ECLI:CZ:US:2002:3.US.603.02
sp. zn. III. ÚS 603/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr, J. H., J. H., R. D., Mgr. P. N., ing. M. J., V. M., Mgr. H. K., a P. H., zastoupených Mgr. J. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Zp 18/2002, ze dne 1. 7. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali dne 12. 9. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2002. Návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Zp 18/2002, ze dne 1. 7. 2002, jímž byl zamítnut návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidáta do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 6, 9 odst. 2 a čl. 18 Ústavy ČR a ustanovení čl. 1, 4 a čl. 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelé navrhovali zrušení §50 odst. 5 a části §50 odst. 6 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách"). Návrh byl podán včas.
Stěžovatelé se návrhem podaným u Nejvyššího soudu ČR domáhali vydání rozhodnutí o neplatnosti volby kandidátů na poslance do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a to ing. P. H. a M. K., kandidujících na kandidátce č. 3 v Olomouckém kraji. Neplatnost volby těchto kandidátů spatřovali stěžovatelé v neústavnosti zakotvení minimální hranice 7 % přednostních hlasů pro přednostní přidělení mandátu a následně pak v odlišném přístupu v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy se jinak posuzují přednostní hlasy nad 7 % a jinak takové hlasy pod 7 %. Podle názoru stěžovatelů ustanovení §50 odst. 5 a 6 zákona o volbách je v rozporu s ustanovením §1 odst. 2 téhož zákona, s ustanoveními čl. 1, 4 a 21 Listiny a s Ústavou ČR. Podle argumentace stěžovatelů je stanovená hranice 7% pro přednostní volbu kandidáta nespravedlivá, neopodstatněná a představuje zásah do ústavních práv jak kandidáta, tak i voliče. Nejvyšší soud ČR rozhodoval ve věci podle §200n občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") tak, že podaný návrh usnesením, sp. zn. 11 Zp 18/2002, ze dne 1. 7. 2002, zamítl. V odůvodnění uvedl, že z obsahu návrhu je zřejmé, že podaný návrh vybočuje z mezí soudního přezkumu voleb. Podstatou námitek stěžovatelů je totiž tvrzení o údajné neústavnosti některých ustanovení zákona o volbách, nikoliv však tvrzení o porušení zákona o volbách v souvislosti s volbou obou odpůrců, jež by opodstatňovalo neplatnost takové volby. Z obsahu podaného návrhu nevyplývá, že by v souvislosti s uplatňováním ustanovení o přednostních hlasech pro kandidáty došlo k jakémukoliv porušení zákona o volbách, ani stěžovatelé ve skutečnosti netvrdí, že k porušení tohoto zákona došlo. Podle §87 odst. 1 a 5 zákona o volbách se však vyžaduje, aby závěr o neplatnosti volby kandidáta byl předně opodstatněn zjištěním, že k porušení tohoto zákona došlo. Jestliže k porušení zákona o volbách vůbec nedošlo, pak nelze činit závěr o neplatnosti volby kandidáta na poslance, uvedl Nejvyšší soud ČR. Dále pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že pokud stěžovatelé poukazovali na údajnou protiústavnost citovaných ustanovení o 7% hranici přednostních hlasů s rozborem možných dopadů na zvolení těch či oněch kandidátů při neexistenci žádného limitu pro relevanci přednostních hlasů, nedospěl k závěru, že by tato ustanovení byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a neshledal tedy důvod k postupu podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatelé proti uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podali ústavní stížnost, kterou se domáhají jeho zrušení. V rozsáhlém rozboru a argumentaci dovozují porušení výše uvedených ustanovení Ústavy ČR a Listiny. Stěžovatelé především uvedli, že zakotvení minimální hranice 7 % přednostních hlasů pro případné přednostní přidělení mandátu a následně odlišný přístup v přidělování mandátů ve vztahu k pořadí na kandidátce, kdy se jinak posuzují přednostní hlasy na 7% a jinak pod 7%, je v rozporu s §1 odst. 2 zákona o volbách a s Ústavou ČR a Listinou. Zakotvení dvou odlišných postupů vůči kandidátům na kandidátce jedné strany považují stěžovatelé za diskriminaci, a to diskriminaci jak kandidáta, tak i diskriminaci voličů, čímž jsou podstatně porušena ustanovení čl. 6, 9 odst. 2 a 18 Ústavy ČR a čl. 1 Listiny. Dále stěžovatelé uvedli, že stanovením 7% hranice pro to, aby byly pro kandidáty volební strany započítány přednostní hlasy, je stanovení určité početní meze, která omezuje kandidáta v jeho právu být volen. Toto omezení spočívá v tom, že s jeho přednostními hlasy je nakládáno jinak než s přednostními hlasy kandidáta, jehož přednostní hlasy hranice dosáhly, a stanoví mu tedy jiné podmínky pro případné získání mandátu. Tento postup stanovení mezí práv je v rozporu s čl. 4 Listiny. Současně stanovením hranice 7% byla narušena rovnost před zákonem a kandidáti tak mají odlišné podmínky pro přístup k voleným funkcím. Tím, že se odlišně zachází s přednostními hlasy, je narušena rovnost voličů ve smyslu jejich rovného volebního práva. Uvedené je porušením čl. 21 odst. 3 a 4 Listiny. Stěžovatelé proto žádali, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí. Současně stěžovatelé navrhovali, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §50 odst. 5 zákona o volbách a dále, aby z ustanovení §50 odst. 6 citovaného zákona vypustil blíže nespecifikovanou část.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud v Brně jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že obsahem ústavní stížnosti jsou především námitky stěžovatelů stran neústavnosti v návrhu uváděných částí zákona o volbách. Tyto výhrady byly již obsahem jejich návrhu na vydání rozhodnutí o neplatnosti volby poslance v řízení před Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud na ně již podrobně reagoval na str. 4 a 5 napadeného usnesení a z důvodů tam uvedených nedospěl k závěru o nutnosti postupu podle §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto plně odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že podanou ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnost, je názor stěžovatelů, že citovaná úprava zákona o volbách je protiústavní a porušuje jak práva kandidátů, tak i práva voličů. Ústavní stížnost sice směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, argumentace stěžovatelů však směřuje proti označeným ustanovením zákona o volbách, v nichž spatřují právě rozpor s citovanými ustanoveními Ústavy ČR a Listiny. V argumentaci již není blíže uvedeno, jaká základní práva stěžovatelů byla porušena napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, pokud toto porušení nemá Ústavní soud spatřovat v samotné skutečnosti, že nebylo vyhověno jejich návrhu. Ústavní soud přezkoumal postup Nejvyššího soudu ČR v předmětné věci a dospěl k závěru, že jeho postup byl v souladu se zákonem i ústavním pořádkem České republiky a nedošlo jím k porušení žádných základních práv stěžovatelů. Nicméně k meritu věci považuje Ústavní soud za potřebné ještě uvést, že obdobnou otázkou se Ústavní soud již nepřímo zabýval (viz. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 147/94) a vyjádřil názor, že postavení kandidáta na kandidátní listině je dáno dobrovolností ucházet se o mandát, tudíž kandidát je nucen podřídit se vnitrostranickým předpisům politické strany, ale též právnímu režimu, který upravuje postavení a práva politických stran ve volbách. Otázka pořadí na kandidátní listině je sama o sobě důsledkem čl. 18 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož se volby do Poslanecké sněmovny konají podle zásad poměrného zastoupení. K těmto zásadám náleží i existence kandidátních listin, na kterých jsou v pořadí určeném podle předem stanovených pravidel uvedeni kandidáti, kteří kandidují za volební stranu. Není ústavně námitek, aby toto pořadí bylo zcela určeno volební stranou a voliči neměli žádnou možnost je měnit, lze však voličům umožnit, aby pořadí změnili. Kandidát se souhlasem s kandidováním podřizuje jak pravidlům volebního zákona, tak i pravidlům sestavování kandidátních listin, které je vnitřní věcí politické strany. Pokud jde o princip přípustnosti hranice přednostních hlasů, zabýval se touto otázkou v jiných souvislostech Ústavní soud rovněž (viz nález Ústavního soudu č. 88/1997 Sb.).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení ustanovení §50 odst. 5 a části ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu