ECLI:CZ:US:2002:3.US.558.02
sp. zn. III. ÚS 558/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky O. N., zastoupené JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2002, čj. 10 Ca 86/2002-50, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu ze dne 26. 2. 2002, č. 01533, čj. PÚPr/421/02-Ma (UZ 215/7), takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2002 domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2002, čj. 10 Ca 86/2002-50, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Táboře, pozemkového úřadu ze dne 26. 2. 2002, č. 01533, čj. PÚPr/421/02-Ma (UZ 215/7).
Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.zn. 10 Ca 86/2002, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že Okresní úřad v Táboře, pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodl dne 26. 2. 2002 pod č. 01533, čj. PÚPr/421/02-Ma (UZ 215/7), že O. N. (ústavní stěžovatelka) a E. V. nejsou vlastnicemi pozemků v k.ú. D., obec K., v rozhodnutí specifikovaných (dále jen "předmětné pozemky").
Rozhodnutí napadla navrhovatelka správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 19. 6. 2002 rozsudkem, čj. 10 Ca 86/2002-50 tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ve věci není zpochybňována ani včasnost uplatnění restitučních nároků, ani postavení oprávněných osob ani existence restitučního nároku, nýbrž výrok o nevydatelnosti předmětných pozemků. Pro věc je rozhodné zjištění, že napadené rozhodnutí pozemkový úřad vydal poté, co bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2001, sp.zn. 10 Ca 265/2001, zrušeno rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 16. 7. 2001, čj. PÚPr/1080/01-Ri (UZ 215/6), kterým pozemkový úřad určil, že navrhovatelka a E. V. jsou vlastnicemi předmětných pozemků. Soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil pro pozemkový úřad závazný právní názor s tím, že po doplnění důkazů o souhrnné a doplňující odborné stanovisko stavebního úřadu, nelze ust. §11 odst. 1 písmeno c) zákona o půdě vykládat extenzivně a je třeba stavby dětského letního tábora, které jsou předmětem sporu, posuzovat jako jeden funkční celek. Krajský soud konstatoval, že ze stanoviska věcně a místně příslušného stavebního úřadu, který je odborným orgánem státní správy na úseku výstavby a je tudíž kompetentní k posouzení té které stavby z hlediska stavebně technického, zcela jednoznačně vyplývá, že se ve sporu jedná o areál dětského letního tábora, který není stavbou ani movitou, ani dočasnou, ani jednoduchou, ani drobnou. Okolnost, že pozemky přímo dotčené jednotlivými stavbami nelze zemědělsky využívat, je zřejmá ze samotného faktu, že se jedná o pozemky zastavěné. Stavbami přímo nedotčené pozemky jsou plochami, které se stavbou areálu bezprostředně souvisejí a jsou nezbytně nutné pro jeho provoz. Jednotlivé stavby celého souboru staveb nebyly zbudovány samoúčelně, ale ve vzájemné návaznosti a na areál je proto nutno nahlížet jako na jeden stavební celek. Nevydání předmětných pozemků nepředstavuje negaci restitučního nároku, neboť navrhovatelce přísluší náhrada.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž uvedla, že jak rozhodnutí pozemkového úřadu, tak rozsudek krajského osudu jsou nesprávné, vycházejí z nesprávného hodnocení provedených důkazů, nesprávného posouzení věci po stránce právní, částečně postrádají logiku, jsou formalistická, nepřihlížejí k účelu a smyslu restitučních zákonů a jako taková porušují základní práva navrhovatelky. Navrhovatelka je přesvědčena, že příslušné orgány neměly při posuzování zastavěnosti pozemků aplikovat veřejnoprávní předpisy o stavbách, ale měly vycházet z občanskoprávního pojetí stavby jako nemovitosti. Navrhovatelka se v této souvislosti dovolává nálezu Ústavního osudu sp.zn. II. ÚS 42/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního osudu, svazek 20, rok 2000, díl IV, C.H.Beck, Praha 2001, str. 17). Napadeným rozhodnutím mělo být podle navrhovatelky zasaženo do jejích základních práv daných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve vyjádření vyžádaného podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedl, že ústavní stížnost má charakter opravného prostředku; výtky stěžovatelky polemizují s odůvodněním napadeného rozsudku. Předmětné pozemky jsou zastavěny chatami, sloužícími k provozu dětského chatového tábora. Stavbami přímo nedotčené pozemky jsou plochami pro skupinovou rekreaci dětí. Argumentace nálezem Ústavního soudu není přiléhavá, neboť nález řešil vydání pozemků sloučených do lesoparku a jednalo se o zcela jinou skutkovou podstatu.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Navrhovatelka namítá, že postupme soudu jí bylo odepřeno právo dané čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, tedy právo na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu však nevyplývá, že by postupem soudu bylo do zmíněného práva zasaženo. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatelce nebylo bráněno, aby se obrátila s návrhem na nestranný a nezávislý soud, který o návrhu opakovaně za přítomnosti právního zástupce navrhovatelky jednal, když nejprve rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zejména provedení dalších důkazů. Své rozhodnutí, podle názoru Ústavního soudu, přesvědčivě zdůvodnil. Okolnost, že soud návrhu stěžovatelky nevyhověl, nelze interpretovat tak, že by tím ústavní práva navrhovatelky nebyla chráněna. Pozemkový úřad a následně krajský soud postupovaly v intencích zákona č. 229/1990 Sb.
Nesprávnost postupu soudu a tím i zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje navrhovatelka v tom, že soud posuzoval předmětné pozemky jako jeden funkční celek - areál dětského letního tábora, zatím co měl posuzovat každý pozemek samostatně, jako samostatnou nemovitou věc podle občanského zákoníku. Argumentuje nálezem Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 42/97. Tento nález však řešil vydání pozemků sloučených do komplexu lesoparku S. v Českých Budějovicích, z nichž pouze dva byly "ostatními komunikacemi, ostatní plocha", kdežto ostatní nebyly dotčeny souborem staveb. I v tomto rozhodnutí však Ústavní soud připomněl, že i když má každý pozemek samostatné parcelní číslo, je tedy v právním slova smyslu samostatnou nemovitou věcí, je nutno předpoklady pro vydání každého pozemku posuzovat sice samostatně, ale s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní posuzované věci. V daném případě Ústavní soud přisvědčil názoru krajského soudu, že předmětné pozemky tvoří jeden funkční celek.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2002, čj. 10 Ca 86/2002-50, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatelky, daných jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu