ECLI:CZ:US:2002:2.US.4.2000
sp. zn. II. ÚS 4/2000
Nález
Senát Ústavního soudu
rozhodl po ústním jednání ve věci
ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. J., zastoupeného advokátem
JUDr. P. V., proti usnesení Městského soudu v Praze z 21. 9. 1999
sp. zn. 9 To 345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
5 z 6. 5. 1999 sp. zn. 3 T 26/99 spojené s návrhem na zrušení
ustanovení §250a trestního zák., takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 21. 9. 1999 sp. zn. 9 To
345/99 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 6. 5. 1999 sp. zn.
3 T 26/99 se zrušují.
Odůvodnění:
Dne 4. 1. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne
27. 12. 1999, jímž stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí obecných
soudů. Spolu s ústavní stížností podal též návrh na zrušení
ustanovení §250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.").
Senát Ústavního soudu svým usnesením z 15. 2. 2000 sp. zn.
II.ÚS 4/2000 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na
zrušení §250a tr. zák. postoupil podle §78 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon") plénu Ústavního soudu.
Plénum Ústavního soudu nálezem z 20.února 2001 tento návrh
zamítlo.
Poté pokračoval senát v řízení o ústavní stížnosti.
Z důvodů dále uvedených má stěžovatel za to, že napadenými
rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva,
ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina").
Zároveň obecné soudy podle jeho názoru nedostály své ústavní
povinnosti uložené jim v čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy České
republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"Ústava"), když aplikací §250a odst. 1 tr. zák. porušily právo
ústavně zaručené v čl. 11 Listiny.
Proti navrhovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný
čin pojistného podvodu podle §250a tr. zák. Napadeným rozsudkem
obvodního soudu byl uznán vinným pokusem tohoto trestného činu
a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož
výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.
Navrhovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku zamítl Městský
soud v Praze jako nedůvodné.
Navrhovatelova trestná činnost měla spočívat v tom, že 28.
7. 1998 nahlásil u České pojišťovny, a. s., Praha 1, Spálená 14,
pojistnou událost č. 9846671013, k níž mělo dojít v jeho domě, na
adrese trvalého bydliště, dne 23. 7. 1998. Následkem vichřice toho
dne měla být poškozena plastová okna a dveře na terase domu,
ačkoliv bylo zjištěno, že k tomuto poškození došlo již před 17.
6. 1998, přičemž měl navrhovatel žádat náhradu škody ve výši 131
555 Kč, k čemuž však nedošlo.
V písemném vyjádření k obžalobě namítal procesní vady.
Především zkrácení práva na obhajobu, které spatřoval v tom, že mu
nebylo umožněno prostudovat spisy, neboť vyrozumění o uvedené
možnosti mu nebylo doručeno vzhledem k jeho nepřítomnosti v České
republice; přitom vyšetřovatelka se o nové vyrozumění již
nepokusila. Dále namítal neúplnost skutkových zjištění, neboť
nebylo žádným způsobem prověřeno, jaká škoda skutečně na pojištěné
stavbě v důsledku bouře vznikla. Také vznesl námitku vůči použité
právní kvalifikaci.
K těmto námitkám soud nepřihlédl.
Ve svém odvolání stěžovatel brojil proti výkladu §250a odst.
1tr. zák. Podle jeho názoru uvedení nepravdivých nebo hrubě
zkreslených údajů nelze interpretovat tak, že se to vztahuje na
jakékoliv údaje, ale jen na takové, které jsou způsobilé přivodit
pojistiteli škodu. Přitom je třeba přihlížet ke znění pojistné
smlouvy, z níž vyplývá, že je to pojistitel, kdo provede šetření
a sám stanoví rozsah náhrady z pojistné události.
Městský soud v Praze jako odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že řízení, které předcházelo rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 5, netrpí vadami, které by měly nebo mohly mít
vliv na správnost rozhodnutí. Návrh na doplnění dokazování
znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, jímž by měla být podle
požadavku obhajoby zjištěna skutečná škoda, pokládal odvolací soud
pro potřeby trestního řízení za zcela neúčelné. Stejně tak
námitka, že konečnou výši plnění určuje pojišťovna, považoval
Městský soud v Praze za zcela lichou.
Vzhledem k vytýkaným pochybením se navrhovatel domnívá, že
bude nutno obě rozhodnutí obecných soudů zrušit pro jejich rozpor
s uvedenými ústavněprávními ustanoveními.
Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42
odst. 4 zákona vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze odkazuje ve svém
vyjádření na odůvodnění napadeného usnesení. Vzhledem ke změně
v obsazení senátu a nedostupnosti spisu soudu prvního stupně se
více k argumentům ústavní stížnosti nevyjadřuje.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 konstatoval, že
soud se při projednávání stěžovatelovy trestní věci řídil platným
a účinným trestním zákonem, který obsahoval a stále obsahuje
ustanovení §250a. Vina obžalovaného byla proto posouzena podle
tohoto zákonného ustanovení v souvislosti s dokazováním zjištěnými
skutečnostmi.
Městský státní zástupce v Praze jako vedlejší účastník využil
oprávnění, jež mu dává §28 odst. 2 zákona, a uvedeného procesního
postavení se vzdal. Stejně tak učinil i obvodní státní zástupce
pro Prahu 5.
Stěžovatelova replika došla Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2001.
V ní se odvolává na dosavadní argumenty, které byly popsány
v písemném vyhotovení ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud se náležitě seznámil se všemi nezbytnými
listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal,
zejména vyšetřovacím a soudním spisem (ČVS: OVV 1762/98-44, sp.
zn. 3 T 26/99) a dospěl k následujícím závěrům.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Zásadní procesní vadu znamenající porušení jeho práva na
obhajobu, spatřoval stěžovatel v tom, že mu nebylo umožněno
prostudovat na závěr přípravného řízení vyšetřovací spis.
Z protokolu na č.l. 45 tohoto spisu Ústavní soud zjistil, že
stěžovatel se k prostudování dne 11. 2. 1999 nedostavil, neboť
obsílka s modrým pruhem se vyšetřovatelce vrátila jako
nevyzvednutá v úložní době. Uložit tuto zásilku možné bylo, neboť
to nevylučoval §63 odst. 3 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "tr. ř."), ani tak neučinila sama
vyšetřovatelka podle §63 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. Fikce
doručení podle §63 odst. 2 tr. ř. tak v případě stěžovatele,
obhájce v té době ještě neměl, nastala dnem 8. 2. 1999, neboť
zásilka byla uložena dne 4. 2. 1999 a den 7. 2. 1999 připadl na
neděli. Zákonná podmínka této fikce, tj., že se adresát v místě
doručení zdržuje, nebyla v době doručování zpochybněna, nakolik
stěžovatelovo tvrzení, že se v té době zdržoval mimo republiku,
bylo poprvé uplatněno až v ústavní stížnosti. Na č.l. 45 spisu
připojená stěžovatelem nevyzvednutá zásilka osvědčuje také
dostatečným způsobem záznam vyšetřovatelky o tom, že obviněný
možnosti prostudovat spisy podle §166 odst. 2 tr. ř. nevyužil.
Proto dále postupovala, jako by k tomuto úkonu došlo.
Podle názoru senátu Ústavního soudu tímto postupem zákon
porušen nebyl.
K tvrzeným neúplným skutkovým zjištěním ze strany orgánů
činných v trestním řízení, stran doby, příčin a výše škody
způsobené na plastových oknech (prosklené stěně) stěžovatelova
domu, která byla zásadní povahy, Ústavní soud na základě trestního
spisu zdokumentoval následující:
První návrh v tomto směru učinila obhajoba ve vyjádření
k obžalobě (č.l. 58) a zopakovala jej v průběhu hlavních líčení
(č.l. 66 a 68). Nalézací soud na ně reagoval v odůvodnění rozsudku
(č.l. 75) takto:
". obžalovaný měl problémy s prosklenou stěnou ve
svém domě již dříve, zřejmě vlivem nekvalitní stavby této
prosklené stěny, což ovšem kryto pojištěním nebylo . Soud
neprováděl doplnění dokazování přibráním znalce . z oboru
stavebnictví k posouzení otázky, zda prosklená stěna byla uvolněna
nárazem větru a jaká škoda byla tímto způsobena, z toho důvodu, že
pokud jde o výši škody, rozhodná je zde výše škody, kterou se
obžalovaný pokusil podvodně na pojišťovně vylákat . Pokud pak jde
o otázku, jakým způsobem škoda vznikla, v této souvislosti je
spíše rozhodné, kdy škoda vznikla, zda tedy obžalovaný pojistnou
událost uplatnil oprávněně či neoprávněně, neboť to, že stěna byla
poškozená soud nezpochybňuje."
Senát Ústavního soudu se domnívá, že důvody, pro které obecný
soud odmítl provést důkaz znalcem vybočují z rámce daného v §2
odst. 6 a §125 tr. ř. Přestože obhajoba navrhovala tento důkaz
též k dokumentaci faktu, kdy a z jaké příčiny škoda na prosklené
stěně vznikla, obecný soud jej odmítl bez jakéhokoliv zdůvodnění,
přestože zároveň sám přiznává důležitost spolehlivého zjištění,
kdy škoda vznikla, aby tento fakt bylo možno porovnat s oznámením
pojistné události stěžovatelem z hlediska jeho pravdivosti.
Důkazní návrh obhajoby v uvedeném směru obecný soud nehodnotil
v duchu zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž svévolně. Porušil
tak citovaná ustanovení trestního řádu.
Kromě toho obecný soud ve svém rozsudku tvrdí, že pojistná
smlouva nekryla nedostatečnou kvalitu stavby prosklené stěny.
V tomto směru se však opíral o listinný důkaz, tedy o pojistnou
smlouvu, který ve spise založen nebyl a tudíž ani nemohl být podle
§112 odst. 2 a §213 odst. 1 tr. ř. proveden, ačkoliv předmětem
trestního řízení bylo obvinění z trestného činu pojistného
podvodu. Porušena tak byla zásada bezprostřednosti podle §2 odst.
12 a §220 odst. 2 tr. ř.
Porušení trestního řádu v uvedených trestněprocesních
zásadách znamená tím samým i porušení zásady zákonnosti trestního
řízení podle §2 odst. 1 tr. ř.
Svévolným odmítnutím navrhovaného důkazu nebyly touto cestou
odstraňovány důvodné skutkové pochybnosti z hlediska viny, včetně
případného uplatnění zásady in dubio pro reo, nehledě na
nesplněnou povinnost orgánů činných v trestním řízení i bez návrhu
stran objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch obviněného. Zároveň tak byl stěžovatel zbaven
možnosti se k němu vyjádřit, pokud by byl řádně proveden. Tím
došlo k porušení zásady presumpce neviny, resp. zákazu presumpce
viny podle §2 odst. 2 tr. ř., jakož i zásady zjišťování
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásady
vyhledávací, jak stanoví §2 odst. 5 tr. ř. Nemožnost vyjádřit se
k předmětnému důkazu pak znamenala omezení zásady práva na
obhajobu podle §2 odst. 13 a §33 odst. 1 tr. ř.
K námitce nesprávnosti obžalobou použité právní kvalifikace
činu stěžovatele, tedy k chybně použitému ustanovení §250 tr.
zák., ačkoliv měl být aplikován §250a tr. zák., nelze než dodat,
že toto právní pochybení napravil nalézací soud. Spolu s ústavní
stížností podaným návrhem zpochybňujícím ústavnost trestného činu
pojistného podvodu se potom vypořádalo plénum Ústavního soudu svým
zamítavým nálezem z 20. února 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/2000
vyhlášeným pod č. 127/2001 Sb.
Ústavní soud dále nehodnotil polemiku ústavní stížnosti
s obecným soudem ohledně výkladu §250a tr. zák., neboť to mu
nepřísluší.
Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy, již mnohokrát konstatoval
(např.usnesení z 27.3.1998 sp. zn. IV. ÚS 360/97), že není soudem
nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat
celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí. To však
nemění nic na jeho oprávnění zjišťovat, zda napadenými
rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv
a svobod.
Ústavním soudem byla z tohoto hlediska zjištěna zásadní
pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou předmětem
ústavní stížnosti, která dosahují podle jeho názoru do ústavní
roviny.
Z vad v procesním postupu vytýkaných v ústavní stížnosti mají
tuto povahu všechny případy nerespektování základních zásad
trestního řízení (tzn. zásady zákonnosti, presumpce neviny,
zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností,
vyhledávací, volného hodnocení důkazů, zásady bezprostřednosti
a zásady práva na obhajobu podle uvedených ustanovení trestního
řádu, jak je blíže zdůvodněno v bodu II. odůvodnění tohoto
nálezu).
Nezákonnosti tohoto typu se promítly do ústavní roviny
porušením především čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny,
garantujících právo na řádný zákonný trestní proces; z hlediska
mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy byla v tomto ohledu
dotčena následující ustanovení: čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod ve znění protokolů - č.
209/1992 a č. 243/1998 Sb.- (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - č.
120/1976 Sb.- (dále jen "Pakt"). Porušení zákonnosti procesu se
projevilo i v nerespektování zásad dokazování, tedy zásad
vyhledávací, zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných
pochybností, volného hodnocení důkazů a zásady bezprostřednosti.
Presumpci neviny jako ústavní princip včetně z ní plynoucí
zásady " V pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro
reo), garantuje čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 2
Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu, které tak napadenými rozhodnutími
obecných soudů byly dotčeny.
Ústavním ekvivalentem procesní zásady práva na obhajobu je
ustanovení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, jež jsou
složkami též práva na spravedlivý proces; to ostatně platí
i o porušené presumpci neviny. Z hlediska těchto mezinárodních
smluv se napadená rozhodnutí obecných soudů dotkla čl. 6 odst. 1
Úmluvy a čl. 14 odst. 1 Paktu.
Pokud ústavní stížnost namítala i porušení čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 95 odst. 2 Ústavy, senát Ústavního soudu tento názor
nesdílí. Napadeným postupem a rozhodnutími obecných soudů nebylo
totiž stěžovateli znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého
práva na projednání své trestní věci v řízení před nimi. Stejně
tak uvedené ustanovení Ústavy nelze vykládat tak, že na postup
obecného soudu, jak je v něm upraven, má stěžovatel ústavněprávní
nárok. Pouze k námitce účastníka stran neústavnosti zákona
v řízení před obecným soudem nelze přihlížet, resp. nelze od ní
odvozovat povinnost obecného soudu takovou věc předložit Ústavnímu
soudu, nedospěl-li sám tento soud k závěru, že zákon, jenž má být
při řešení věci použit, je v rozporu s ústavním zákonem.
Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.)
dospěl Ústavní soud k závěru, že podané ústavní stížnosti je nutno
v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět, a proto
napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 19.listopadu 2002