ECLI:CZ:US:2002:2.US.67.02
sp. zn. II. ÚS 67/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele J. K., zastoupeného advokátem JUDr. P. N., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 7 Tz 252/2001, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 7 Tz 252/2001, kterým byla zamítnuta stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona, neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z příslušného soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 141/2000, uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody na tři roky, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to všech nemovitostí uvedených v katastru nemovitostí okres Brno-město, obec Brno, k. ú. O., LV 1312, a to pozemků p. č. 2135/2 a 2135/3 a všech nemovitostí na tomto pozemku stojících. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že dne 13. 5. 1998 na základě padělané smlouvy o převodu členství, uzavřené u SBD Mír se sídlem v Brně, převedl byt č. 12 ve III. podlaží domu v Brně, P. 21, z P. K. na svoji osobu, přičemž k převodu použil padělaných listin, ověřených padělaným ověřovacím razítkem notáře JUDr. J. F., padělaným razítkem pracovnice notářství L.P., které si k tomuto účelu nechal vyrobit s tím, že byl zfalšován i podpis této pracovnice, když současně použil padělanou plnou moc a padělané prohlášení o ztrátě smlouvy o užívání bytu P. K., přičemž takto získaný byt na základě neoprávněného členství u SBD Mír převedl dne 8. 6. 1998 smlouvou o převodu členství na M. Š., kterému nesdělil, že ve skutečnosti není členem SBD Mír, čímž ho uvedl v omyl, a převzal od něj částku 520.000,-- Kč. Dále byl uvedeným rozsudkem poškozený P. K. podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §59 odst. 2 trestního zákona byla stěžovateli uložena povinnost uhradit ve zkušební době veškerou vzniklou škodu. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 10. 2000.
Proti tomuto rozsudku podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch stěžovatele. V ní uvedl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože soud, aniž by si vyjasnil otázku výše škody, která byla jednáním stěžovatele způsobena P. K., uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Ve výroku rozsudku se sice objevuje částka 520.000,-- Kč, za kterou obviněný předmětný byt převedl na M. Š., avšak soud poškozenému škodu nepřiznal, neboť podle jeho mínění výši škody bude třeba upřesnit v občanskoprávním řízení. Z toho vyplývá, že výše škody nebyla zjištěna alespoň v minimální výši, což však bylo nezbytné, protože výše škody je zákonným znakem trestného činu podvodu. S ohledem na částky, za které byl předmětný byt převáděn (nejprve 520 tis. a poté 600 tis. Kč), lze předpokládat, že hodnota bytu činila minimálně 200.000 Kč, a tak jednání lze kvalifikovat podle odstavce třetího §250 trestního zákona. Soud však měl zjistit a ve výroku uvést alespoň minimální škodu, kterou obviněný způsobil. V rámci dokazování bylo třeba uvážit i vydání znaleckého posudku ke stanovení hodnoty předmětného bytu, a to již v přípravném řízení. Pokud takto soud nepostupoval, porušil dle názoru ministra spravedlnosti §2 odst. 5 trestního řádu. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem městského soudu byl porušen zákon v neprospěch stěžovatele, a aby zrušil tento rozsudek, jakož i další rozhodnutí, která na tento rozsudek navazují.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla stížnost ministra spravedlnosti zamítnuta, neboť nebylo shledáno jakékoliv porušení zákona. Tento soud mimo jiné uvedl, že jednání stěžovatele, jak vyplynulo z provedených důkazů, směřovalo k získání bytu a jeho následnému prodeji, a tedy uvedení jiného v omyl a osobnímu obohacení ke škodě jiného. Proto bylo v souladu se zákonem posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, když obviněný tím, že uvedl M. Š. v omyl ohledně členských práv k předmětnému bytu, získal ke škodě jiného částku 520.000,-- Kč. Vzhledem k těmto skutečnostem nemůže být pochybností o částce, o kterou uvedl stěžovatel M. Š. v omyl. Pokud byla stěžovateli uložena povinnost podle §59 odst. 2 trestního zákona k náhradě způsobené škody podle svých sil, dle názoru Nejvyššího soudu není nutné, aby byla stanovena přesná výše škody, protože takovýto výrok není exekučním titulem, ale jeho účelem je zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení. Dále uvedl, že stížnost bylo podána ve prospěch obviněného (stěžovatele), ale z jejího obsahu a důvodů, pro které byla podána, vyplývá, že pokud by jí bylo vyhověno, muselo by dojít ke zhoršení jeho postavení. To lze dovodit ze závěru podané stížnosti pro porušení zákona, kde je uváděno, že městský soud měl ve výroku rozsudku uvést alespoň minimální škodu, kterou obviněný svým podvodným jednáním způsobil, a tuto měl poškozenému také přisoudit.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že byl zavázán k náhradě škody, ale neví, v jaké výši a neví se přesně, komu ji má uhradit, avšak pokud tuto škodu neuhradí, tak mu hrozí přeměna podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v nepodmíněný. Kromě toho se v napadeném rozhodnutí zdůrazňuje, že svým jednáním obvinění poškodil M. Š. a získal od něj 520.000,- Kč. Jmenovaný však žádnou náhradu škody nepožaduje. Dle názoru stěžovatele (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 471/99) pak soudy měly v rámci trestního řízení věnovat otázce rozsahu způsobené škody odpovídající pozornost. Nepřesně zjištěná výše škody v tomto případě, určená jednostranným vyjádření pana P. K. a dále nijak neobjektivizovaná (např. znaleckým posudkem), vedla soud k vadnému hodnocení důkazů a následně i nesprávným závěrům. Dále stěžovatel poukazuje na judikáty Nejvyššího soudu, s nimiž je napadené rozhodnutí ve výše uvedeném ohledu v rozporu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu. Tento účastník řízení k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti uvedl, že jsou totožné s námitkami uplatněnými ve stížnosti pro porušení zákona, s nimiž se vypořádal již ve svém usnesení. Nejvyšší soud má za to, že v řízení před ním a ani jeho rozhodnutím nebyl porušen zákon či jiné právní předpisy. Otázka náhrady škody nebyla přehlédnuta, ale naopak bylo zdůvodněno, jaké skutečnosti vedly městský soud k výroku ohledně této problematiky a jaké skutečnosti provázejí znění §59 odst. 2 trestního zákona. Současně poukázal na dobu, na kterou byl trest odnětí svobody podmíněně odložen, a na možnost obviněného projevit snahu k dobrovolnému uhrazení škody P. K., jak by mohla vyplynout např. z vypracovaného znaleckého posudku i před případným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení. Z těchto důvodů navrhl ústavní stížnost odmítnout, příp. zamítnout.
Ústavní soud se vyžádal vyjádření ministra spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Ten uvedl, že lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že pokud by měl Městský soud v Brně v dalším řízení stanovit alespoň minimální výši škody, kterou měl stěžovatel způsobit P. K., pak by se postavení stěžovatele zhoršilo. Přesto však měl Nejvyšší soud tzv. akademickým výrokem vyslovit, že Městský soud v Brně svým rozsudkem porušil zákon, jestliže výši způsobené škody blíže nezjišťoval, přestože výše škody je jedním ze znaků trestného činu podvodu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak však bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou třetí instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu skutečnost, že Městský soud v rozporu s §2 odst. 5 trestního řádu nezjistil přesnou výši škody, v důsledku čehož nebylo možno ani dovodit, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Dle názoru Ústavního soudu však pochybnosti o naplnění této skutkové podstaty nevznikají, neboť stěžovatel ke škodě cizího majetku, což byl členský podíl P. K.e v bytovém družstvu spojený s právem užívat předmětný byt, obohatil sebe o částku 520.000 Kč tím, že uvedl M. Š. jako kupujícího v omyl, a způsobil tak na cizím majetku (tj. majetku P. K.e) značnou škodu, představovanou tržní hodnotou tohoto podílu (tj. min. 520.000 Kč, eventuelně i 600.000 Kč; viz §89 odst. 12 trestního zákona). Zjištění zcela přesné výše škody nebylo bezpodmínečně nutné, protože v daném případě vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nevznikají důvodné pochybnosti o tom, zda hodnota předmětného práva (členského podílu) překračovala hranici "značné škody" (tj. Kč 200.000,--; viz §89 odst. 11 trestního zákona). Stanovení přesné výše škody by tedy bylo na místě tehdy, pokud by soud neodkázal poškozeného P. K. se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tomuto však patrně bránila skutečnost, že trestní věc byla projednávána vazební formou, a musela být proto vyřízena s maximálním urychlením.
Stejně tak Ústavní soud nepovažuje za pochybení soudu, pokud uložil stěžovateli povinnosti uhradit ve zkušební době veškerou vzniklou škodu, přičemž odkazuje stěžovatele na podrobné odůvodnění napadeného usnesení k této otázce. Je třeba doplnit, že je ústavní stížnost v tomto ohledu předčasná, neboť k uvedenému zásahu - přeměny trestu podmíněného na nepodmíněný - dosud nedošlo. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy rozhodovaly v daném případě jinak než v případě obdobném, Ústavní soud v souladu se shora uvedenou zásadou opakovaně konstatuje, že neposuzuje z obecného pohledu, resp. neporovnává judikaturu státních orgánů k určité problematice, nýbrž zkoumá toliko otázky eventuelního porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá.
Na základě výše uvedeného nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že nezjistil porušení procesních předpisů, jak je namítáno stěžovatelem, zejména pak §2 odst. 5 trestního řádu, a v důsledku toho ani čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2002
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu