Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2002, sp. zn. III. ÚS 595/02 [ usnesení / WAGNEROVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:3.US.595.02.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2002:3.US.595.02.1
sp. zn. III. ÚS 595/02 Usnesení III. ÚS 595/02 Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti JUDr. S. M., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 20 Co 259/2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 23 C 231/98 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ve shora uvedeném rozsudku o žalobě stěžovatele proti žalovanému D. servis, o 98.726,- Kč tak, že řízení zčásti zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I.), zčásti rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovateli částku 25.397,- Kč (výrok II.) a zčásti žalobu zamítl (výrok III.). V řízení soud shledal za prokázané, že stěžovatel je vlastníkem nemovitosti v ul. J. 737/16, žalovaný byl nájemcem bytů č. 5 a 11 v předmětné nemovitosti a tyto byty dále podnajímal Velvyslanectví Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Velvyslanectví Švédského království. Přisouzená částka představovala nájemné, které měl stěžovatel obdržet od žalovaného, a to u bytu č. 5 za sporné období ve výši pouze tzv. regulovaného nájemného, neboť podnájemní vztah mezi nájemcem a Velvyslanectvím Velké Británie byl ve sporném období již ukončen, proto byla ve výroku III. zamítnuta žaloba na nájemné ve smluvní výši), a u bytu č. 11 za sporné období ve výši smluvního nájemného, neboť byt byl v předmětné době nadále užíván Velvyslanectvím Švédského království. Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozhodl výše uvedeným rozsudkem tak, že potvrdil zamítavý výrok soudu I. stupně (výrok I.) a vyhovující výrok soudu I. stupně potvrdil jen ve výši, která odpovídala regulovanému nájemnému za oba byty ve sporném období, ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Odvolací soud zhodnotil, že je třeba rozlišit vztah mezi nájemcem a podnájemci na straně jedné a mezi stěžovatelem a nájemcem na straně druhé, přičemž nelze směšovat nároky vzniklé z těchto vztahů. Proto stěžovatel nemohl dovozovat pro sebe nároky ze smluv, které ohledně bytů uzavřel nájemce s podnájemci. Ohledně právního předpisu, který by se na vztah stěžovatele a nájemce měl uplatnit, odvolací soud konstatoval, že ze stejných důvodů - totiž nutnosti oddělit uvedené vztahy - se nemůže uplatnit vyhláška FMF č. 370/90 Sb. (o oprávnění k prodeji zboží a poskytování služeb na území ČSFR za devizové prostředky) tak jako mezi nájemcem a podnájemci, ale vyhl. č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a současně s ním podal ústavní stížnost. Ústavní soud proto řízení o ústavní stížnosti přerušil usnesením č. j. III. ÚS 595/02-5 ze dne 24. 9. 2002. Jak Ústavní soud zjistil dotazem u Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 26 Cdo 2021/2002-83 ze dne 30. 10. 2002 z důvodu nepřípustnosti. Dovolání dle výkladu Nejvyššího soudu směřovalo proti rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé ohledně částky 15.592,- Kč, tedy plnění nepřevyšujícího 20.000,- Kč, proto byla přípustnost dle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyloučena ustanovením §238 odst. 2 písm. a ) o. s. ř. (ve znění před 1. 1. 2001). Přípustnost podle §237 odst. 1 o. s. ř. (existenci zmatečnostních vad) stěžovatel nenamítal a dovolací soud podle obsahu spisu neshledal. Odmítnutím dovolání odpadl důvod, pro nějž Ústavní soud řízení přerušil, a Ústavní soud mohl pokračovat v řízení v souladu s ustanoveními §63 zákona č. 182/1993 Sb. a §111 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel současně s dovoláním podal ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně, v níž tvrdí zásah do práv zaručených čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. Dovozuje, že obecné soudy připustily odnětí náležitého výkonu vlastnického práva aplikací §871 občanského zákoníku (kterým se transformuje právo osobního užívání bytu na nájem) ke škodě stěžovatele, a uvádí, že byl nucen trpět omezení výkonu vlastnického práva neoprávněnou držbou jiného a soudy toto omezení ve svých rozhodnutích potvrdily. Ústavní soud zhodnotil ústavní stížnost a připojená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Přitom si byl vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. V daném případě stěžovatel uvádí, že rozhodnutím soudů došlo k zásahu do jeho základních práv podle čl. 11 Listiny. Ústavnímu soud takový protiústavní zásah neshledává. Ačkoli stěžovatel byl jistým způsobem omezen ve výkonu svého vlastnického práva tím, že musel respektovat smluvní vztahy, které uzavřel jeho právní předchůdce ve vztahu k nájemci, nelze takové omezení považovat za neústavní. Ústavní soud shodně se soudy nižšími vztah mezi nájemcem (Diplomatickým servisem) a subjekty, jež předmětné byty užívaly (uvedená Velvyslanectví) hodnotí jako vztahy podnájemní. Je pochopitelné, že stěžovatel nebyl srozuměn se stavem, kdy mu za nájem bytu náleželo regulované nájemné, zatímco nájemci náleželo za podnájem smluvní podnájemné mnohonásobně vyšší. Stěžovateli však nezbývalo, než podnájemní, event. i nájemní vztah ukončit, což také učinil. Nemohl si činit nárok na plnění, které náleželo nájemci ze smluvního vztahu mezi nájemcem a podnájemcem. Stejně jako Ústavní soud neshledává zásah do práv podle čl. 11 Listiny, neshledal ani protiústavní pochybení obecných soudů, které by bylo porušením čl. 36 Listiny a které namítá stěžovatel s poukazem na čl. 90 Ústavy. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustný žádný opravný prostředek. V Brně dne 18. prosince 2002 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2002:3.US.595.02.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 595/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2002
Datum vyhlášení  
Datum podání 9. 9. 2002
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Wagnerová Eliška
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 2/1993 Sb., čl. 11
  • 40/1964 Sb., §871
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstřík nájem
vlastnické právo/omezení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-595-02_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 42689
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-21