Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.10.2002, sp. zn. II. ÚS 385/01 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 123/28 SbNU 69 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.385.01

sp. zn. II. ÚS 385/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti O. P-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Statutárního města Brna - Magistrátu města Brna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, se zrušuje. Návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 20. 6. 2001, doplněnou podáním ze dne 26. 9. 2001, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, tak, že se určuje, že stěžovatelka neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 opravdový zájem o nezletilou S. P-ovou, nar. 27. 8. 1997. Krajský soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení státu a nepřipustil dovolání. Podáním ze dne 24. 9. 2001 stěžovatelka ústavní stížnost rozšířila o návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a to vzhledem ke skutečnosti, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo 1336/2001-115, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 16 Co 327/99, z důvodu jeho nepřípustnosti. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud tím, že zamítl její návrh na vyžádání revizního znaleckého posudku a nevypořádal se s rozporem mezi listinným důkazem, který stěžovatelka předložila, a mezi znaleckým posudkem vyžádaným soudem, a vycházel tak z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zásadním způsobem zasáhl do jejích lidských práv a porušil její právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka má i za to, že nejenom právní úprava dovolání, vztahující se na její věc, nýbrž i současné znění §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, je v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť nepřipouští dovolání v případě, kdy rozhodováním o určení nezájmu rodiče o nezletilé dítě je tento rodič zbavován trvale svých rodičovských práv k tomuto dítěti. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud si proto vyžádal vyjádření účastníka řízení, vyjádření vedlejšího účastníka řízení a rovněž si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 Nc 64/98. Ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 40 Nc 64/98, vyplývá, že město Brno, odbor sociální péče Magistrátu města Brna, podal dne 15. 9. 1998 k Městskému soudu v Brně návrh na vydání rozhodnutí o nezájmu rodičů o dítě podle §68 zákona o rodině, neboť stěžovatelka bezprostředně po porodu nezl. S. P-ové, nar. 27. 8. 1997, ji zanechala v porodnici a v podstatě, až do doručení návrhu ve věci nezájmu rodičů o nezletilou dceru neprojevovala žádný zájem. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 4. 1999, č. j. 40 Nc 64/98-25, určil, že stěžovatelka neprojevila o svoji dceru v době od 3. 9. 1997 do 26. 2. 1999 žádný zájem. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V řízení před Krajským soudem v Brně předložila znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. J. H-ovou, ve kterém se konstatovalo, že stěžovatelka trpěla anxiosně depresivní poruchou, která měla vliv na její schopnost racionálního hodnocení situace a adekvátního jednání. Stěžovatelka pak jednala pod vlivem úzkosti a obav z budoucna; v současnosti dochází ke kompenzaci psychického stavu a stěžovatelka je schopna se adekvátně starat o své obě děti. Odvolací soud ustanovil Doc. MUDr. R. R., CSc., znalce z oboru psychiatrie, k vypracování odborného znaleckého posudku o duševním stavu stěžovatelky. Ve vypracovaném posudku dospěl soudní znalec k závěru, že stěžovatelka v době od 27. 8. 1997 do 15. 2. 1999 trpěla smíšenou úzkostně depresivní poruchou, avšak duševní porucha přítomná u stěžovatelky v inkriminované době jí neznemožňovala chápat a uskutečňovat rodičovská práva a povinnosti. Stěžovatelka při jednání u odvolacího soudu dne 27. 3. 2002 v rámci důkazního řízení navrhla, s ohledem na předložený listinný důkaz - posudek MUDr. J. H-ové, vypracování revizního znaleckého posudku. Krajský soud, aniž by se k návrhu jakkoli vyjádřil, či aniž by v napadeném rozsudku vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl, rozhodl tak, že stěžovatelka neprojevovala v době od 3. 9. 1997 do 15. 9. 1998 o nezletilou S. opravdový zájem. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 1. 2001 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a ohledně tvrzeného nedostatku, který měl spočívat v tom, že se odvolací soud nevypořádal s rozporem mezi posouzením znalkyně MUDr. J. H-ové a znaleckým posudkem Doc. MUDr. R. R., CSc. formou revizního znaleckého posudku, odvolací soud uvedl, že znalec Doc. MUDr. R. R., CSc. se v písemně podaném znaleckém posudku i ve své výpovědi u odvolacího soudu nerozporně vypořádal se soudem zadanými úkoly, jakož i se závěry, obsaženými v posouzení MUDr. J. H-ové, které si nechala vypracovat sama stěžovatelka a předložila jako písemný důkaz. Odvolací soud hodnotil všechny důkazy jednotlivě, ale i v jejich vzájemné souvislosti, závěry znalce Doc. MUDr. R. R., CSc. považoval za přesvědčivé a dostačující pro rozhodnutí ve věci samé. Za této situace neměl důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku. Statutární město Brno - Magistrát města Brna, odbor sociální péče, ve svém vyjádření ze dne 24. 1. 2002 uvedl, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně považuje za správné a zcela v souladu se zájmem a blahem nezletilého dítěte, kterého se matka po narození vzdala, a které má šanci plnohodnotně žít v nové - osvojitelské rodině, která se o nezletilou S. také již téměř čtyři roky vzorně a láskyplně stará. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nepřipuštěním navrhovaného důkazu a s právním posouzením skutkového stavu zjištěného v řízení před odvolacím soudem. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda uvedené nepřipuštění důkazu a odlišné právní posouzení je či není porušením základního práva na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces. K námitce neprovedení navrhovaného důkazu Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou a obecně dostupnou judikaturu (viz nález ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, nález č. 95, nález ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č. 122 a nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 15, nález č.100), podle níž zákonem stanovenému postupu při domáhání se svého práva u nezávislého a nestranného soudu vyplývajícímu z čl. 36 Listiny je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková situace v případě stěžovatelky nastala, neboť s důvody, pro které nebyl připuštěn navrhovaný důkaz, se odvolací soud nevypořádal. Krajský soud v napadeném rozhodnutí sice konstatoval, že vycházel ze závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. R. R., CSc., které považoval za přesvědčivé a nerozporné, a že za podstatné považoval také to, že stěžovatelka neprokázala jakoukoliv snahu ve zkoumaném období upravit si své rodinné a sociální poměry tak, aby mohla dítě převzít a osobně se ujmout jeho péče. Obecný soud se však vždy v rozsudku musí vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz revizním znaleckým posudkem. Odvolací soud po vznesení tohoto návrhu jednání přerušil, avšak při pokračování v jednání na tuto skutečnost nereagoval a ani v napadeném rozsudku se s ní nevypořádal. Na základě tohoto zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl v této části důvodný, v řízení před odvolacím soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu a došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Při ústním jednání konaném dne 8. 10. 2002 byl na návrh stěžovatelky proveden Ústavním soudem listinný důkaz, a to čtením znaleckého posudku MUDr. L. P-ové ze dne 19. 7. 2001. Podle názoru Ústavního soudu skutečnosti zjištěné v průběhu řízení dostatečně odůvodňují závěr Ústavního soudu na zrušení rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a proto Ústavní soud provedený důkaz nehodnotil. Pokud jde o výhrady stěžovatelky k posouzení hmotně právních otázek, uvádí Ústavní soud, že samotný odlišný právní názor na interpretaci hmotného práva nemůže založit porušení čl. 36 Listiny. Z těchto důvodů, aniž by však předjímal konečné rozhodnutí ve věci samé, Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl v části týkající se návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu, a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil. Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, Ústavní soud konstatuje, že o návrhu nebylo možno věcně rozhodnout, neboť v rozhodnutí napadeném ústavní stížností nebylo ustanovení §237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu aplikováno, a Ústavní soud proto návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podaným návrhem by se mohl Ústavní soud zabývat pouze v případě, že by bylo ústavní stížností napadeno i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 8. 2001, č. j. 30 Cdo 1336/2001-115. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. 10. 2002