ECLI:CZ:US:2002:3.US.155.02
sp. zn. III. ÚS 155/02
Usnesení
III. ÚS 155/02
Ústavní soud rozhodl ve věci E. F. A. L., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. Liberec ze dne 22. června 1999, sp. zn. 28 Nt 65/98, Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 1999, sp. zn. 10 To 65/99, rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 2. prosince 1999, č. j. 3180/96-M, opatření Krajského soudu v Ústí nad Labem, pob. Liberec ze dne 2. srpna 2001, č. j. 28 Nt 65/98-224, a proti postupu Správy věznic České republiky, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, který svým návrhem napadl označená rozhodnutí a postup orgánů veřejné moci, uvedl, že se tak domáhá ochrany svých základních práv, jak jsou zakotvena v článcích 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1 až 4, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 14 odst. 5, čl. 36 a čl. 40 odst. 6 "Listiny", jakož i v čl. 6 "Úmluvy" (čímž zřejmě mínil Listinu základních práv a svobod a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod). Vyslovil přesvědčení, že Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, rozhodl o jeho vydání do Spolkové republiky Německo, aniž měl k tomu relevantní doklady a důkazy, bez těchto pak Vrchní soud v Praze podanou stížnost zamítl. Pokud jde o rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 2. prosince 1999, kterým bylo povoleno jeho vydání do Spolkové republiky Německo, ani ministerstvo spravedlnosti se nezabývalo vážnými vadami, kterými rozhodnutí soudu trpěla. Dále poukázal na postup předsedy senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, když svým opatřením přerušil výkon vydávací vazby na dobu výkonu trestu odnětí svobody, jakož i na jednání vězeňské správy, která mu odepřela řádnou lékařskou péči, neumístila jej do vězeňské nemocnice, ačkoliv to jeho zdravotní stav zřejmě vyžadoval.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), odst. 2, §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 1999, č. j. 28 Nt 65/98-101, a Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 1999, sp. zn. 10 To 65/99, z rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 2. prosince 1999, č. j. 3180/96-M, a opatření předsedy senátu krajského soudu ze dne 2. srpna 2001, č. j. 28 Nt 65/98-224, jakož i z data podání návrhu k Ústavnímu soudu - 12. března 2002, je zřejmé, že ústavní stížnost směřující proti nim byla podána po lhůtě k tomu stanovené. Proto byl návrh uvedeného rozsahu odmítnut [§43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost, napadající jednání orgánů Vězeňské služby, která, dle tvrzení stěžovatele, mu odmítla poskytnutí lékařské péče, je návrhem nepřípustným. Stěžovatel nejednal v souladu s §26 zák. č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který upravuje postup při uplatňování práv a oprávněných zájmů odsouzených cestou stížností a žádostí a v souvislosti s tím také stanoví povinnosti vězeňské služby, ředitele věznice, státního zástupce, soudce nebo orgánu, který provádí kontrolu věznic. Z uvedených důvodů byl i tento návrh odmítnut [§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2002