ECLI:CZ:US:2002:3.US.636.02
sp. zn. III. ÚS 636/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ing. P. F., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č.j. 29 Co 322/2002-27, ze dne 25. 7. 2002, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 27. 9. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "ústavní stížnost"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2002. Ústavní stížnost směřovala proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, č.j. 29 Co 322/2002-27, ze dne 25. 7. 2002, jímž bylo změněno usnesení Okresního soudu v Liberci, č.j. 26 C 131/2002-16, ze dne 4. 6. 2002 ve věci nařízení předběžného opatření. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 26 C 131/2002, vedený u Okresního soudu v Liberci. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v řízení před obecnými soudy měl stěžovatel postavení žalovaného, proti němuž se žalobkyně jako vlastnice budovy č.p. 532 a stavební plochy parc. č. 232/2 v k.ú. L. žalobou domáhala, aby sousední pozemky parc. č. 230/1 a 230/2 ve vlastnictví žalovaného byly rozhodnutím soudu zatíženy věcným břemenem odpovídajícím právu cesty přes tyto pozemky k budově žalobkyně. Žalobkyně uváděla, že k její budově není jiný přístup možný a za stavu, kdy jí žalovaný brání v průchodu k její budově, je nutno věc upravit. Současně žalobkyně navrhla vydání předběžného opatření, jímž by žalovanému bylo zakázáno jakýmkoliv způsobem jí omezovat přístup k budově přes označené pozemky. Okresní soud v Liberci usnesením, č.j. 26 C 131/2002-16, ze dne 4. 6. 2002, zamítl návrh na vydání předběžného opatření. V odůvodnění uvedl, že navrhovaným předběžným opatřením žalobkyně sleduje zatímní úpravu poměrů mezi účastníky a takové předběžné opatření by se vymykalo povaze předběžných opatření, neboť by směřovalo k úpravě již faktických vztahů mezi účastníky. Předběžné opatření má řešit situaci vzniklou nenadále nebo neočekávaně, což pro daný případ podle názoru soudu I. stupně neplatilo, když žalobkyně je vlastnicí domu již 8 roků a dlouhodobě nastalou situaci neřešila a spoléhala se na příslib bývalého likvidátora Bytového podniku města L., že věc vyřídí.
K odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, který usnesením, č.j. 29 Co 322/2002-27, ze dne 25. 7. 2002, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že žalovanému zakázal jakýmkoliv způsobem omezovat žalobkyni v přístupu k budově č.p. 532 na st. p. 232/2 v obci a k.ú. L. přes pozemky parc. č. 230/1 a 230/2 v témže katastrálním území zapsané na LV 4201 pro obec a k.ú. L. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že z písemných důkazů je možno dovodit, že žalovaný nejprve trpěl průchod přes své nemovitosti a posléze navrhl jejich pronájem za 20.000,- Kč měsíčně, event. prodej nemovitosti žalobkyně za 2,4 mil. Kč ve splátkách po 20.000,- Kč měsíčně a když žalobkyně na tyto návrhy nepřistoupila, začal jí v průchodu bránit. Toto chování nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit jinak, než jako zásad do klidného stavu v neprospěch žalobkyně. To samo o sobě by nezakládalo naléhavou potřebu úpravy poměrů účastníků, je však nutno se zřetelem na dosud provedené důkazy pokládat pro účely předběžného opatření za osvědčené, že stav vyvolaný zásahem žalovaného brání žalobkyni v užívání její nemovitosti. Neobstojí proto závěr soudu I. stupně, že potřeba zatímní úpravy není dána vzhledem k tomu, že žalobkyně dlouhodobě situaci nijak neřešila. Námitka, že žalovaný by byl předběžným opatřením výrazně poškozen, zůstává v poloze pouhého tvrzení a navíc je nepřípadná se zřetelem na ustanovení §77 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve spojení s §102 odst. 3 věta druhá o.s.ř., podle něhož zanikne-li předběžné opatření nebo bude-li zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bude vyhověno, je žalobkyně povinna nahradit újmu tomu, komu předběžným opatření vznikla.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec podal stěžovatel ústavní stížnost, jíž se domáhá jeho zrušení pro rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny. Svůj závěr o porušení tohoto ustanovení - nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu - odůvodnil stěžovatel tím, že institutem předběžného opatření nelze nastolit takovou zatímní úpravu poměrů mezi účastníky, která je s právním stavem ve zřejmém rozporu. Nelze tedy vlastníkovi pozemku zakázat jakýmkoliv způsobem omezovat subjekt, kterému nesvědčí jakékoliv právo, v přístupu na jeho pozemky a tedy k užívání pozemků v jeho vlastnictví, a to navíc bez jakékoliv náhrady. Stěžovatel tvrdil, že v podobě, v jaké je nařízeno, je předběžné opatření zjevně nepřiměřené tvrzené ochraně zájmů vedlejší účastnice a oprávněným zájmům vlastníka. Argumentoval rovněž rozhodnutím Nejvyššího soudu Rc 7289 R II 289/27, podle něhož nelze povolit zatímní opatření, směřuje-li ke stejnému účelu, jehož má být dosaženo žalobou. Dále stěžovatel tvrdil, že předběžným opatřením je jako vlastník omezen více, bez časového omezení a bez náhrady než event. samotným věcným břemenem, kterého se vedlejší účastnice domáhá. Dále tvrdil, že předběžné opatření v řízení o žalobě, jež zjevně není po právu, nelze vydat.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Ve vyjádření uvedl, že stěžovatel přehlíží podstatu institutu předběžného opatření jako dočasné úpravy vztahů mezi účastníky, jehož obsah je vymezen §76 odst. 1 o.s.ř. jako uložení povinnosti něco konat nebo naopak se něčeho zdržet. Tvrzení o údajné časové neomezenosti předběžného opatření jsou bezdůvodná už se zřetelem na §77 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř., který předběžné opatření časově limituje. Dále krajský soud uvedl, že pro vydání předběžného opatření stačí, je-li alespoň osvědčen stav, kdy žalovaný brání žalobkyni v přístupu k jejímu objektu přes své pozemky, když podle stavu dokazování není prokázána možnost přístupu jinudy. K argumentu citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu Krajský soud uvedl, že z pohledu dnešní praxe je tato argumentace nepřípadná, protože judikatura prolomila zásadu, že obsah předběžného opatření nemá koincidovat s petitem žaloby ve věci samé, a to v zájmu neodkladného řešení vztahů mezi účastníky (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cmo 1592/94, uveřejněné pod č. 46/1996 Sb. rozh. a stan.).Tvrzení, že "žaloba zřejmě není po právu", nelze akceptovat. Bylo by tomu tak jedině v tom případě, že by žaloba směřovala k vydání rozhodnutí, které podle platných zákonů vydat nelze. Žaloba však sleduje zřízení práva cesty podle §151 odst. 3 občanského zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec proto navrhoval, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu na základě doposud zjištěného skutkového stavu. Takovým námitkám by však lépe odpovídalo tvrzení, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Stěžovatel však uplatňoval ochranu svého vlastnického práva před nuceným omezením podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Zde Ústavní soud konstatuje, že se jedná o občanskoprávní spor mezi soukromoprávními subjekty, na který případné uplatnění uvedeného ustanovení nedopadá. Stanovením předběžného opatření nemůže dojít k vyvlastnění nebo nucenému omezení vlastnického práva, které je chápáno a definováno jako nucené odejmutí nebo nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu za náhradu s účinky trvalými. Ústavní soud vzhledem k namítanému porušení čl. 11 odst. 4 dospěl proto k závěru, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva. Konstatoval také, že z pojmu samotného vyplývá "dočasnost" předběžného opatření, protože poměry mezi účastníky jsou upraveny jen do rozhodnutí ve věci samé s případnou náhradou způsobené škody. Ústavní soud se při posouzení námitek stěžovatele shodl s vyjádřením odvolacího soudu a konstatoval, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2002
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu