Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2002, sp. zn. II. ÚS 696/01 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 157/28 SbNU 407 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.696.01

sp. zn. II. ÚS 696/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, za účasti Krajského soudu v Plzni, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. M. A-vou, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení: 1) Okresního soudu v Rokycanech a 2) Zemědělského družstva O. se sídlem v O., takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11. 2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje veškeré náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), a nebyl tedy důvod pro její odmítnutí, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3.7.2001, sp. zn. 5 C 164/99. Předmětným rozsudkem okresní soud rozhodl o žalobě stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu O., o zaplacení 35.971,40 Kč s příslušenstvím tak, že Zemědělskému družstvu O. (dále jen "zemědělské družstvo") uložil povinnost zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 18.027,50 Kč s úrokem z prodlení, blíže označeným ve výroku předmětného rozsudku. Žaloba o 17.943,90 Kč, a o příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení, byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jak z obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání. S ohledem na tuto skutečnost vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném mimořádném opravném prostředku. Dne 7.5.2002 Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 28 Cdo 111/2002-127, odmítl dovolání stěžovatele, jako nepřípustné. Dovolací soud v odůvodnění předmětného usnesení konstatoval, že při posuzování dovolání vycházel z ustanovení bodu 1. hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") s tím, že přípustnost dovolání posoudil (v souladu s dovolacím důvodem) podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Jak dále konstatoval Nejvyšší soud, dovolání směřovalo proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ze dne 3.7.2001, č.j. 5 C 164/99-97 (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve věci samé do částky 17.943,90 Kč a do příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení). Při výkladu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v daném případě pouze první ze dvou rozsudků soudu prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72) vyhovuje podmínkám, výše uvedeného §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť pouze tímto rozsudkem bylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, protože prvostupňový soud byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejedná se tedy o dovolání přípustné a z tohoto důvodu, Nejvyšší soud dovolání odmítl. Po odmítavém výroku dovolacího soudu přikročil Ústavní soud k posouzení důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti. Z jejího obsahu je zřejmé, že podstatou nesouhlasu stěžovatele s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho odlišný právní názor na skutkovou stránku projednávané věci. Podle mínění stěžovatele bylo jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům omezeno zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), tím, že k uzavření nájemní smlouvy k nemovitostem v jeho vlastnictví došlo ze zákona, dle §22 odst. 2 zákona o půdě, v tehdy platném znění, s účinností od 24.6.1991, aniž k tomu bylo třeba projevu vůle i vlastníka pozemků. V souladu se zákonným omezením vlastnického práva bylo však nezbytné vlastníku pozemků poskytnout adekvátní náhradu, která však, podle názoru stěžovatele, nemůže být stanovena dle vyhlášky z doby nesvobody, neboť ta institut smluvního nájemného a soukromé vlastnictví zemědělských pozemků vůbec nepředpokládala. Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že je vlastníkem pozemků v obci a v kat. území L., okres Rokycany, které jsou v nájmu zemědělského družstva. Mezi stěžovatelem a nájemcem nebylo dosaženo dohody ohledně výše nájemného k předmětným pozemkům, proto sporná výše nájemného byla důvodem již předchozí žaloby stěžovatele, kdy spor byl ukončen pravomocným rozsudkem ze dne 1.2.1996, jímž byla výše nájemného stanovena v částce 3,-Kč za 1 m2, podle vyhlášky č. 393/1991 Sb. Pro neplacení nájemného zemědělským družstvem podal stěžovatel proti nájemci žalobu na zaplacení dlužného nájemného za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, včetně úroků z prodlení. Obecné soudy však v tomto případě jeho žalobě na zaplacení částky 112.671,- Kč s příslušenstvím vyhověly pouze částečně, když podle názoru stěžovatele bezdůvodně nepřihlédly při stanovení výše obvyklého nájemného k hodnotě pronajaté věci, k výši obvyklého nájemného a dále ke skutečnosti, že v mezidobí došlo ke změně příslušných oceňovacích předpisů. Všechny tyto výše uvedené skutečnosti proto měly být zahrnuty v právním závěru obecných soudů, stanovujícího výši nájemného předmětných pozemků a způsobu jeho určení. Pokud tedy obecné soudy námitky stěžovatele nevzaly vůbec v úvahu, rozhodly prý v rozporu s dobrými mravy, požadavkem právní jistoty a principy právního státu. Z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 3.7.2001, č.j. 5 C 164/99-97, se zjišťuje, že označený soud rozhodl o žalobě stěžovatele proti Zemědělskému družstvu O. o 35.971,40 Kč s příslušenstvím tak, že zemědělskému družstvu uložil zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 18.027,50 Kč, s úrokem z prodlení ve výši, ve výroku citovaného rozsudku blíže rozvedeném (výrok , zde označený I., nabyl právní moci dne 27.7.2001). Žaloba na zaplacení 17.943,90 Kč, a o příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení, byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok v těchto částech označený jako II. a III., nabyl právní moci dne 19.11.2001). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že při svém rozhodování se řídil právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v zrušujícím usnesení ze dne 14.5.2001, č.j. 14 Co 720/2000-91, a dospěl k závěru, že v dané právní věci se jedná o spor ohledně výše nájemného u pozemků ve výměře 12.519 m2. Podle názoru odvolacího soudu činí nájemné za předmětné pozemky 6.259,50 Kč ročně, když za období od 1.3.1994 do 28.2.1997 činí celkem 18.778,50 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 30.8.2000, č.j. 5 C 164/99-72, bylo již na nájemném stěžovateli přiznáno 751 Kč, náleží mu nyní za žalované období částka 18.027,50 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, č.j..14 Co 637/2001-113, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba do částky 17.943,90 Kč, a co do příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč, nad přiznané úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku stručně zopakoval právní a skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy obou stupňů v průběhu řízení, a jež byly podrobněji rozebrány v jeho jednotlivých usneseních, zejména pak v usnesení ze dne 14.5.2001, kde vyslovil a podrobně odůvodnil svůj právní názor, že při určení výše nájemného je třeba vycházet z vyhl. č. 182/1988 Sb. o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhl. č. 182/1988 Sb."). Odvolací soud zdůraznil, že nájemní vztah k pozemkům ve vlastnictví stěžovatele vznikl na základě §22 odst. 2 zákona o půdě v původním znění. Zákon o půdě nabyl účinnosti dnem 24.6.1991, kdy došlo rovněž ke vzniku předmětného nájemního vztahu. Nájemné se stanoví především dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem, nelze-li však dospět k dohodě, náleží podle ustálené judikatury pronajímateli nájemné ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, přičemž je nutno vycházet ze stavu nemovitostí v okamžiku vzniku nájemního vztahu. Pokud odvolací soud řešil otázku, co lze považovat za nájemné v daném místě a čase obvyklé, vycházel z ustanovení §853 občanského zákoníku (dříve §496 občanského zákoníku, ve znění platném do 31.12.1991), podle kterého občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší. Takovým vztahem bylo, podle názoru odvolacího soudu, přenechání nemovitostí k dočasnému užívání podle §397 a následujících ustanovení občanského zákoníku, ve znění platném do 31.12.1991. Výši úhrad za přenechání nemovitostí k dočasnému užívání upravovala, s účinností od 1.1.1989 do 31.10.1991, vyhl. č. 182/1988 Sb. Příslušná ustanovení výše uvedené vyhlášky vzal odvolací soud za základ pro určení náhrady za nájem (užívání) pozemku v místě a čase obvyklém s tím, že i případná dohoda o výši úhrady za dočasné užívání pozemků nesměla přesáhnout výši zjištěnou podle vyhl. č. 182/1988 Sb. Vzhledem k tomu, že výši nájemného u nezemědělských pozemků žádný právní předpis nereguluje, dospěl odvolací soud k závěru, že i za období od 1.3.1994 do 28.2.1997 je třeba při určení nájemného obvyklého v době vzniku nájemního vztahu vycházet z vyhl. č. 182/1988 Sb. K námitce stěžovatele (žalobce) odvolací soud konstatoval, že pokud stěžovatel nepovažuje soudem určené nájemné za odpovídající hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, když oba účastníci nájemního vztahu se na výši nájemného nedohodli, má stěžovatel možnost (podle §22 odst. 9 zákona o půdě v platném znění) nájemní vztah, založený zákonem o půdě kdykoliv vypovědět v tříměsíční výpověďní lhůtě, neboť se nejedná o zemědělskou půdu, jak již vysvětlil odvolací soud ve svém usnesení ze dne 29.3.2000. Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni, jako účastník řízení ve vyjádření pouze stručně odkázala na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s tím, že na důvodech v něm uvedených i nadále trvá. Vedlejší účastník, označený ad 1) - Okresní soud v Rokycanech, ve svém vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 30.9.2002, rovněž pouze odkázal na obsah svého rozhodnutí. Zemědělské družstvo O., jako vedlejší účastník ad 2) se k ústavní stížnosti, ač vyzván, do doby projednání ústavní stížnosti nevyjádřil. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, zejména s jeho právním názorem, vyjádřeným v napadeném rozsudku tohoto soudu ze dne 7.11.2001. Stěžovatel je toho názoru, že při stanovení výše nájemného za předmětné nezemědělské pozemky v nájmu zemědělského družstva, za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, mělo být přihlédnuto k hodnotě pronajaté věci, k obvyklému nájemnému v daném místě a čase a zejména ke změně oceňovacích předpisů, které nabyly v mezidobí účinnosti. Jinak řečeno, jestliže v označeném období docházelo ke změnám ve způsobu výpočtu nájemného a jeho výše dle tehdy platných právních předpisů, měl k této skutečnosti odvolací soud přihlédnout. Ústavní soud si k prošetření důvodnosti námitek, obsažených v ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu, vedeného u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 164/99, ze kterého zjistil následující: Stěžovatel se žalobou podanou v roce 1997 domáhal, aby žalovanému zemědělskému družstvu bylo uloženo, zaplatit mu 112.671,-Kč se 17% úrokem od 1.1.1995 do zaplacení, z důvodu dlužného nájemného z pronajatých pozemků. Žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. 543 a parc. č. 544 v katastrálním území L. Žalované zemědělské družstvo užívá tyto pozemky o celkové ploše 12.519 m2. Tato plocha je zčásti plochou stavební, zčásti plochou manipulační a je tvořena i komunikací. Za užívání těchto pozemků však zemědělské družstvo stěžovateli neplatí, neboť k dohodě o výši úhrady mezi stranami právního vztahu nedošlo. V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Rokycanech nejprve rozsudkem ze dne 19.10.1999 tak, že zemědělskému družstvu uložil zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku 112.671,-Kč s úroky ve výši 17% z jednotlivých dlužných částek, počínaje od 1.1.1995 do zaplacení, a ve zbytku žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Na základě odvolání zemědělského družstva byl výše označený rozsudek soudu prvního stupně zrušen, když odvolací soud konstatoval, že se jedná o nájemní vztah založený ex lege ustanovením §22 odst. 2 zákona o půdě (ve znění platném od 24.6.1991, nyní §22 odst. 3 zákona o půdě), s účinností od 24.6.1991, a při stanovení výše úhrady nájemného za období od 1.3.1994 do 28.2.1997, je třeba vycházet z právní úpravy náhrady za dočasné užívání pozemků, obsažené ve vyhl. č. 182/1988 Sb. V rozsudku okresního soudu ze dne 30.8.2000, č.j. 5 C 164/99-72, uložil soud prvního stupně zemědělskému družstvu zaplatit stěžovateli 36.722,40 Kč se 16% úrokem z jednotlivých dlužných částek nájemného, počínaje dnem 1.1.1995 do zaplacení; ve zbytku žalobního návrhu byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Také tento, výše označený rozsudek prvostupňového soudu, byl zrušen usnesením odvolacího soudu v odvoláním napadené části, tj. do částky 35.971,40 Kč, dále ohledně příslušenství této pohledávky i ohledně výroku o nákladech řízení. Důvodem zrušujícího rozhodnutí krajského soudu byla skutečnost, že soud prvního stupně zcela nerespektoval právní názor odvolacího soudu, kterým byl ve svém rozhodování vázán. V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 3.7.2001 tak, jak bylo již výše konstatováno s tím, že označený rozsudek byl potvrzen v odvoláním napadené části rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001. Ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel shodně jako v ústavní stížnosti, argumentoval již v řízení před obecnými soudy, a ty se jeho námitkami velmi obsáhle zabývaly, ale zcela pominuly, že jejich odkaz na ustanovení §16 odst. 4, §15 a §14 odst. 1, odst. 2 vyhl. č. 182/1988 Sb. je nutno konkretizovat s ohledem na různé znění předmětné vyhlášky. Krajský soud ve svém usnesení ze dne 14.5.2001, sp. zn. 14 Co 720/2000, správně vyložil, že při stanovení výše nájemného v daném místě a čase obvyklém, je třeba vycházet z náhrady za dočasné užívání pozemku, neboť tento právní vztah je vztahu nájemnímu nejbližší již z toho důvodu, že do nabytí účinnosti zákona o půdě (24.6.1991) náš právní řád nájemné k pozemkům neupravoval, takže nebylo možno jednoznačně zjistit nájemné obvyklé v daném místě i čase. Jak vyplynulo z žalobního návrhu stěžovatele, k dohodě o výši nájemného mezi účastníky nedošlo, takže byly obecné soudy nuceny přikročit ke stanovení výše nájemného za žalované období od 1.3.1994 do 28.2.1997 za pozemky v katastrálním území Litohlavy, okresu Rokycany, které, v době vzniku nájmu byly vedeny v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří. Oba soudy mimo pochybnost rovněž správně v této souvislosti dospěly k závěru, že výše nájemného za zastavěné pozemky (nenáležející do pozemkového půdního fondu) musí vycházet ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., ovšem ve znění platném k době vzniku nájmu, tj. k datu 24.6.1991. Za této situace oba obecné soudy pochybily, pokud při stanovení výše nájemného vycházely ze znění vyhl. č. 182/1988 Sb., platného do 31.8.1990, a nikoli z vyhl. č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., vyhl. č. 589/1990 Sb. a vyhl. č. 40/1991 Sb. Obecné soudy tedy sice dospěly ke správnému právnímu závěru, jak již bylo shora uvedeno, že nájemní vztah vznikl k datu 24.6.1991 (dle §22 odst. 2 zákona o půdě), k tomuto datu bylo také nutné stanovit i obvyklé nájemné s tím, že náhrady za dočasné užívání pozemku v této době upravovala vyhl. č. 182/1988 Sb., ale předmětnou vyhlášku neaplikovaly v odpovídajícím znění; v dané věci tedy prakticky ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb., která nabyla účinnosti 1. 10.1990, a jež mimo jiné novelizovala právě ustanovení §14 odst. 1, odst. 2 a ustanovení §16 odst. 1, odst. 4 vyhl. č. 182/1988 Sb. Nesprávnou aplikací znění příslušného právního předpisu došlo v projednávané věci ze strany Krajského soudu v Plzni k porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny. Po shrnutí všech výše uvedených skutečností proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. prosince 2002