Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 55/26 SbNU 99 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.623.2000

sp. zn. II. ÚS 623/2000 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti Dr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2000, č.j. 5 Co 1643/2000-39, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 3. 2000, č.j. 4 C 923/99-19, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a paní K. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 20. 10. 2000 ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu byl Ústavním soudem zjištěn následující skutkový stav věci. Stěžovatel se dne 8. 11. 1999 žalobou u Okresního soudu v Písku domáhal původně určení vlastnického práva k blíže určeným nemovitostem v Písku. Před zahájením jednání dne 22. 3. 2000 však svůj návrh změnil tak, že se domáhal vydání předmětných nemovitostí, a to proti K. M-ové (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem). Svůj návrh odůvodnil tak, že v roce 1950 byl uznán vinným trestným činem vyzvědačství a velezrady a byl mu uložen mimo jiné trest propadnutí majetku. K jeho rehabilitaci došlo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 1990, č.j. 4 Rt 220/90-10, když došlo i ke zrušení výroku o propadnutí majetku. Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), se následně domáhal vydání majetku. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 13. 1. 1994, sp. zn. 2 C 211/92, byl jeho návrh zamítnut. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 5. 1994 (právní moc dne 6. 6. 1994), č.j. 6 Co 771/94-69, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na prohlášení vůle odpůrkyně Karoliny Maškové k vydání domu s pozemky potvrdil. Oba soudy dovodily, že manželé Svobodovi, právní předchůdci odpůrkyně, nenabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo že je nabyli na základě protiprávního zvýhodnění. Stěžovatel dále v novém návrhu na vydání nemovitostí uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), v ust. §2 odst. 1 vrací majetek původním vlastníkům s účinky ex tunc. Stěžovatel se v návrhu dovolává rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČR ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, kterým byl zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení podmínky českého státního občanství, obsažené v zákonu č. 87/1991 Sb. I když se stěžovatele nesplnění podmínky českého občanství netýká, tak dle jeho tvrzení některé části odůvodnění tohoto nálezu mají pro jeho věc zásadní význam. Právě v tomto rozhodnutí se plénum Ústavního soudu zabývalo otázkou rozdělování občanů do jednotlivých kategorií z hlediska jejich restitučních požadavků. Uvádí, že autoři ústavní stížnosti poukázali na tzv. vyšší míru křivdy, kterou utrpěly osoby rehabilitované zákonem č. 119/1990 Sb., pro něž nastala právně paradoxní situace, kdy jsou nuceny znovu žádat o majetek, který jim vrátil zákon č. 119/1990 Sb. pouhým faktem rehabilitace, a když současně je jim tento majetek znovu vyvlastněn, pokud u restituentů nedojde ke splnění podmínek stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. Poslanci sice měli na mysli osoby, které nesplňují podmínku českého státního občanství, ale analogií je takovouto diskriminační podmínkou i podmínka "porušení platných právních předpisů" nebo "protiprávní zvýhodnění". Proto se stěžovatel domáhal vydání nemovitostí, když s odvoláním na zmíněnou analogii se rovněž, ve smyslu citovaného nálezu pléna Ústavního soudu, považuje za osobu, která sice nemůže uplatnit nárok na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž se považuje za osobu patřící do skupiny těch, u nichž není vyloučeno podání reivindikační žaloby podle občanského zákoníku. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresní soud návrh zamítl s tím, že stěžovatelem upravený petit návrhu není v souladu s hmotným právem, konkrétně s §126 občanského zákoníku, když u nemovitostí se lze domáhat jen jejich vyklizení. Navíc stěžovatel není aktivně legitimován k podání takového návrhu dle §126 občanského zákoníku, protože není vlastníkem nemovitostí. Stěžovatel neprokázal svoje vlastnictví, když ve výpisu z katastru nemovitostí je vedena jako vlastnice odpůrkyně. Tuto skutečnost nelze pak dále dovodit ani proto, že návrh stěžovatele na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. byl pravomocně zamítnut. Novému rozhodnutí by také bránila překážka věci rozhodnuté. Pokud se stěžovatel domnívá, že se jeho vlastnictví obnovilo ex tunc, jedná se o názor nesprávný, který nelze dovodit výkladem restitučních předpisů. Analogickou aplikaci rozhodnutí pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, pak soud považuje za nesprávnou a extenzivní, když situace navrhovatele byla odlišná. Návrh stěžovatele podle zákona č. 87/1991 Sb. byl věcně posuzován a zamítnut. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 23 Cdo 415/98, jestliže je zrušen trestní rozsudek a výroky o propadnutí majetku, dochází ke stavu, kdy tato osoba získává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků, tedy i nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci, který však musí být uplatněn dle zvláštního zákona, na který zákon č. 119/1990 Sb. v §23 odst. 2 odkazuje. Tím je zákon č. 87/1991 Sb. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že skutkový stav byl zjištěn správně a i právní závěry jsou v podstatě správné. Odvolací soud jen upřesnil, že žalobní petit na vydání nemovitosti je jen (z pohledu způsobů výkonu rozhodnutí) méně určitý, protože výkon následného rozsudku se provádí vyklizením (§340 a násl. občanského soudního řádu). Dle odvolacího soudu by však ani k návrhu na vyklizení stěžovatel nebyl aktivně legitimován, jak uvedl soud prvního stupně. Námitku stěžovatele o obnovení jeho vlastnického práva pak odvolací soud považuje za nedůvodnou. Odvolací soud neshledává rozpor mezi zákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 119/1990 Sb. Vychází přitom ze zamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. I. ÚS 67/97, a konstatuje, že aplikace obou zákonů je propojena §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. stanovilo, že podmínky uplatňování nároků ze zrušených trestních rozsudků dle zákona č. 119/1990 Sb., jakož i způsob a rozsah náhrad a nároků, budou upraveny zvláštním zákonem. I Ústavní soud vychází z toho, že i když došlo v důsledku zrušení výroku trestního rozsudku o trestu propadnutí jmění k obnově vlastnických práv, nelze tyto skutečnosti spojovat s tím, že by ty osoby, které v mezidobí nemovitosti nabyly zákonným způsobem, ze zákona tohoto vlastnického práva pozbyly. Osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. se tedy musely svých práv ve vztahu k propadlému majetku domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb. a musely prokazovat, že ten, kdo jejich původní nemovitosti drží, je získal způsobem, odporujícím tehdy platným právním předpisům. Stěžovatel se těchto práv v jiném řízení domáhal, byl shledán oprávněnou osobou, ale nebyly shledány podmínky pro vydání nemovitostí. Za situace, kdy stěžovatel uplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí žalobou podle zákona restitučního, který je speciální normou, nemůže se svých práv úspěšně domoci žalobou podle obecného zákona, to je podle občanského zákoníku, ze shodných důvodů. Nález Ústavního soudu, na který stěžovatel poukazuje, sice připouští možnost, aby se oprávněné osoby domáhaly svých práv i žalobou podle občanského zákoníku, ale to pouze v těch případech, kdy jinou možnost domoci se svých práv nemají. V posuzovaném případě však musí mít přednost právní norma speciální, to je zákon č. 87/1991 Sb. Lze proto uzavřít, že jestliže osoba oprávněná podle §19 zákona č. 87/1991 Sb. podala žalobu podle uvedeného zákona a v řízení nebyla úspěšná, neboť nebyly shledány podmínky pro vydání věci (nemovitosti), nemůže se již úspěšně domoci reivindikační žalobou podle občanského zákoníku téhož nároku, protože nemá vlastnický titul. Okresní soud správně rozhodl, pokud návrh zamítl, proto byl rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu potvrzen. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu podává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, když nejprve znovu konstatuje zjištěný a výše uvedený skutkový stav věci, zejména odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů ve věci jeho reivindikační žaloby a následně poté uvádí argumenty obdobné jako v předchozím soudním řízení. Tedy podle jeho názoru extenzivně a na základě analogie legis lze na všechny osoby, které neuspěly při uplatnění svého nároku dle zákona č. 87/1991 Sb., vztáhnout názor Ústavního soudu vyslovený v citovaném nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, "....jakkoliv tyto osoby (bez státního občanství, ale jinak splňující podmínky zákona č. 87/1991 Sb.) nemohou uplatnit nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., nelze v jejich případě a priori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku". Podle stěžovatele zákonem č. 119/1990 Sb. došlo k obnově původního právního stavu před vynesením rozsudku. To znamená, že došlo i k obnovení právního stavu ve věci konfiskovaného majetku a tuto obnovu právního stavu nelze vyložit jinak, než že se původní vlastník, tj. restituent či osoba postupující cestou reivindikační žaloby, stala znovu vlastníkem uvedených nemovitostí. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal. Předsedkyně senátu 5 Co Krajského soudu v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku odvolacího soudu s tím, že zrušením rozsudku ukládajícího trest propadnutí majetku nedochází přímo k obnově vlastnického práva, ale pro nabytí vlastnictví je nutné úspěšně uplatnit nároky dle zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, se týká osob nesplňujících podmínku státního občanství. U těchto osob, na něž se restituční zákony nevztahují, Ústavní soud v citovaném rozhodnutí pouze a priori nevylučuje možnost podat reivindikační žalobu. Ta však může být dle jejího názoru úspěšná jen tehdy, pokud žalobce vlastnické právo nepozbyl, např. tehdy, když mu byl majetek odňat bez právního důvodu (např. zabrán v trestním řízení), což je také restitučním důvodem podle zákona č. 87/1991 Sb. V souzené věci však žalobce vlastnictví pozbyl uložením trestu propadnutí majetku a získat zpět jej mohl pouze podle zákona č. 87/1991 Sb., což se však nestalo. Reivindikační žaloba dle občanského zákoníku musí být proto neúspěšná, neboť žalobci (stěžovateli) v současné době nesvědčí žádný vlastnický nabývací titul. Nesvědčí mu ani titul zákonný (v souvislosti se zákonem č. 119/1990 Sb.), jak se snad stěžovatel domnívá. Vedlejší účastnice paní M. ve vyjádření k ústavní stížnosti prostřednictvím svého právního zástupce rovněž dovozuje, že citované rozhodnutí pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, se na posuzovaný případ nevztahuje, a zákonem č. 119/1990 Sb. nedošlo automaticky k obnovení vlastnického práva, ale o vydání nemovitostí bylo nutné žádat postupem dle zákona č. 87/1991 Sb. Soudkyně Okresního soudu v Písku nepovažuje ve svém vyjádření právní názor uvedený stěžovatelem za správný a odkazuje dále na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje ve smyslu své konstantní judikatury, že cílem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd z období let 1948 až 1989 s vědomím, že je nemožné napravit všechny majetkové křivdy z uvedeného období. Důvod existence restitučních předpisů, jak ostatně plyne i z citovaného nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, je umožnit nápravu některých majetkových křivd, protože jejich náprava podle obecných předpisů občanského práva by nebyla možná, a to např. z toho důvodu, že je nutné čelit námitce vydržení nebo v případě reivindikační žaloby je pak nutné, jak správně konstatovaly obecné soudy, prokázat existenci vlastnického práva, k jehož obnovení ale zrušením výroku o propadnutí majetku nedošlo a oprávněná osoba se vlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve smyslu speciálních restitučních předpisů, tedy v posuzovaném případu dle zákona č. 87/1991 Sb. K této otázce zaujalo stanovisko plénum Ústavního soudu dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97 (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7, č. 45, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997), a také se k ní vyslovil Ústavní soud ve svém nepublikovaném usnesení ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 305/01, kde odkázal na citované stanovisko a konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o obnovení vlastnického práva samotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. Za situace, kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně vypořádaly. Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je nadto zřejmé, že stěžovatel se i v řízení před Ústavním soudem opakovaně dovolává svého právního názoru, že zákonem č. 119/1990 Sb. došlo automaticky k obnovení původního právního stavu a v důsledku zrušení výroku o propadnutí majetku došlo k obnovení jeho vlastnického práva a tedy, že musí být úspěšný se svou reivindikační žalobou i za situace, kdy nebyl úspěšný v řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru Ústavního osudu tak nelze ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v žádném případě hodnotit jako odporující ústavně zaručeným základním právům, když jejich protiústavnost je stěžovatelem založena toliko na jeho nesouhlasu se zcela ústavně konformním právním názorem obecných soudů. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu, ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil, aby se se svým tvrzeným nárokem obrátil na obecný soud, který jej následně projednal, a to zcela v souladu s výše uvedeným požadavkem práva na spravedlivý proces. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, aby využil svých mimořádných pravomocí a zasáhl svým nálezem do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud tak ani z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. 4. 2002