ECLI:CZ:US:2002:2.US.683.01
sp. zn. II. ÚS 683/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele E. F., zastoupeného advokátem JUDr. P. P., o ústavní stížnosti proti usnesením Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne 21. 9. 2001, čj. Zn 2096/2001-8, Zn 2100/2001-9, Zn 2097/2001-9, Zn 2099/2001-10 a Zn 2098/2001-8, za účasti Okresního státního zastupitelství v Přerově jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 28. 11. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Okresního státního zastupitelství v Přerově. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 11 odst. 1, odst. 3 a dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdí, že byly porušeny i základní zásady trestního řízení dle §2 odst. 5, odst. 6 a §134 odst. 2 trestního řádu. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud shora uvedená usnesení zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy o trestním oznámení, vedené Okresním státním zastupitelstvím v Přerově pod sp. zn. Zn 2096/2001, Zn 2097/2001, Zn 2098/2001, Zn 2099/2001 a Zn 2100/2001, z nichž zjistil následující:
Stěžovatel dal dopisy ze dne 30. 3. 2001 podnět k zahájení trestního stíhání Ing. P. M., L. K., E. S., A. C. a Ing. S. F. Jmenovaní se měli dopustit v souvislosti se svými svědeckými výpověďmi v trestní věci proti stěžovateli, stíhanému pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, trestného činu křivého obvinění dle §174 trestního zákona a trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle §175 trestního zákona. Policejní orgán Policie ČR, Obvodního oddělení v Přerově, po provedeném šetření svými usneseními ze dne 3. 7. 2001, čj. ORPR-299/P2-TČ-2001, ze dne 29. 6. 2001, čj. ORPR-300/P2-TČ-2001, ze dne 27. 6. 2001, čj. ORPR 301/P2-TČ-2001, ze dne 27. 6. 2001, čj. ORPR-302/P2-TČ-2001, a ze dne 3. 7. 2001, čj. ORPR 303/P2-TČ-2001, rozhodl o odložení věcí dle §159 trestního řádu s odůvodněním, že se nejedná o podezření z trestných činů a není na místě věci vyřídit jinak. Stěžovatel proti těmto usnesením podal stížnosti. Namítal v nich, že orgány činné v trestním řízení se při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů spokojily pouze s úvahami, nikoli s postupem dle §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově rozhodl o stížnostech usneseními ze dne 21. 9. 2001, čj. Zn 2096/2001-8, Zn 2097/2001-9, Zn 2098/2001-8, Zn 2099/2001-10 a Zn 2100/2001-9. Po přezkoumání všech napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl k závěru, že šetření, jež provedl policejní orgán, objasnilo bez důvodných pochybností skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Policejní orgán zhodnotil zjištěné skutečnosti jak jednotlivě, tak v souhrnu. V postupu ani v závěrech učiněných podle výsledků v prověřování jednotlivých věcí neshledal stížnostní orgán pochybení a plně se ztotožnil s rozhodnutím o odložení věcí. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených usnesení. Ve věci prověření trestního oznámení na podezřelého L. K. nadto konstatoval, že stížnost byla podána opožděně.
Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního orgánu projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje v ní na to, že osoby, na něž podal trestní oznámení, vypovídaly jako svědci v jeho trestní věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 T 14/96. Ač byli řádně poučeni, uváděli nepravdy a zkreslené údaje s úmyslem přivodit mu trestní stíhání. Dále podrobně rozebírá, v čem nepravdivé údaje spatřuje. V další části ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se způsobem, jímž byly při prošetřování jeho podnětů shromážděny důkazy a jak je policejní orgán následně vyhodnotil. Vytýká mu, že nehodnotil zjištěná fakta objektivně. Pochybení nenapravil ani stížnostní orgán, který naopak konstatoval správnost postupu policejního orgánu. Stěžovatel proto považuje odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce za nepřezkoumatelné. Namítá, že provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně ve prospěch podezřelých osob, bez vzájemných souvislostí a bez přihlédnutí k jednoznačně prokázaným faktům. Má za to, že výpovědi svědků vycházejí z domněnek, dohadů a pocitů. Vyslovuje otázku, proč jsou jejich domněnky nadřazeny nad vlastnické právo stěžovatele a proč se orgány činné v trestním řízení nezabývaly dluhy svědků - společníků, proč nezohlednily, že stěžovatel dal převážnou část svého podnikatelského majetku k dispozici společnosti P., za což mu dosud dluží. Dle jeho názoru se příslušné orgány nezabývaly jeho právem vlastnit majetek a dovodily, že hodnota jeho majetku má menší ochranu než majetková práva společnosti P. Neposuzovaly ekonomický chod této společnosti ani majetkovou účast stěžovatele na jejím chodu. Upozorňuje, že dosud nebyl řešen jeho podnět z 10. 12. 1992 na svědka F. Závěrem poukazuje na to, že Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí, jež se opíralo o podnět B., a uložil vyšetřovateli, aby prověřil pochybnosti ve výpovědích svědků z r. 1996. Přesto na stěžovatele byla podána nová obžaloba. Z důvodu vyšetřování byl omezen v právu na volnost pohybu.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo ve smyslu ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Okresní státní zastupitelství v Přerově. Trestní oznámení stěžovatele považuje za dostatečně prověřená ve smyslu §158 odst. 3 trestního řádu. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených usnesení, jimiž byly stížnosti proti odložení věcí zamítnuty.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatel spatřuje podstatu své ústavní stížnosti v tom, že příslušné orgány hodnotily provedené důkazy jednostranně ve prospěch podezřelých osob, bez vzájemné souvislosti a bez přihlédnutí k jednoznačně prokázaným faktům. Odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce tudíž neodpovídá zákonným hlediskům vymezeným v ust. §134 odst. 2 trestního řádu a je nepřezkoumatelné.
Za situace, kdy byl stěžovatel přesvědčen o tom, že svědkové vypovídali v jeho trestní věci nepravdivě, a v postavení poškozeného, na ně podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů, bylo povinností příslušných orgánů činných v trestním řízení se jeho podnětem zabývat. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že policejní orgán prověřil oznámení stěžovatele dle §158 odst. 1 a 3 trestního řádu. Jeho rozhodnutí byla stěžovateli jako poškozenému řádně doručena. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že by příslušné orgány nedostály své zákonné povinnosti, ani že by jejich rozhodnutí nebyla přezkoumatelná.
Ústavní soud se ovšem zabýval především tím, zda ve skutečnosti, že okresní státní zastupitelství zamítlo stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věcí pro podezření ze spáchání trestných činů, lze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti základních práv a svobod, jež jsou podle článku 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov. nález pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání jsou věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291).
Ústavní soud proto konstatuje, že orgány činné v trestním řízení odložením věcí o podezření z trestného činu neporušily žádná ústavně zaručená práva stěžovatele, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá i postup orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s jeho trestním stíháním. Předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu) přitom vymezil dle navrhovaného petitu, jímž je Ústavní soud vázán, tak, že žádá zrušit rozhodnutí stížnostního soudu, jimiž byly zamítnuty jeho stížnosti proti usnesením policejního orgánu o odložení věcí. Ústavní soud není proto oprávněn v tomto řízení přezkoumávat námitky, jež se věcně vztahují k jiným rozhodnutím.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 30. dubna 2002 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu