Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 30.04.2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000 [ nález / CEPL / výz-3 ],paralelní citace: N 55/26 SbNU 99 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.623.2000
Důsledky usnesení o zrušení trestů propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci
Právní větaSamotným zrušením výroku o propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. nedošlo k obnovení vlastnického práva. Za situace, kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikační žalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko na svém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výroku o propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonem jeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledně vypořádaly.
ECLI:CZ:US:2002:2.US.623.2000
sp. zn. II. ÚS 623/2000NálezÚstavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti Dr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2000, č.j. 5 Co 1643/2000-39, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 22. 3. 2000, č.j. 4 C 923/99-19, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a paní K. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:Ústavní soud obdržel dne 20. 10. 2000 ústavní stížnoststěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy ČR, ve kterénapadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, žedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl.4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dálejen "Listina").Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu byl Ústavnímsoudem zjištěn následující skutkový stav věci. Stěžovatel se dne8. 11. 1999 žalobou u Okresního soudu v Písku domáhal původněurčení vlastnického práva k blíže určeným nemovitostem v Písku.Před zahájením jednání dne 22. 3. 2000 však svůj návrh změnil tak,že se domáhal vydání předmětných nemovitostí, a to proti K. M-ové(vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem). Svůj návrhodůvodnil tak, že v roce 1950 byl uznán vinným trestným činemvyzvědačství a velezrady a byl mu uložen mimo jiné trestpropadnutí majetku. K jeho rehabilitaci došlo usnesením Krajskéhosoudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 1990, č.j. 4 Rt220/90-10, když došlo i ke zrušení výroku o propadnutí majetku.Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, veznění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), senásledně domáhal vydání majetku. Rozsudkem Okresního souduv Písku ze dne 13. 1. 1994, sp. zn. 2 C 211/92, byl jeho návrhzamítnut. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne10. 5. 1994 (právní moc dne 6. 6. 1994), č.j. 6 Co 771/94-69,rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu naprohlášení vůle odpůrkyně Karoliny Maškové k vydání domus pozemky potvrdil. Oba soudy dovodily, že manželé Svobodovi,právní předchůdci odpůrkyně, nenabyli nemovitosti od státuv rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo že je nabyli na základěprotiprávního zvýhodnění. Stěžovatel dále v novém návrhu na vydánínemovitostí uvedl, že zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci,ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."),v ust. §2 odst. 1 vrací majetek původním vlastníkům s účinky extunc. Stěžovatel se v návrhu dovolává rozhodnutí pléna Ústavníhosoudu ČR ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, kterým bylzamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení podmínky českéhostátního občanství, obsažené v zákonu č. 87/1991 Sb. I když sestěžovatele nesplnění podmínky českého občanství netýká, tak dlejeho tvrzení některé části odůvodnění tohoto nálezu mají pro jehověc zásadní význam. Právě v tomto rozhodnutí se plénum Ústavníhosoudu zabývalo otázkou rozdělování občanů do jednotlivýchkategorií z hlediska jejich restitučních požadavků. Uvádí, žeautoři ústavní stížnosti poukázali na tzv. vyšší míru křivdy,kterou utrpěly osoby rehabilitované zákonem č. 119/1990 Sb., proněž nastala právně paradoxní situace, kdy jsou nuceny znovu žádato majetek, který jim vrátil zákon č. 119/1990 Sb. pouhým faktemrehabilitace, a když současně je jim tento majetek znovuvyvlastněn, pokud u restituentů nedojde ke splnění podmínekstanovených zákonem č. 87/1991 Sb. Poslanci sice měli na mysliosoby, které nesplňují podmínku českého státního občanství, aleanalogií je takovouto diskriminační podmínkou i podmínka "porušeníplatných právních předpisů" nebo "protiprávní zvýhodnění". Protose stěžovatel domáhal vydání nemovitostí, když s odvoláním nazmíněnou analogii se rovněž, ve smyslu citovaného nálezu plénaÚstavního soudu, považuje za osobu, která sice nemůže uplatnitnárok na vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž sepovažuje za osobu patřící do skupiny těch, u nichž není vyloučenopodání reivindikační žaloby podle občanského zákoníku.Ústavní stížností napadeným rozhodnutím okresní soud návrhzamítl s tím, že stěžovatelem upravený petit návrhu nenív souladu s hmotným právem, konkrétně s §126občanského zákoníku,když u nemovitostí se lze domáhat jen jejich vyklizení. Navícstěžovatel není aktivně legitimován k podání takového návrhu dle§126občanského zákoníku, protože není vlastníkem nemovitostí.Stěžovatel neprokázal svoje vlastnictví, když ve výpisuz katastru nemovitostí je vedena jako vlastnice odpůrkyně. Tutoskutečnost nelze pak dále dovodit ani proto, že návrh stěžovatelena vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. byl pravomocnězamítnut. Novému rozhodnutí by také bránila překážka věcirozhodnuté. Pokud se stěžovatel domnívá, že se jeho vlastnictvíobnovilo ex tunc, jedná se o názor nesprávný, který nelze dovoditvýkladem restitučních předpisů. Analogickou aplikaci rozhodnutípléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, pak soud považuje zanesprávnou a extenzivní, když situace navrhovatele byla odlišná.Návrh stěžovatele podle zákona č. 87/1991 Sb. byl věcně posuzována zamítnut. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998,sp. zn. 23 Cdo 415/98, jestliže je zrušen trestní rozsudeka výroky o propadnutí majetku, dochází ke stavu, kdy tato osobazískává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků, tedyi nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci, kterývšak musí být uplatněn dle zvláštního zákona, na který zákon č.119/1990 Sb. v §23 odst. 2 odkazuje. Tím je zákon č. 87/1991 Sb.Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutímrozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, žeskutkový stav byl zjištěn správně a i právní závěry jsouv podstatě správné. Odvolací soud jen upřesnil, že žalobní petitna vydání nemovitosti je jen (z pohledu způsobů výkonu rozhodnutí)méně určitý, protože výkon následného rozsudku se provádívyklizením (§340 a násl. občanského soudního řádu). Dleodvolacího soudu by však ani k návrhu na vyklizení stěžovatelnebyl aktivně legitimován, jak uvedl soud prvního stupně. Námitkustěžovatele o obnovení jeho vlastnického práva pak odvolací soudpovažuje za nedůvodnou. Odvolací soud neshledává rozpor mezizákonem č. 87/1991 Sb. a zákonem č. 119/1990 Sb. Vychází přitom zezamítavého nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.I. ÚS 67/97, a konstatuje, že aplikace obou zákonů je propojena§19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Ustanovení §23 odst. 2 zákonač. 119/1990 Sb. stanovilo, že podmínky uplatňování nároků zezrušených trestních rozsudků dle zákona č. 119/1990 Sb., jakoži způsob a rozsah náhrad a nároků, budou upraveny zvláštnímzákonem. I Ústavní soud vychází z toho, že i když došlov důsledku zrušení výroku trestního rozsudku o trestu propadnutíjmění k obnově vlastnických práv, nelze tyto skutečnosti spojovats tím, že by ty osoby, které v mezidobí nemovitosti nabylyzákonným způsobem, ze zákona tohoto vlastnického práva pozbyly.Osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. se tedy muselysvých práv ve vztahu k propadlému majetku domáhat podle zákona č.87/1991 Sb. a musely prokazovat, že ten, kdo jejich původnínemovitosti drží, je získal způsobem, odporujícím tehdy platnýmprávním předpisům. Stěžovatel se těchto práv v jiném řízenídomáhal, byl shledán oprávněnou osobou, ale nebyly shledánypodmínky pro vydání nemovitostí. Za situace, kdy stěžovateluplatnil svůj nárok na vydání nemovitostí žalobou podle zákonarestitučního, který je speciální normou, nemůže se svých právúspěšně domoci žalobou podle obecného zákona, to je podleobčanského zákoníku, ze shodných důvodů. Nález Ústavního soudu, nakterý stěžovatel poukazuje, sice připouští možnost, aby seoprávněné osoby domáhaly svých práv i žalobou podle občanskéhozákoníku, ale to pouze v těch případech, kdy jinou možnost domocise svých práv nemají. V posuzovaném případě však musí mít přednostprávní norma speciální, to je zákon č. 87/1991 Sb. Lze protouzavřít, že jestliže osoba oprávněná podle §19 zákona č. 87/1991Sb. podala žalobu podle uvedeného zákona a v řízení nebylaúspěšná, neboť nebyly shledány podmínky pro vydání věci(nemovitosti), nemůže se již úspěšně domoci reivindikační žaloboupodle občanského zákoníku téhož nároku, protože nemá vlastnickýtitul. Okresní soud správně rozhodl, pokud návrh zamítl, proto bylrozsudek soudu prvního stupně podle §219občanského soudního řádupotvrzen.Proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudupodává stěžovatel ústavní stížnost a navrhuje jejich zrušení, kdyžnejprve znovu konstatuje zjištěný a výše uvedený skutkový stavvěci, zejména odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů ve věcijeho reivindikační žaloby a následně poté uvádí argumenty obdobnéjako v předchozím soudním řízení. Tedy podle jeho názoruextenzivně a na základě analogie legis lze na všechny osoby, kteréneuspěly při uplatnění svého nároku dle zákona č. 87/1991 Sb.,vztáhnout názor Ústavního soudu vyslovený v citovaném nálezu, sp.zn. Pl. ÚS 9/99, "....jakkoliv tyto osoby (bez státního občanství,ale jinak splňující podmínky zákona č. 87/1991 Sb.) nemohouuplatnit nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., nelzev jejich případě a priori vyloučit uplatnění práva na reivindikacipodle občanského zákoníku". Podle stěžovatele zákonem č. 119/1990Sb. došlo k obnově původního právního stavu před vynesenímrozsudku. To znamená, že došlo i k obnovení právního stavu ve věcikonfiskovaného majetku a tuto obnovu právního stavu nelze vyložitjinak, než že se původní vlastník, tj. restituent či osobapostupující cestou reivindikační žaloby, stala znovu vlastníkemuvedených nemovitostí.Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podánínavrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovateloprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechnyprostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Protobyla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud jiprojednal.Předsedkyně senátu 5 Co Krajského soudu v ČeskýchBudějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje naprávní názor vyslovený v rozsudku odvolacího soudu s tím, žezrušením rozsudku ukládajícího trest propadnutí majetku nedocházípřímo k obnově vlastnického práva, ale pro nabytí vlastnictví jenutné úspěšně uplatnit nároky dle zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutípléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, se týká osobnesplňujících podmínku státního občanství. U těchto osob, na něžse restituční zákony nevztahují, Ústavní soud v citovanémrozhodnutí pouze a priori nevylučuje možnost podat reivindikačnížalobu. Ta však může být dle jejího názoru úspěšná jen tehdy,pokud žalobce vlastnické právo nepozbyl, např. tehdy, když mu bylmajetek odňat bez právního důvodu (např. zabrán v trestnímřízení), což je také restitučním důvodem podle zákona č. 87/1991Sb. V souzené věci však žalobce vlastnictví pozbyl uložením trestupropadnutí majetku a získat zpět jej mohl pouze podle zákona č.87/1991 Sb., což se však nestalo. Reivindikační žaloba dleobčanského zákoníku musí být proto neúspěšná, neboť žalobci(stěžovateli) v současné době nesvědčí žádný vlastnický nabývacítitul. Nesvědčí mu ani titul zákonný (v souvislosti se zákonem č.119/1990 Sb.), jak se snad stěžovatel domnívá.Vedlejší účastnice paní M. ve vyjádření k ústavní stížnostiprostřednictvím svého právního zástupce rovněž dovozuje, žecitované rozhodnutí pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, sena posuzovaný případ nevztahuje, a zákonem č. 119/1990 Sb. nedošloautomaticky k obnovení vlastnického práva, ale o vydánínemovitostí bylo nutné žádat postupem dle zákona č. 87/1991 Sb.Soudkyně Okresního soudu v Písku nepovažuje ve svém vyjádřeníprávní názor uvedený stěžovatelem za správný a odkazuje dále naodůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu prvníhostupně.Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že můžeuplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovenýchzákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud,s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87Ústavy ČR),zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svýchrozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že muproto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení"dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právopřezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé všakÚstavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudynebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvenáv ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10Ústavy ČR, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jakocelek spravedlivé. Přezkoumáním skutkového stavu, předloženýchlistinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soudk závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná a ke stěžovatelemnamítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.Ústavní soud konstatuje ve smyslu své konstantní judikatury,že cílem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některýchmajetkových křivd z období let 1948 až 1989 s vědomím, že jenemožné napravit všechny majetkové křivdy z uvedeného období.Důvod existence restitučních předpisů, jak ostatně plynei z citovaného nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 9/99, je umožnit nápravuněkterých majetkových křivd, protože jejich náprava podle obecnýchpředpisů občanského práva by nebyla možná, a to např. z tohodůvodu, že je nutné čelit námitce vydržení nebo v případěreivindikační žaloby je pak nutné, jak správně konstatovaly obecnésoudy, prokázat existenci vlastnického práva, k jehož obnovení alezrušením výroku o propadnutí majetku nedošlo a oprávněná osoba sevlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků vesmyslu speciálních restitučních předpisů, tedy v posuzovanémpřípadu dle zákona č. 87/1991 Sb. K této otázce zaujalo stanoviskoplénum Ústavního soudu dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97(viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS20/97, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení- svazek 7, č. 45, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997), a také sek ní vyslovil Ústavní soud ve svém nepublikovaném usnesení ze dne21. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 305/01, kde odkázal na citovanéstanovisko a konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovateleo obnovení vlastnického práva samotným zrušením výrokuo propadnutí majetku ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb. Za situace,kdy stěžovatel základ svého nároku ve sporu o reivindikačnížalobu, a tím i své tvrzené vlastnické právo, založil toliko nasvém nesprávném právním názoru na účinky zrušení výrokuo propadnutí majetku, tak obecné soudy zcela v souladu se zákonemjeho žalobu zamítly, když i s tímto jeho názorem se důsledněvypořádaly.Z ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je nadtozřejmé, že stěžovatel se i v řízení před Ústavním soudem opakovanědovolává svého právního názoru, že zákonem č. 119/1990 Sb. došloautomaticky k obnovení původního právního stavu a v důsledkuzrušení výroku o propadnutí majetku došlo k obnovení jehovlastnického práva a tedy, že musí být úspěšný se svoureivindikační žalobou i za situace, kdy nebyl úspěšný v řízenípodle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru Ústavního osudu tak nelzeústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů v žádnémpřípadě hodnotit jako odporující ústavně zaručeným základnímprávům, když jejich protiústavnost je stěžovatelem založena tolikona jeho nesouhlasu se zcela ústavně konformním právním názoremobecných soudů. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočilyz mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, kdyžpostupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dojehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36Listiny.Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavnísoud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, kterýnezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý procesznamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení,v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodovánípodle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo naspravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavníhosoudu, ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva veŠtrasburku, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěchv řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímoa bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídajícískutečným hmotně právním poměrům. Stěžovateli nikdo nebránil, abyse se svým tvrzeným nárokem obrátil na obecný soud, který jejnásledně projednal, a to zcela v souladu s výše uvedenýmpožadavkem práva na spravedlivý proces. Za této situace Ústavnímusoudu nepřísluší, aby využil svých mimořádných pravomocí a zasáhlsvým nálezem do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud takani z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížnostínapadených rozhodnutí.S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, žeústavní stížnost je nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějšíchpředpisů, zamítnout.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 30. 4. 2002
Odlišné stanovisko ke sp. zn. II.ÚS 623/2000Jak jsem se již několikrát v podobných případech vyjádřil, nemohu souhlasit s přijatým právním názorem senátu v této věci.Pokud byl soudem zrušen odsuzující rozsudek, včetně trestu vedlejšího, tj. propadnutí majetku, nutno na osobu, které se to týkalo, pohlížet tak, jako kdyby tento majetek nikdy nepozbyla. Zrušením rozsudku, včetně trestu vedlejšího, pro jeho nezákonnost spáchanou v době totalitního teroru, se obnovuje původní vlastnictví postižené osoby v plném rozsahu ex tunc.Toho je si vědom i zákon č. 119/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť v §23 neodkazuje na potřebu nových zákonů pro obnovení vlastnického práva, nýbrž na potřebu vydání vlastnictví. Tímto požadavkem §23, zákona o rehabilitacích, se odstraňuje současně možnost námitky vydržení.Je paradoxem, že v katastrech nemovitostí přesto, že byly konfiskačními rozsudky zrušeny, jsou i nadále vedeny a odvozuje se z nich základní vlastnický vztah současných držitelů.JUDr. Antonín Procházkasoudce Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2002:2.US.623.2000
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
II. ÚS 623/2000
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 55/26 SbNU 99
Populární název
Důsledky usnesení o zrušení trestů propadnutí majetku podle zákona o soudní rehabilitaci
Datum rozhodnutí
30. 4. 2002
Datum vyhlášení
4. 6. 2002
Datum podání
20. 10. 2000
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O ústavních stížnostech
Význam
3
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Cepl Vojtěch
Napadený akt
rozhodnutí soudu rozhodnutí soudu
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
119/1990 Sb., §23 odst.2
87/1991 Sb., §19, §20
Odlišné stanovisko
Procházka Antonín
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce právo na soudní a jinou právní ochranu