ECLI:CZ:US:2002:3.US.319.02
sp. zn. III. ÚS 319/02
Usnesení
III. ÚS 319/02
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti předsedy senátu Krajského soudu v Plzni, JUDr. P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2002, sp. zn. 4 To 43/02, mimo ústní jednání dne 27. června 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 20. května 2002 ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. května 2002 (4 To 43/02), kterým v bodě I. podle §149 odst. 1 písm. b) a odst. 3 tr. ř. bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. dubna 2002 (4 T 6/2002), v trestní věci obviněných V. Š., R. Š., E. I., M. P., J. Č., V. H., ve výroku v bodě I., jímž byla věc obviněných podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření a kdy Krajskému soudu v Plzni bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
V odůvodnění ústavní stížnosti poukázal předseda senátu Krajského soudu v Plzni na to, že záznamy o provedeném odposlechu obsažené ve zvláštní příloze č. 1 jsou v tomto trestním řízení procesně nepoužitelné a jejich zařazení do procesního spisu (byť ve formě přílohy) je nejenom nezákonné, ale i ústavně zcela nepřípustné. Zdůraznil, že orgány přípravného řízení jsou povinny do procesního spisu zařazovat pouze ty důkazy, jejichž provedení před soudem z procesního hlediska obstojí a také rozpor s obsahem čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého nikdo nesmí být stíhán "jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon" a s odkazem na nález Ústavního soudu (IV. ÚS 536/2000) tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí podstatnými vadami; navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud (tak jak mu to ukládá ustanovení §42 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou a v tomto směru dospěl k závěru, že předsedu senátu Krajského soudu v Plzni za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti považovat nelze.
Podle §27 odst. 1 zákona, jenž je tím zákonem, který má na mysli čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR, může návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podat ten, komu tento zákon takové oprávnění přiznává. Aktivní legitimaci k zahájení řízení o ústavní stížnosti zákon upravuje pro řízení o ústavní stížnosti tak, že podat ústavní stížnost je oprávněna fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod fyzických a právnických osob. Vždy tedy musí jít o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, a to na straně toho, kdo ústavní stížnost podává. Tak tomu však v případě předsedy senátu soudu není, neboť jako představitele státního orgánu jej za osobu fyzickou nebo právnickou, ve smyslu ustanovení
§72 odst. 1 písm. a) zákona, považovat nelze.
Vyjádřeno jinak, definičním znakem podmínek pro podání ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona] je - mimo jiné - zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Předseda senátu obecného soudu, jako nositel státní moci, však z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod (k tomu srov. závěry pléna Ústavního soudu ve stanovisku Pl. ÚS - st. 9/99).
Pokud stěžovatel opřel svůj návrh o ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a §64 odst. 4 zákona, Ústavní soud se tímto návrhem nezabýval, neboť návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [čl. 87 odst.1 písm. a) Ústavy ČR] stěžovatel nepodal.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost, aniž byly posuzovány její argumenty věcné, odmítnuta [§43 odst. 1 písm. c) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. června 2002