ECLI:CZ:US:2002:3.US.343.02
sp. zn. III. ÚS 343/02
Usnesení
III. ÚS 343/02
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. a S. P., obou zastoupených Mgr. A. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2002, sp. zn. 25 Cdo 175/2002, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Co 527/2000, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. června 2000, sp. zn. 17 C 150/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. března 2002 (25 Cdo 175/2002-102) a spolu s tím také jemu předcházející rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2001 - 22 Co 527/2000-90 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. června 2000 - 17 C 150/98-66) a tvrdili, že obecné soudy všech tří stupňů svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu, rovnost stran, právo vlastnit majetek (čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále také ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu; podle odůvodnění ústavní stížnosti označená práva obecné soudy porušily:
a) Nejvyšší soud ČR tím, že odmítl jejich dovolání do rozsudku odvolacího soudu podané dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jednak s odkazem na §238 odst. 2 písm. a) v důsledku toho, že neshledal přípustnost dovolání ani ve smyslu §239 odst. 1, §237 odst. 1 o. s. ř., což stěžovatelé považují za vícenásobný zásah do svých ústavně zaručených práv,
b) obecné soudy nižšího stupně tím, že nevyhověly jejich žalobě na zaplacení nájemného
v částce 11.560,- Kč s přísl., kterého se domáhali jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 505/5 v k. ú. S. Č., obec Pardubice. Obecné soudy nesprávně dovodily splnění podmínek vydržení ve prospěch žalované, a to i přesto, že nebyly splněny faktické ani právní podmínky držby.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejich stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků [ad b)], obecné soudy I. stupně se nikterak nevypořádaly s provedenými důkazy a pominuly podstatnou část zjištěného skutkového stavu.
Aniž by stěžovatelé blíže své tvrzení stran porušení již dříve zmíněných ústavně zaručených práv blíže rozvedli a zdůvodnili, navrhli, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ad a) a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.
Ad a) Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů odmítl dle §243b odst. 4 věty první a
§218 odst.1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné. Rozsudek obecného soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé byl potvrzen ohledně částky 11.509,30 Kč a změněn ohledně částky
50,70 Kč. Dle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §239 odst. 3 o. s. ř. je přípustnost dovolání vyloučena, neboť napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Dále Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, posuzoval přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., tedy zda v řízení došlo k vadám uvedeným v tomto ustanovení, neboť omezení uvedené v ust. §238 odst. 2
písm. a) o. s. ř. zde neplatí. Jelikož ani tyto vady nebyly zjištěny, Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením odmítl.
S přihlédnutím k tomu, že jde o svévolně podaný opravný prostředek, jehož odmítnutí (dovolacím) soudem je plně v souladu se zákonem, kdy se dovolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatele (§169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR nic vytknout.
Ad b) Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím obecných soudů, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může vedle dovolání podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí druhého stupně (k tomu srov. např. nález III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 6, Praha 1994, usnesení I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, a další). V takových případech proto 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelů, aby ústavní stížnost podali v zákonné lhůtě již proti rozsudku obecného odvolacího soudu. Pokud rozsudek odvolacího soudu (22 Co 527/2000-90) nabyl právní moci dne 27. července 2001 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě teprve dne
29. května 2002, stalo se tak po lhůtě stanovené zákonem (§72 odst. 2 zákona).
Je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelů meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§27 odst. 2 zákona).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona ], zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona], odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. června 2002