infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-225-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2002, sp. zn. II. ÚS 369/01 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 156/28 SbNU 401 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.369.01

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K možnosti účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

Právní věta Je povinnosti soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

ECLI:CZ:US:2002:2.US.369.01
sp. zn. II. ÚS 369/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele J. P. o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2000, č.j. 8 C 424/99-25, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 54 Co 379/2000-47, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, a Ministerstva financí ČR, Letenská 15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I.Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 54 Co 379/2000-47, se zrušuje. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 54 Co 379/2000-47, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2000, č.j. 8 C 424/99-25, neboť má za to, že na základě uvedených rozsudků bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel se žalobou, podanou dne 27. 6. 1995 proti České republice - Ministerstvu financí ČR, Letenská 15, Praha 1, Ministerstvu financí, Letenská 15, Praha 1, Městské části Praha 5, nám. 14. října 4 a 9, Praha 5, a Zdravotnickému zařízení Smíchov, Kartouzská 6, Praha 5, domáhal určení neplatnosti delimitačního protokolu ze dne 31. 1. 1994 o převodu Dětského stacionáře v Praze - Košířích č.p. 1117 a pozemků p.č. 186, 187, 188 a 189 v k.ú. Košíře, a určení, že uvedené nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 1. 1996, č.j. 8 C 124/95-25, a uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 279/96. Na základě dovolání stěžovatele pak rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 672/97, jednak tak, že odmítl dovolání proti výroku zmíněného rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti delimitačního protokolu, a dále tak, že zrušil citovaný rozsudek městského soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku obvodního soudu co do výroku o zamítnutí žaloby o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, což dovolací soud zdůvodnil tím, že se soudy obou stupňů nezabývaly prokázáním existence naléhavého právního zájmu žalobce (stěžovatele) na určení vlastnictví ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Následně v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu - České republiky. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že obvodní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je u žalobce dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.. Přitom konstatoval, že stěžovatel tuto skutečnost prokazoval tím, že má právní zájem na rozhodnutí státu o jeho privatizačním projektu, týkajícího se předmětných nemovitostí, že má pochyby, zda platí nájem za bydlení správnému vlastníkovi, a dále že na určení vlastnictví je naléhavý právní zájem dán vždy. Po posouzení této otázky soud dospěl k závěru, že stěžovatel prokázal naléhavý právní zájem, neboť pokud by bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stát, pak by mohlo být rozhodnuto o privatizačním projektu stěžovatele; příslušné rozhodnutí může tedy mít dopad na jeho právní postavení. Dále se soud zabýval meritorním posouzením věci. Nejdříve poukázal na to, že při svém rozhodování postupoval ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř., a vycházel z rozsudku téhož soudu č.j. 11 C 116/95-6, ve kterém se řešila otázka platnosti hospodářské smlouvy ze dne 28. 3. 1991 o přikázání předmětných nemovitostí Zdravotnickému zařízení Smíchov a v němž tento soud dospěl k závěru, že dané nemovitosti jsou ve vlastnictví Hl. města Prahy - Městské části Praha 5. S těmito závěry se i v posuzovaném případě obvodní soud ztotožnil, když konstatoval, že na základě smlouvy ze dne 28. 3. 1991 přešlo právo hospodaření na Městskou část Praha 5, která se na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, stala jejich vlastníkem. Skutečnost, že příslušný majetek byl zařazen do privatizace, vlastnictví státu nezakládá. V záhlaví uvedeným rozsudkem pak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil, když ale dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem, neboť shora zmíněná tvrzení stěžovatele, kterými se snažil tuto skutečnost prokazovat v projednávané věci, nejsou z pohledu §80 písm. c) o. s. ř. právně významná, protože nevypovídají o případném konkrétním ohrožení práva či o případné nejistotě v konkrétním právním vztahu. Pochybnosti či přesvědčení stěžovatele nemohou být z procesního hlediska skutečnostmi způsobilými prokázat naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Městský soud také odmítl tvrzení stěžovatele o jeho právním zájmu na rozhodnutí státu o jeho privatizačním projektu, neboť toto nevypovídá o ohrožení nějakého konkrétního práva. Úvaha soudu prvého stupně o tom, že v případě určení vlastnictví státu k předmětným nemovitostem by bylo rozhodnuto i o žalobcově privatizačním projektu s případným kladným výsledkem, je tak dle názoru odvolacího soudu nepřípadná a ničím nepodložená. Vzhledem k daným skutečnostem nebylo možno zabývat se věcí samotnou, přičemž posuzování důvodnosti námitek stěžovatele z tohoto hlediska by bylo nadbytečné. Dále je třeba uvést, že proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, č.j. 28 Cdo 405/2002-92, jako nepřípustné odmítnuto. Současně stěžovatel napadl rozsudek soudu prvého i druhého stupně posuzovanou ústavní stížností. V ní polemizuje s názorem soudu druhého stupně na to, že neprokázal existenci naléhavého právního zájmu. Stěžovatel poukázal na to, že má podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, právo nabývat majetek, že sám podal na základě seznamu majetku určeného k privatizaci privatizační projekt, jehož podstatou je žádost o převod majetku do jeho vlastnictví. Má tedy naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem tohoto majetku. Kromě toho stěžovatel uvádí, že užívá v uvedeném majetku byt, a dle jeho názoru lze očekávat, pokud by byl vlastníkem bytu stát, změnila by se jeho situace, kdy by stát na rozdíl od obce neměl zájem na jeho vystěhování, což prokazuje tím, že je vedeno soudní řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Nejistota v daném právním vztahu má dopad na majetkové poměry stěžovatele, neboť soustředil značné finanční prostředky pro účely případné privatizace předmětného majetku, které by mohl - pokud by byla uvedená nejistota odstraněna - použít jinak. Odvolací soud tak svým postupem nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu, čímž právně i fakticky odňal stěžovateli možnost jednat před soudem a předložit o svých tvrzeních odvolacímu soudu všechny důkazy, jež stěžovatel v ústavní stížnosti blíže specifikuje. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že oběma rozsudky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jak jsou označena shora, neboť došlo k porušení §153 ve spojení s §132 o. s. ř., když z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů o otázce naléhavosti právního zájmu (za situace, když jejich závěry jsou diametrálně odlišné) nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a tyto závěry jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel dané skutečnosti dokládá tím, že odvolací soud nezval v úvahu a neposuzoval všechny důkazy ke zjištění naléhavého právního zájmu na určení právní vztahu, další důkazy nesprávně posoudil či nedostatečně hodnotil, čímž znemožnil stěžovateli jednat ve věci samé. Proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit. Současně stěžovatel poukázal na to, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu není uveden čtvrtý žalovaný (Zdravotnické zařízení Smíchov) a u třetího žalovaného (Městská část Praha 5) je nesprávně uvedena adresa právního zástupce. Ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 7. 9. 2001, v němž stěžovatel sdělil Ústavnímu soudu, že vzhledem ke zmíněním chybám bylo vydáno opravné usnesení ze dne 7. 6. 2001, č.j. 54 Co 379/2000-54, a napadený rozsudek odvolacího soudu byl doručen čtvrtému žalovanému dne 8. 8. 2001, kdy tedy napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Kromě toho tímto podáním stěžovatel opravil písařské chyby, obsažené v ústavní stížnosti, a totéž učinil v dalším podání ze dne 11. 6. 2002, a to ve vztahu k předchozímu podání. Ústavní soud si spolu se spisovým materiálem vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na svůj rozsudek. Městský soud v Praze uvedl, že důvody k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku a jakékoliv doplňování právních názorů nad rámec odůvodnění považuje za nepřípustné. Dle názoru tohoto soudu nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, a tak nejsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. Městská část Praha 5 a Zdravotnické zařízení Smíchov se vzdaly postavení vedlejšího účastníka řízení. Další vedlejší účastníci - Česká republika - Ministerstvo financí ČR, jakož i Ministerstvo financí ČR odkázali na svá dřívější písemná stanoviska, jež jsou obsahem soudního spisu. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní stížnost - i když jen zčásti - důvodná. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000 (publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, C.H.Beck, sv. 20, č. 166), "jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." V dané věci Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně správné, když se neztotožnil s názorem tohoto soudu, že stěžovatel jakožto žalobce prokázal naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Dle názoru Ústavního soudu, který se tímto - i ve vztahu k danému případu - plně ztotožňuje s právním názorem obsaženým v citovaném nálezu, došlo daným postupem nejen k porušení ustanovení §219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné a efektivní možnosti účastníka řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím k porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavnímu soudu ze shora uvedeného důvodu nezbylo než podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli vyhovět a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Ve zbývající části se Ústavní soud rozhodl ústavní stížnost - vzhledem k principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných - zamítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. prosince 2002

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:2.US.369.01
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 369/01
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 156/28 SbNU 401
Populární název K možnosti účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem
Datum rozhodnutí 18. 12. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 6. 2001
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Procházka Antonín
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §80 písm.c, §221 odst.1, §219
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík vlastnické právo/přechod/převod
opravný prostředek - řádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-369-01
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 38963
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-24