Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.12.2002, sp. zn. II. ÚS 590/02 [ nález / WAGNEROVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 153/28 SbNU 379 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.590.02

sp. zn. II. ÚS 590/02 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve veřejném jednání v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů doc. RNDr. O. H., CSc., V. K., J. M., M. M. a E. M., D. M., doc. Ing. D. Š., CSc., M. V. a J. Z., zastoupených JUDr. T. Ch., advokátem , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, č. j. 93 K 47/2000-193, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, č. j. 93 K 47/2000-193, se ruší pro rozpor s čl. 11 odst. 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2002 brojí stěžovatelé proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, č. j. 93 K 47/2000-193, jímž byla stěžovatelům jako podílovým spoluvlastníkům nemovitosti - budovy, zapsané u Katastrálního úřadu Praha-město , uložena povinnost zprovoznit a udržovat v provozu veškerou vzduchotechniku dodávající čerstvý vzduch do nebytových prostor pronajatých úpadcem, obchodní společností M., s. r. o. , v objektu Praha 1, a to zejména v provozních hodinách restaurace a klubu (tj. od 11.00 do 03.00 hod. každý den). Městský soud v Praze vydal napadené usnesení vyšší soudní úřednicí v rámci tzv. dohlédací činnosti konkursního soudu podle ust. §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání). Podle názoru stěžovatelů bylo napadené usnesení nepochybně vydáno nad rámec pravomoci soudu dané §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Stěžovatelé rovněž zastávají názor, že vlastnické právo je nedotknutelné a lze jej omezit pouze na základě zákona, což se v daném případě nestalo, neboť žádný právní předpis stanovenou povinnost vlastníkům neukládá a v rámci výkonu dohlédací činnosti soudu v konkursním řízení nelze ukládat povinnosti spoluvlastníkům nemovitosti a zasahovat tak do jejich vlastnického práva. S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze. Usnesení bylo v daném případě podle názoru soudu vydáno zcela v souladu s §12 zákona o konkursu a vyrovnání v rámci dohlédací činnosti, když jednání vlastníků objektu výrazným způsobem poškozuje zájmy konkursních věřitelů a snižuje příjmy podstaty. Podle nájemní smlouvy ze dne 25. 5. 1999 č. 432/994/01 jsou vlastníci domu jako pronajímatelé povinni zajišťovat pro úpadce jako pro nájemce služby spojené s nájmem nebytových prostor, mezi něž patří i dodávka vzduchu do topných agregátů do prostor klubu. Městský soud v Praze dále uvedl, že ve věci nájmu je veden spor o uložení povinnosti vyklidit nebytové prostory, když vlastníci objektu v řízení tvrdí, že došlo k ukončení nájemního vztahu výpovědí. Jak dále ve svém vyjádření konstatoval Městský soud v Praze, ze zprávy správce podstaty ze dne 6. 6. 2002 vyplývá, že nadále přetrvávají problémy s dodávkou vzduchu do prostor klubu a že vlastníci objektu vzduchotechniku zcela vypnuli. Absence řádně fungující vzduchotechniky pak významným způsobem poškozuje rozsah konkursní podstaty (ztráty na potravinách a nižší příjmy v důsledku nižší návštěvnosti); ze strany pronajimatelů (stěžovatelů) tak dochází k maření účelu konkursního řízení. Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, Hlavní město Praha, se v určené lhůtě podle ust. §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vyjádřením ze dne 21. 11. 2002 sdělili stěžovatelé Ústavnímu soudu skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 probíhá na základě žaloby podané vlastníky předmětných nebytových prostor dne 7. 8. 2000 řízení o vyklizení, sp. zn. 30 C 167/2000. U téhož soudu pak probíhá další řízení pod sp. zn. 21 C 193/2000, v němž se úpadce domáhá proti stěžovatelům určení výše úhrady za služby spojené s nájmem. V rámci tohoto řízení bylo podle vyjádření stěžovatelů nejprve vydáno předběžné opatření spočívající v povinnosti vlastníků zapojit a udržovat v provozu vzduchotechnické zařízení (a ukládající tedy shodnou povinnost, kterou uložil napadeným usnesením Městský soud v Praze). Toto usnesení o předběžném opatření bylo Městským soudem v Praze zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně, přičemž následně vzal úpadce návrh na vydání předběžného opatření zpět a v tomto řízení se této povinnosti již nedomáhá. Podle ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. S ohledem na to zkoumal nejprve Ústavní soud otázku, zda připustit ústavní stížnost proti rozhodnutí (opatření), jež bylo soudem vydáno v rámci probíhajícího konkursního řízení. Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen. Ústavní soud proto není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavně garantovaných práv, popřípadě ústavních kautel. Podle zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněn provádět úkony v řízení konkursním a vyrovnacím vyšší soudní úředník (§10 zákona). Proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem lze podat odvolání za stejných podmínek jako proti rozhodnutí předsedy senátu. Zákon o konkursu a vyrovnání ve znění zákona č. 214/2000 Sb. nepřipouští opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, které soud učinil při výkonu dohlédací činnosti podle §12 zákona o konkursu a vyrovnání (§66 b zákona). Stěžovatelé jsou v daném případě ve vztahu k průběhu konkursního řízení třetími osobami; jejich případné účastenství na konkursním řízení v postavení věřitelů není v daném případě s ohledem na povahu usnesení konkursního soudu podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání relevantní. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě tzv. třetích osob nelze jakýkoliv zásah do jejich práv zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po jeho ukončení. Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je v daném případě přípustná, a navíc ji po provedeném řízení shledal i opodstatněnou. Dohlédací činnost soudu v konkursním řízení podle §12 zákona o konkursu a vyrovnání se dotýká především činnosti správce podstaty, popřípadě dalších osob v záležitostech, jež se týkají průběhu konkursu. Pokud opatření konkursního soudu podle ust. §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zasahuje do právní sféry třetích osob, je soud povinen respektovat a šetřit jejich základní práva. Nelze proto připustit, aby do práv třetích osob bylo zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely konkursu. Při aplikaci tohoto institutu nelze pominout principy právní ochrany zakotvené v Listině základních práv a svobod. V daném případě je proto třeba pojímat pravomoc konkursního soudu svěřenou mu podle ust. §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání restriktivně s ohledem na postulát šetření základních práv a svobod třetích osob, jimž je v rámci dohlédací činnosti stanovována povinnost. Takový postup soudu je nutný především s ohledem na skutečnost, že příslušné rozhodnutí soud vydává bez toho, aniž by byla těmto osobám dána možnost se k danému opatření vyjádřit tak, jak to garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a zákon takovým osobám ani neposkytuje opravný prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí konkursního soudu. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Městský soud v Praze napadeným usnesením zasáhl do vlastnického práva stěžovatelů tak, že nad rozsah zákona omezil jejich vlastnické právo ústavně garantované čl.11 odst. 1 Listiny. Konkursní soud v daném případě svým rozhodnutím stanovil stěžovatelům povinnost, která představuje omezení výkonu vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Soud přitom zcela ignoroval skutečnost, že uložená povinnost je mimo jiné součástí obsahu sporného nájemního vztahu, který je předmětem paralelně probíhajícího nalézacího řízení. Takovým zásahem do vlastnického práva se soud současně dopustil porušení ústavních principů obsažených v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle těchto principů lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Komplementárním ustanovením k čl. 2 odst. 2 je pak, ovšem z perspektivy jednotlivce, ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Přesněji řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 na individuální osoby. Porušení těchto ústavních principů se soud dopustil extenzivní aplikací dohlédací činnosti konkursního soudu podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání na třetí osoby, když současně svým opatřením zasáhl do ústavně zaručeného vlastnického práva stěžovatelů, které nad rozsah zákonem svěřené pravomoci nepřípustně omezil. V posuzovaném případě bylo Městskému soudu v Praze známo, že sporný nájemní vztah je předmětem paralelně vedených soudních řízení. V jednom z nich byla ve formě předběžného opatření uložena stěžovatelům shodná povinnost, přičemž usnesení ukládající tuto povinnost bylo odvolacím soudem, jímž byl mimo jiné také Městský soud v Praze, zrušeno. Přesto rozhodl Městský soud v Praze jako soud konkursní podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání s odkazem na naplnění účelu konkursu o povinnosti stěžovatelů, která je jinak obsahovou součástí sporného nájemního vztahu. Jestliže je dohlédací činnost soudu v rámci konkursního řízení primárně namířena vůči správci podstaty (§12 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), je soud před tím, než uloží povinnost třetím osobám, povinen zkoumat, zda nelze zamýšleného účelu dosáhnout jinak, v daném případě tedy opatřením směřujícím vůči správci podstaty. Stejného účelu by bylo lze totiž dosáhnout také příslušnou procesní aktivitou správce podstaty v probíhajícím nalézacím řízení. Zákon o konkursu a vyrovnání umožňuje v tomto směru konkursnímu soudu, aby k určité procesní aktivitě správce podstaty zavázal. V daném případě lze proto postup soudu rovněž považovat za nepřiměřený, neboť stejného účelu bylo možné dosáhnout opatřením prostřednictvím procesní aktivity správce podstaty v nalézacím řízení, jehož předmětem je sporný nájemní vztah (jak však vyplynulo v řízení před Ústavním soudem, byl příslušný návrh uplatněný v probíhajícím nalézacím řízení vzat zpět). Takový postup by přirozeně nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelů a nevybočil by ani z rozsahu oprávnění konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti. Ústavní soud proto shledal také porušení ústavního principu proporcionality plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů pro porušení čl. 11 odst. 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. prosince 2002