ECLI:CZ:US:2002:3.US.321.02
sp. zn. III. ÚS 321/02
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. T. V., proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/2002-27, takto:
Usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.
3. 2002, čj. 9 C 43/2002-27, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatel se podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu
soudu dne 20. 5. 2002, domáhal zrušení usnesení Okresního soudu
v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/2002-27.
Podle navrhovatele bylo napadeným usnesením zasaženo do jeho
základních práv, daných mu čl. 1 a 4 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva").
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 9
C 43/2002, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad
Jindřichův Hradec, referát dopravy a silničního hospodářství
uložil dne 6.6.2001 navrhovateli v přestupkovém řízení podle §87
odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, pokutu ve výši 800,- Kč. Rozhodnutí odůvodnil tak, že
navrhovatel porušil ust. §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 30. 4. 2001 v době
nejméně od 11.30 do 16.45 hod. odstavil svůj osobní automobil na
místě, kde platí omezení dopravní značkou IP 25a (zóna zákazu
státní). Navíc bylo vozidlo postaveno v prostoru označeném
vodorovnou dopravní značkou V 13a (šikmé vodorovné čáry). Tím
navrhovatel spáchal přestupek podle ust. §22 odst. 1 písmeno e)
zákona o přestupcích. Navrhovatel napadl uvedené rozhodnutí
Okresního úřadu odvoláním, v němž namítal, že uznává, že formálně
se sice přestupku dopustil, v posuzovaném případě však neexistuje
takový stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání, který by
odůvodňoval závěr o spáchání přestupku.
Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství v Českých Budějovicích, jako odvolací orgán,
rozhodnutím ze dne 20. 11. 2001, čj. DOP 1048/01, rozhodnutí
orgánu prvého stupně změnil tak, že navrhovatele uznal vinným
z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
podle §22 odst. 1 písmeno e) zákona o přestupcích, za což mu
uložil pokutu ve výši 300,- Kč a povinnost uhradit státu náklady
řízení ve výši 500,- Kč.
Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje napadl
navrhovatel správní žalobou, o které rozhodl posléze Okresní soud
v Českých Budějovicích dne 28. 3. 2002 usnesením,
čj. 9 C 43/2002-27, tak, že řízení zastavil. Rozhodnutí odůvodnil
tím, že žalobce se domáhal přezkoumání rozhodnutí, které je ve
smyslu ust. §248 odst. 2 občanského osudního řádu (dále jen
"o.s.ř.") z přezkoumávání soudem vyloučeno. Podle tohoto
ustanovení jsou z přezkoumávání soudem vyloučena rozhodnutí
správních orgánů vydaná na základě ustanovení uvedených v příloze
A) cit. zákona, jakož i rozhodnutí, jejichž přezkoumání vyloučí
zvláštní zákony. V případě souzeného návrhu byla otázka
přezkoumání upravena zvláštním zákonem - zákonem č. 200/1990 Sb.,
ve znění platném v době, kdy rozhodnutí o přestupku bylo vydáno.
V době vydání rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje platilo
ustanovení §83 odst. 1 cit. zákona, podle něhož soud
nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku, za nějž nelze uložit pokutu
vyšší než 2 000,- Kč nebo zákaz činnosti. Navrhovatel byl uznán
vinným za přestupek podle §22 odst. 1 písm. e) zákona
o přestupcích, kdy lze uložit pokutu do 2 000,- Kč. Navrhovatel
tedy podal návrh na přezkoumání rozhodnutí, které zvláštní zákon
ze soudního přezkumu vylučoval. Je sice pravdou, že v době, kdy
soud vydává své rozhodnutí, již byl §83 odst. 1 zákona
o přestupcích zrušen, soud však musí vycházet při rozhodování
z ustanovení právního předpisu vážícího vznik, změnu či zánik
práva nebo povinnosti k určité době a jestliže navrhovatel
uplatňoval u soudu právo, které mu v době zahájení řízení
nenáleželo, nelze založit právo na přezkoumání vzniklé teprve
v pozdější době, kdy došlo ke změně zákonné úpravy.
Uvedené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích
napadl navrhovatel ústavní stížností, v níž namítal, že postupem
soudu byl zbaven práva na projednání své záležitosti nestranným
a nezávislým soudem. Navrhovatel v této souvislosti též poukázal
na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 52/2001 Sb., jímž bylo
zrušeno ustanovení §83 odst. 1 zákona o přestupcích.
Okresní soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve
vyjádření ze dne 25. 7. 2002 odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku.
Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud
se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od
něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba
účastníci, a to stěžovatel podáním ze dne 27.11.2002 a účastník
řízení podáním ze dne 18.7.2002 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním
od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za
to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci,
bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení
všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Českých
Budějovicích při rozhodování vycházel z právního stavu platného
v době, kdy správní orgán vydal napadené rozhodnutí, a v době, kdy
byla podána správní žaloba. Podle §83 odst. 1 zákona
o přestupcích, v tehdy platném znění, bylo soudní přezkoumání
pokut do výše 2.000,- Kč, vyloučeno. Ústavní soud sice přisvědčil
názoru Okresního soudu, že obecný soud, přezkoumávající rozhodnutí
správních orgánů, musí posuzovat věc podle (hmotně) právních
předpisů platných v době, kdy rozhodoval příslušný správní orgán.
V souzeném případě však soud vůbec věcně neposuzoval, zda při
udělování pokuty byla správními orgány dodržena zákonnost (jen
v takovém případě by musel vycházet z hmotných předpisů platných
v době spáchání přestupku) a řízení zastavil z procesních důvodů.
V odůvodnění napadeného usnesení argumentuje tím, že v době vydání
rozhodnutí o pokutě platilo ust. §83 odst. 1 přestupkového
zákona, podle kterého soud nepřezkoumává rozhodnutí o přestupku,
za nějž nelze uložit pokutu vyšší než 2.000,- Kč nebo zákaz
činnosti. Je ovšem nespornou skutečností, že v době, kdy vydával
napadené usnesení již toto ustanovení zákona neplatilo, neboť je
Ústavní soud nálezem uveřejněným ve Sbírce zákonů č. 52/2001
(nález č. 14/2001, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu - sp.zn. Pl. ÚS 9/2000) zrušil dnem 28. 2. 2000.
V této souvislosti lze uvést, že zpravidla soud postupuje při svém
rozhodování podle procesních předpisů, platných v době
rozhodování, leda by zákon stanovil něco jiného.
Tak se stalo např. zákonem č. 30/2000 Sb., který v části
dvanácté hlavě prvé stanovil v intertemporálních ustanoveních jiný
postup. Ústavní soud však v označeném nálezu s derogačními účinky
žádné podobné rozhodnutí neučinil a ani učinit nemohl; v souladu
s ust. č. 87 odst. 1 Ústavy zrušil část zákona č. 200/1990 Sb.,
pro rozpor s mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Ústavní soud již v odůvodnění nálezu uveřejněného pod
č. 52/2001 Sb. judikoval, že právo na spravedlivý proces, jehož
podstatnou složkou je právo na projednání věci nezávislým soudem,
zaujímá v demokratické společnosti význačné místo. Dotčená osoba
musí mít možnost nechat rozhodnutí přijaté ve svém věci přezkoumat
soudem, který splňuje záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Odepření soudní ochrany ve
věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné
v případě, že tak stanoví zákon. V posuzované věci tomu tak není,
obecně vzato potom takový postup už vůbec nepřichází v úvahu,
pokud by rozhodnutí z něj vzešlá se jakkoli dotkla základních práv
a svobod podle ústavních zákonů a mezinárodních smluv jimiž je ČR
vázána. Jakýkoli jiný postup je v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 2
a čl. 4 Ústavy ČR. Každá fyzická i právnická osoba má v České
republice ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl.
6 odst. 1 Úmluvy. Úvahy Okresního soudu o tom, že měl postupovat
podle procesních předpisů, které platily v době, kdy správní orgán
rozhodoval o hmotně právním nároku stěžovatele a nikoliv podle
procesních předpisů, které platí v době, kdy vydával napadené
rozhodnutí, nenacházejí v daných souvislostech oporu v zákoně a ve
svém důsledku znamenají zásah do základního práva ústavního
stěžovatele daného mu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny tedy na to, aby
se domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud
k závěru, že Okresní soud v Českých Budějovicích v souzené věci
nepostupoval ústavně konformním způsobem a napadeným usnesením ze
dne 28. 3. 2002, čj. 9 C 43/002-27, zasáhl do základních práv
stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami,
jimiž je ČR vázána. Nezbylo mu proto než návrhu vyhovět a napadené
usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3.
2002, čj. 9 C 43/2002-27, zrušit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. prosince 2002