ECLI:CZ:US:2002:3.US.205.02
sp. zn. III. ÚS 205/02
Usnesení
III. ÚS 205/02
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. V. P. spol. s r. o., zastoupené Mgr. V. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2002, sp. zn. 26 K 43/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2002 (26 K 43/2001), jímž byl obecným soudem
I. stupně povolen přímý prodej nemovitostí stěžovatelky (úpadce), zapsaných na LV č. 175 pro k. ú. a obec S. a na LV č. 27 pro k. ú. C., obec Karlovy Vary, firmě A. I., s. r. o., za částku 57,187.498,- Kč.
Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a že napadené usnesení bylo vydáno v rozporu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění (dále jen ZKV), neboť již dne 31. ledna 2002 navrhla řešení konkursu nuceným vyrovnáním, zaručené ručitelským prohlášením, dle něhož mělo dojít k úplnému uspokojení všech konkursních věřitelů.
Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty tvrzeného porušení svých práv (ústavně zaručených), navrhla však, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1
písm. d) Ústavy ČR], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že na majetek stěžovatelky byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2001, sp. zn. 26 K 43/2001, prohlášen konkurs. Bez ohledu na podání návrhu na nucené vyrovnání dne 31. ledna 2002, v němž úpadce navrhl řešení konkursu nuceným vyrovnáním (100% uspokojením všech konkursních věřitelů, se zárukou ručitele), soud dne 5. února 2002 pokračoval ve výběrovém řízení kupujícího formou veřejné soutěže, o zpeněžení podstaty úpadce mimo dražbu, a stanovil podmínky pro prodej (§27 odst. 2 ZKV).
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2002 (26 K 43/2001) byl obecným soudem I. stupně povolen přímý prodej nemovitostí stěžovatelky (úpadce), zapsaných na LV č. 175 pro k. ú. a obec S. a na LV č. 27 pro k. ú. C., obec Karlovy Vary, firmě A., s. r. o., IČ: 14707993, za částku 57,187.498,- Kč. Správce konkursní podstaty dne 21. února 2002 uzavřel s kupujícím A., s. r. o., kupní smlouvy na věci movité i nemovitosti úpadce za částku 61,000.000,- Kč.
Stěžovatelka ústavní stížností brojila proti napadenému rozhodnutí proto, že obecný soud nerozhodl o návrhu na nucené vyrovnání (§36 KZV) a že až dne 7. února 2002 (doručeném dne 18. února 2002) usnesením vyzval stěžovatelku k odstranění vad, spočívající v prohlášení konkursních věřitelů (ručitelů) MFT - K E., s. r. o., Karlovy Vary, J. M., O., a P. F. V., že vezmou svoje přihlášky zpět a ostatním konkursním věřitelům budou vyplaceny pohledávky v plné výši. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2002 byl návrh stěžovatelky na nucené vyrovnání zamítnut a proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (2 Ko 86/2002), o němž však až dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal nic, co by mu umožňovalo svým rozhodnutím zasáhnout do nezávislého rozhodování obecného soudu v rámci konkursního řízení. Z ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že námitky stěžovatelky spočívají zejména ve zpochybnění nestrannosti krajského soudu a svědomitosti správkyně konkursní podstaty, která měla svým postupem poškozovat zájmy věřitelů. Co do dalších tvrzení stěžovatelky, že účelem konkursního řízení je nejenom ochrana zájmů věřitelů, ale i ochrana zájmů úpadce, neshledal Ústavní soud ve smyslu své konstantní judikatury tato tvrzení důvodná. Nad to z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatelkou napadeného rozhodnutí obecného soudu, jakož i
z úředního záznamu Ústavního soudu (č. l. 15) je patrno, že v posuzované věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto.
Vzhledem k tomu, že nebyly shledány vady řízení před obecnými soudy, které by se v posuzované věci dotkly ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, z důvodů, jak je v tomto odůvodnění vyloženo, rozhodl Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. června 2002