ECLI:CZ:US:2002:3.US.334.02
sp. zn. III. ÚS 334/02
Usnesení
III. ÚS 334/02
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. L., zastoupené JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2002, sp. zn. 20 Co 97/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. října 2001, sp. zn. P 73/93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2002 (20 Co 97/2002-56) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. října 2001 (P 73/93-37) a tvrdila, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva (čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR).
Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označených práv, stručně shrnuto, došlo tím, že obecné soudy zavázaly stěžovatelku přispívat na výživu jejího nezl. syna T. L., nar. 15. dubna 1988, pravidelnými měsíčními částkami ve výši 500,- Kč od
1. září 1998 a od 1. září 2000 částkou 900,- Kč k rukám otce, ačkoli pro uložení takové povinnosti nebyly dány zákonné důvody. V souvislosti s poukazem na své osobní a majetkové poměry (stěžovatelka má zákonnou vyživovací povinnost také ke třem nezletilým dětem,
o které pečuje, byla vedena jako uchazečka o zaměstnání a nyní je na mateřské dovolené) stěžovatelka vytkla obecným soudům porušení svého základního práva na soudní ochranu, porušení ustanovení zákona o rodině a občanského soudního řádu (formálnost a povrchnost hodnocení důkazů, porušení rovnosti stran a jiné), a proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodovací důvody obecných soudů obou stupňů, vyložené způsobem zákonem požadovaným v odůvodnění jejich rozhodnutí (§157 odst. 2 o. s. ř.), nesvědčí o tom, že by obecné soudy stěžovatelčině věci nevěnovaly přiměřenou pozornost, případně že by "nedostatečně zjistily a posoudily skutkový stav, což vyústilo v nesprávné právní posouzení"; naopak z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že obecné soudy se zabývaly všemi námitkami, které stěžovatelka v řízení před nimi uplatnila a že způsobem zcela dostatečným a zřejmým vyložily, proč návrhům stěžovatelky nevyhověly, případně z jakých jiných důvodů je odmítají. Obecné soudy dospěly k závěru, že i když stěžovatelka byla vedena jako uchazečka o zaměstnání, bylo v jejich možnostech platit výživné na nezletilého syna a přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatelka měla další příjem z pronájmu bytu. Vyživovací povinnost obecné soudy stanovily dle zásad ustanovení §85 a
§96 zákona o rodině. Právní posouzení věci obecnými soudy tak spočívají na dostatečně zjištěném skutkovém základu, a jestliže posléze vyúsťují v závěr, že matka nezletilého syna má povinnost podílet se na zvýšených nákladech spojených s jeho výživou, neboť výživné bylo stanoveno naposledy v roce 1993 ve výši 150,- Kč měsíčně (rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 23. 4. 1993 - 28 P 254/88-93), jde o závěr, který, jakkoli se v podstatě vymyká z přezkumné pravomoci Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci II. 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.,
vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), je i z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) ve shodě se zákonem i se skutkovým stavem věci tak, jak v opravném řízení po doplněném dokazování byl zjištěn.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelčina tvrzení pouhým projevem nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecných soudů co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti a pokud stěžovatelka polemizuje s výsledky hodnocení důkazů provedenými obecnými soudy, je na místě připomenout, že dle konstantní judikatury není Ústavní soud další soudní instancí obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je zásadně vázán na porušení ústavně zaručeného práva (svobody) stěžovatele a nepřísluší mu hodnotit "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. června 2002