práva společnosti P. vybírat nájemné a úhrady za služby s užíváním spojené nelze nalézt v zákoně oporu. Podle ustanovení §15 zák. č. 92/1991 Sb., přecházejí na nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku i jiná práva a závazky, které se k tomuto majetku vážou. Za taková práva (závazky) je nutno považovat i práva (závazky) plynoucí ze smlouvy o sdružení finančních prostředků v projednávaném případě. Ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů, ani jiných právních skutečností právo společnosti P. tudíž nezaniklo. Omezení, v němž stěžovatelka spatřuje zásah do svého vlastnického práva, je závazkem stěžovatelky, vyplývajícím a vzniklým z uvedené hospodářské smlouvy, jehož protiváhou byly prostředky, které předchůdce společnosti P. na základě hospodářské smlouvy poskytl. Nejde tedy o zásah do vlastnického práva, k němuž by došlo na základě napadeného rozhodnutí obecného soudu, ale o důsledek smluvního ujednání. Za tohoto stavu věci se nelze dopátrat, že by v posuzovaném řízení došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Ústavní soud dospěl k obdobnému závěru i v jiných svých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky směřujícím proti dalším nájemcům (sp. zn. I. ÚS 359/01, IV. ÚS 331/01 či II. ÚS 525/2000). Konstatuje, že právní názor, o nějž se opírají rozhodnutí obecných soudů, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Soudní proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, jež zaručují právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se vypořádaly řádně se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně, srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Jejich právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti a evidentně se nedostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu