ECLI:CZ:US:2002:3.US.258.02
sp. zn. III. ÚS 258/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným ing. S. N., zast. Mgr. F. K., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 33/2002, ze dne 28. 2. 2002, ve spojení s usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č.j. 53 T 22/2001-675, ze dne 17. 1. 2002, za vedlejší účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 25. 4. 2002 ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 33/2002, ze dne 28. 2. 2002 a ním souvisejícím usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 53 T 22/2001, ze dne 17. 1. 2002. To s tím, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody obsažená v čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 trestního zákona. Stěžovatel je trestně stíhán vazebně na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2001 (sp. zn. Nt 648/2001) a naposledy byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2001 (sp. zn. 53 T 22/2001) zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, když u něj byl shledán vazební důvod v souladu s ust. §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen tr.ř.). Týž krajský soud pak dne 17. 1. 2002 pod sp. zn. 53 T 22/2001 rozhodl o návrhu stěžovatele na přijetí peněžité záruky. Uvedeným rozhodnutím označený soud rozhodl, že přijetí peněžité záruky je přípustné [§73a odst. 1, 2 písm. a) tr.ř.] a zároveň její výši stanovil částkou 3.000.000,- Kč. Uvedl, že přihlížel k závažnosti důvodů vazby spočívajících v samotné výrazné majetkové trestné činnosti pro kterou je stěžovatel trestně stíhán, ale přihlédl i ke snaze stěžovatele, jeho manželky i syna k získání povolení k trvalému pobytu na území ČR. Ve stížnosti proti označenému rozhodnutí se zaměřil stěžovatel především proti výši stanovené peněžité záruky s tím, že ta neodpovídá okolnostem případu, jeho osobním poměrům i závažnosti vazebních důvodů. Konkrétně poukázal na absenci peněžitých prostředků z hlediska stanovené výše kauce a v této souvislosti na své příjmy s tím, že kromě rozestavěného rodinného domu (jehož prodejem by stejně stanovenou částku nezískal) nemá žádný hodnotnější majetek, když navíc by jeho rodina ztratila možnost vlastního bydlení. Stran samotných vazebních důvodů (jejich závažnosti) uvedl, že samotné šetření policie z podezření z trestné činnosti je dlouhodobější, přesto možnosti uprchnout nevyužil a nemá tak v úmyslu učinit ani v budoucnu. Odkázal i na související judikaturu Ústavního soudu s tím, že není možné dovozovat vazební důvody ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. toliko ze skutečnosti, že je cizím státním občanem. O podané stížnosti rozhodl Vrchní soud v Olomouci, který ji usnesením pod sp. zn. 3 To 33/2002, ze dne 28. 2. 2002, podle §168 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl. V důvodech svého rozhodnutí pak uvedl, že nadále trvají vazební důvody [§67 odst. 1 písm. a) tr.ř.], kdy nejde pouze o to, že stěžovatel je pouze cizinec (a tedy i s výrazně příhodnějšími podmínkami k bezproblémovému začlenění se do života na území svého domovského státu), ale současně nelze přehlédnout, že je v současné době stíhán pro velmi závažnou majetkovou trestnou činnost, kdy se spoluobviněným měl v jejím rámci způsobit škodu bezmála 45.000.000,- Kč. Odvolací soud vycházeje z příslušného spisového materiálu dovodil, že dosud v rámci vedeného trestního stíhání, jsou zřejmé důvody k podezření, že příslušný skutek (trestný čin) stěžovatel spáchal. S ohledem na uvažovanou výši způsobené škody pak stanovenou peněžitou záruku pokládal za "spíše nízkou".
V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti má navrhovatel za to, že obecné soudy při svém rozhodování nedůsledně aplikovaly ust. §73a odst. 2 písm. a) tr.ř. při určení výše peněžité záruky, kdy podle jeho názoru nebyla odpovědně zvážena všechna hlediska uvedeným ustanovením trestního řádu vymezená pro určení přípustnosti kauce, zejména však stanovení její výše. Poukázal v této souvislosti na svou osobu a s ní spojené majetkové poměry i závažnost důvodů vazby, kdy polemizuje s jejich případnou existencí, s tím, že není na místě pouze stručně odkázat na výši škody, která měla být jeho trestnou činností způsobena. V označených rozhodnutích obecných soudů i postupu, který jim předcházel pak spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jakož i práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny s tím, že soudy stanovená peněžitá záruka neodpovídá zákonem vymezeným kriteriím pro stanovení její výše. Obě napadená rozhodnutí obecných soudů proto navrhl zrušit.
K podanému návrhu se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Vrchní soud v Olomouci, který v jeho rámci pouze odkázal na svou argumentaci obsaženou v důvodech napadeného usnesení.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že podaný návrh jím byl vzat na vědomí s tím, že nevyužívá svého oprávnění se k němu vyjádřit.
Po zvážení obsahu obou napadených rozhodnutí i argumentace uvedené navrhovatelem dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudu, když není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem pouze potud, pokud tyto soudy postupují ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (např. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soud není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů, když nelze mít za to, že v konkrétní věci byl zjištěn výrazný (extrémní) nesoulad mezi právními závěry obecného soudu s shledanými skutkovými zjištěními (viz. např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy případně to, zda tyto důkazy objasňují skutečný stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. Uvedené konstatování se vztahuje i na posuzovanou věc. Nutno připomenout, že navrhovatel namítal pouze nesprávně (nezákonně) stanovenou výši peněžité záruky, když souhlasil s rozhodnutím obecných soudů, že její přijetí je přípustné. I přesto, že Ústavní soud si dovede představit pečlivější a přesvědčivější odůvodnění rozhodnutí zejména Vrchního soudu v Olomouci, nelze než konstatovat, že mezi skutkovými zjištěními k věci se vztahujícími a právními závěry obecnými soudy z nich vyvozenými nelze shledat onen extrémní rozpor. To při vědomí, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby to byl on, který stanoví výši peněžité záruky v té které trestní věci. Nelze v těchto souvislostech takto přehlédnout, že v dané věci je navrhovatel stíhán pro závažnou trestnou činnost při existenci důvodného podezření z jejího spáchání, včetně výše způsobené škody, nelze přehlédnout, že navrhovatel není osobou, která nemá žádný majetek či finanční zdroje a také (bez jakéhokoliv přeceňování), že on i jeho rodinní příslušníci jsou cizinci. Souhrn těchto prokazatelných skutečností v souvislosti s přijatými (a napadenými) rozhodnutími stran výše stanovené peněžité záruky neumožňuje učinit závěr, že obecné soudy v posuzované věci nerespektovaly kautely plynoucí z trestního řádu. Rozhodly takto v konečném důsledku v souladu se zákonem, když jimi přijaté závěry stran skutkových zjištění a jejich právní hodnocení se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, kdy takto učiněné závěry jsou s ohledem na již uvedené, součástí nezávislého soudního rozhodování. Napadenými rozhodnutími tak nejen nebyl porušen zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny), ale ani základní práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) nebo základní právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny).
S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu