ECLI:CZ:US:2002:3.US.534.02
sp. zn. III. ÚS 534/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. A. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2002, čj. 22 Cdo 885/2001-370, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2000, čj. 22 Co 27/2000-305 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 9. 1999, čj. 18 C 132/97-259, spojeného s návrhem na zrušení věty druhé §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, části věty třetí §142 odst. 1 občanského zákoníku, počínaje slovem "přikáže" až do konce této věty, včetně tečky za větou, části věty čtvrté §142 odst. 1 občanského zákoníku, počínaje slovy "Nechce-li" až po slovo "spoluvlastníků", včetně čárky za slovem a části §142 odst. 2 občanského zákoníku, počínaje slovem "přikázáním" až po slovo "nebo", takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2002 domáhal zrušení rozsudku nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2002, čj. 22 Co 885/2001-370, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2000, čj. 22 Co 27/2000-305 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 9. 1999, čj. 18 C 132/97-259, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv daných mu čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhovatel zároveň požadoval, aby Ústavní soud zrušil větu druhou §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, část věty třetí §142 odst. 1 občanského zákoníku, počínaje slovem "přikáže" až do konce této věty, včetně tečky za větou, část věty čtvrté §142 odst. 1 občanského zákoníku, počínaje slovy "Nechce-li" až po slovo "spoluvlastníků", včetně čárky za slovem a část §142 odst. 2 občanského zákoníku, počínaje slovem "přikázáním" až po slovo "nebo".
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp.zn. 18 C 132/97-259 a z něj zjistil, že dne 18. 6. 1997 podali žalobci O. Ch. a Z. Ch. tomuto soudu žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu č. 783 na st. parcele č. 3047, ke st. parcele č. 3047 a k zahradě č. par. 863/8 v kat. zemí obec P., zapsané na LV č. 1720 (dále jen "předmětné nemovitosti") proti žalovanému ing. J. Z. (ústavní stěžovatel).
Okresní soud v Pardubicích dne 29. 9. 1999 rozsudkem, čj. 18 C 132/97-259, výrokem č. III. zrušil podílové spoluvlastnictví, výrokem č. IV. přikázal předmětné nemovitosti do vlastnictví žalobců a výrokem č. V. stanovil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 1.265.000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Navrhovatel se proti rozsudku odvolal, přičemž namítal zejména, že žalobci nemají dostatek finančních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 10. 2000 rozsudek soudu I. stupně ve výrocích III. a IV. potvrdil. Ve výroku V. rozsudek změnil tak, že stanovil povinnost žalobců zaplatit vypořádací podíl ve výši 1.240.000,- Kč.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl navrhovatel dovoláním pokud jde o výrok č. I. a II. V něm znovu namítal, že žalobci nebudou schopni vypořádací podíl zaplatit, neboť jsou důchodového věku, zpochybňoval znalecký posudek, který byl podkladem pro určení vypořádacího podílu, přičemž předkládal jako důkaz posudek jiného znalce. Soudy podle navrhovatele pochybily, když neprovedly důkaz nabývacím titulem žalobců, ale jen výpisem z Listu vlastnictví; podle navrhovatele je kupní smlouva z roku 1969, na jejímž základě byly předmětné nemovitosti zakoupeny, neplatná, neboť z ní nevyplývá, že by se týkala i zastavěné plochy a zahrady. Dále uvedl, že žalobci již nemovitost prodali a zaplatili mu vypořádací podíl.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 5. 2002, čj. 22 Cdo 885/2001-370, dovolání proti výroku II., pokud jím bylo uloženo žalobcům zaplatit na vypořádacím podílu méně oproti rozsudku soudu I. stupně zamítl. Ostatní dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že krajský soud v souladu s konstantní judikaturou uložil-li spoluvlastníku, jemuž byla věc přikázána do vlastnictví, aby druhému vlastníku zaplatil přiměřenou náhradu za jemu odňatý spoluvlastnický podíl v částce nižší, než stanovil soud I. stupně, jde v tomto rozsahu o potvrzující rozsudek. Dovolání je tedy přípustné jen do výroku II. a to v rozsahu částky 80.000,- Kč, tedy částky, o kterou soud vypořádací podíl snížil. Námitky vznesené navrhovatelem v dovolání, týkající se neprovedení důkazu nabývacím titulem žalobců, soud provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí a účastníci výslovně prohlásili, že ke čteným listinám nemají námitek, čímž bylo v dané situaci dostatečným způsobem vlastnické právo prokázáno. K novým skutečnostem, nastalým v době po rozhodování odvolacího soudu, dovolací soud nemůže přihlížet, ani nemůže sám provádět další dokazování. Z hlediska ust. §239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb., jsou hranice možného dovolacího přezkumu určeny toliko zněním právní otázky, kterou dovolatel navrhl. Žalovaný vznesl návrh na připuštění dovolání k řešení otázek, zda lze nutit vlastníka zbaveného spoluvlastnického práva k vynakládání dalších nákladů spojených s dobýváním náhrady v exekučním řízení nejistého výsledku, zda to není porušením práva vyvlastněného na náhradu podle čl. 11 Listiny a zda lze připustit, aby soud přikázal nemovitosti tomu, kdo vzbuzuje pochybnost o tom, že je schopen náhradu skutečně vyplatit. Žalovaným formulované otázky jsou spojeny s jedinečným skutkovým základem, týkajícím se solventnosti žalobců, jehož správnost dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat a jako takové nejsou otázkami, které by měly mít zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů. Nejde tedy o rozhodnutí zásadního právního významu.
Rozsudek Nejvyššího soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že žalobci nesplnili svou povinnost zaplatit částku 1.240.000,- Kč do 35 dnů, předmětné nemovitosti nejprve vyklidili a prodali a teprve z utržené kupní ceny zaplatili příslušnou částku, při prodeji nerespektovali předkupní právo navrhovatele. Základní argumentace v rámci soudního sporu ze strany žalobců přitom byla, že nemají kde bydlet a chtějí se o předmětné nemovitosti starat. Navrhovatel dále polemizoval s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Nerespektovaly i ustálenou judikaturu, když solventnímu spoluvlastníkovi zabránily v nemovitosti bydlet a nesolventním žalobcům umožnily celou nemovitost spekulativně prodat bez ohledu na stěžovatele. Z uvedeného navrhovatel dovozuje, že soudy svým postupem porušily jeho základní práva daná čl. 11 a čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále v návrhu prováděl výklad některých částí občanského zákoníku a protože k (podle jeho názoru vadnému rozhodnutí soudů) došlo aplikací některých ustanovení §142 občanského zákoníku, které jsou v rozporu s čl. 11 Listiny a čl. 1 Úmluvy, navrhl jejich zrušení.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 17. 9. 2002, odkázal na odůvodnění dotčeného rozsudku s tím, že postupem Nejvyššího soudu nebylo porušeno žádné právo navrhovatele.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatel namítá, že postupem soudů bylo porušeno základní právo dané čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy právo na tzv. spravedlivý proces. Ústavní soud však v jednání Nejvyššího soudu takové porušení základního práva neshledal. Nejvyšší soud postupoval podle přesvědčení Ústavního soudu při svém rozhodování v intencích části čtvrté hlavy třetí občanského soudního řádu, když vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy I. stupně a odvolacího soudu a nepřipustil provádění dalších důkazů. Své rozhodnutí týkající se dovolání přesvědčivě zdůvodnil. Postupoval tedy ústavně konformním způsobem a nikterak nezasáhl do navrhovatelových základních práv.
Zásah do svého vlastnického práva, daného čl. 11 Listiny odůvodňuje navrhovatel polemikou ohledně solventnosti žalobců. Ústavní soud konstatoval, že návrh v tomto smyslu postrádá jakoukoli ústavně právní argumentaci a je jen výrazem nesouhlasu navrhovatele s napadeným rozsudkem. Jestliže však soud ústavně korektním rozsudkem (jak se stalo v souzené věci) rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví a určil příslušnou náhradu, nelze to považovat za neústavní zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť zásah do vlastnického práva byl proveden na základě zákona.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2002, čj. 22 Cdo 885/2001-370, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení věty druhé §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, části věty třetí §142 odst. 1 občanského zákoníku, počínaje slovem "přikáže" až do konce této věty, včetně tečky za větou, části věty čtvrté §142 odst. 1 občanského zákoníku, počínaje slovy "Nechce-li" až po slovo "spoluvlastníků", včetně čárky za slovem a části §142 odst. 2 občanského zákoníku, počínaje slovem "přikázáním" až po slovo "nebo",, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu