Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.06.2002, sp. zn. IV. ÚS 140/02 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 79/26 SbNU 309 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.140.02

sp. zn. IV. ÚS 140/02 Nález Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2002 v senátě, ve věci ústavní stížnosti R. Brno, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001, čj. 15 Co 99/2001-168, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2000, čj. 30 C 68/95-129, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Statutárního města Brna, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvedla, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 1, čl. 36, čl. 4 odst. 1, čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Soudy obou stupňů totiž nerozhodovaly objektivně, když nepřihlížely ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a když především interpretovaly uzavřenou prozatímní nájemní smlouvu izolovaně od stěžovatelem předloženého a ve veřejné soutěži vybraného projektu a smlouvy o uzavření budoucích smluv ze dne 19. 9. 1994. Izolovaný výklad prozatímní nájemní smlouvy in favorem žalobce města Brna popřel v podstatě základní smysl, který byl výběrovým řízením a následnými smluvními akty sledován. Tato chybná interpretace našla podobu v záměně primárního ujednání o rekonstrukci s následným, resp. sekundárním, závazkem provozu říčních bazénů. Ve světle izolovaného přístupu soudů k definovanému účelu prozatímní nájemní smlouvy v jejím čl. III, neobsahujícím bližší ujednání, které by sladilo věcný a časový harmonogram rekonstrukce a provozu, je tento účel vnitřně rozporuplný, neboť si lze stěží představit v návaznosti na znalost provozně-technického stavu věci provádět současně obě tyto vzájemně se vylučující se činnosti. Žalobce na straně jedné účelově fabrikoval neplatnost prozatímní nájemní smlouvy a cestou soudního sporu se domáhal vyklizení areálu R. , na straně druhé se dovolával plnění z této jím zpochybněné smlouvy. Zcela bez povšimnutí soudů obou stupňů zůstala smlouva o uzavření budoucích smluv na areál R. ze dne 19. 9. 1994, ačkoli je smlouvou výchozí a představuje základní interpretační právní akt pro jednotlivé závazky. Stěžovatelka již v roce 1994 prezentovala v rámci podnikatelského plánu kompletní doklady pro územní plánovací dokumentaci, nicméně město Brna svou nečinností mařilo naplnění účelu smluvních závazků, tj. rekonstrukci říčních bazénů a celého jejich zázemí. Na místo toho vyvolalo spor o neplatnost prozatímní nájemní smlouvy a posléze, popírajíce tuto právní verzi, přitom podávalo rok co rok výpovědi z této smlouvy. Stěžovatelka proto z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se zrušení napadených rozhodnutí. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření z 19. 4. 2002 poukázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Pokud pak šlo o tvrzení stěžovatele o porušení práva ve smyslu čl. 24 Listiny, zdůraznil účastník řízení, že o etnickém původu jednatele stěžovatele neměl soud až do vyhlášení rozsudku žádné povědomí. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vedlejší účastník (Statutární město Brno) uvedl ve svém vyjádření ze dne 2. 5. 2002, že porušení zásad daných v čl. 36 Listiny nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Pokud jde o údajné porušení ustanovení §132 o. s. ř., jímž se soudu ukládá pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, stačí odkázat na zásadu volného a nezávislého hodnocení důkazů vyplývající z principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Z uvedených důvodů proto vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Z obsahu spisu 30 C 68/95 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že žalobce (město Brno) podal dne 27. 2. 1995 žalobu proti stěžovatelce, požadující vyklizení pronajatých nemovitostí. Později (12.6.1995) žalobce z opatrnosti návrh doplnil a dožadoval se určení, že smlouva je neplatná, a to z toho důvodu, že podnikatel J. K. je nesvéprávnou osobou. Následně byl podán návrh na předběžné opatření, kterému nebylo vyhověno, 24.9.1996 byl připuštěn návrh na změnu žaloby a současně bylo přerušeno řízení do skončení řízení o způsobilosti jednatele společnosti k právním úkonům (sp. zn. 22P 100/82). Dne 17.3.1997 žalobce doplnil žalobu o další důvod k vyklizení (výpověď ze dne 19.8.1996), a to pro případ, že by tzv. prozatímní nájemní smlouva byla posouzena jako platná. V dalším období nebyla žádná nová jednání nařizována, přesto, že 12. 6. 1998 právní zástupce žalobce upozornil na neskončení opatrovnického řízení a žádal, aby ve věci bylo pokračováno. Jednání pak bylo nařízeno až na 10.2.2000, na žádost právního zástupce žalované firmy bylo jednání odročeno na 23.3.2000. Dne 7.3.2000 doplnil a upravil žalobce svůj návrh a to tak, že vzal zpět návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy a omezil návrh na určení povinnosti pronajaté nemovitosti vyklidit. Následně pak Městský soud v Brně již konstatovaným rozsudkem upravené žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce vyklidit a vyklizené předat žalobci nemovitosti ve výroku II rozsudku blíže označené, a to na podkladě závěru, že důvody uvedené ve výpovědi žalobce z 19. 8. 1996, poukazující na nezabezpečení letního provozu říčních bazénů v areálu R. - čímž došlo k porušení čl. XIII smlouvy - jsou po právu, takže nájemní vztah mezi účastníky skončil uplynutím výpovědní lhůty, tedy dnem 28. 2. 1997. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelů rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu v napadených výrocích potvrdil, když podle jeho názoru z dikce čl. XIII smlouvy lze dovodit, že cílem, jaký sledovalo město Brno, bylo uzavřením nájemní smlouvy se stěžovatelkou umožnit rekreaci široké veřejnosti obyvatel města, přičemž stěžovatelka tuto prvořadou povinnost nesplnila. Námitku stěžovatelky, že právě žalobce neměl zájem na spolupráci s ní a nepřistupoval vstřícně k jejím investičním záměrům, nepovažoval krajský soud za relevantní vzhledem k tomu, že je třeba striktně vycházet z obsahu prozatímní nájemní smlouvy, zejména jejího čl. XIII. Ústavní soud nařídil ve věci ústní jednání, při kterém setrvali účastníci řízení i vedlejší účastník na svých stanoviscích, aniž by k jejich doplnění uvedli další podstatné argumenty a aniž by vznesli návrhy na případné doplnění dokazování. Po zvážení a posouzení výše uvedené argumentace a s respektem k vlastním nálezům pak Ústavní soud dospěl k závěru, že podanou stížnost je třeba zamítnout, přičemž vycházel z následujících úvah. Především považuje Ústavní soud za nezbytné opětně zdůraznit, že není soudem další instance, z čehož vyplývá, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů takovým způsobem, že by na sebe de facto atrahoval právo jakéhosi dohledu nad jejich činností. Tato zásada platí za předpokladu, že soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nález III. ÚS 23/93, publikovaný ve sv. 1, č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Po konstatování, že není žádný důvod pro to, aby se Ústavní soud odchýlil od zásady výše zmíněné, zabýval se dále tím, zda obstojí navrhovatelem tvrzená porušení zmíněné hlavy páté Listiny. V tomto směru bylo argumentováno především porušením čl. 37 odst. 1 Listiny, přičemž z dalšího obsahu a souvislostí je zřejmé, že stěžovatelka měla na mysli zřejmě čl. 37 odst. 3 Listiny, tedy, že její námitka se týkala toho, že postupem soudů byla porušena rovnost účastníků řízení. K problematice rovnosti účastníků řízení se vyslovil Ústavní soud již v nálezu II. ÚS 74/93 (publikováno ve sv. 1, č. 26 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že vždy je třeba zkoumat, zda skutečnosti vytýkané napadenému rozhodnutí jsou způsobilé vyvolat újmu právě na těch právech, kterých se stěžovatelé dovolávají. Rovnost účastníků řízení je v civilním řízení konkretizována v §18 o.s.ř., jakož i v dalších ustanoveních tohoto právního předpisu. Zejména se jedná o právo jednat ve své mateřštině, vyjádřit se ke všem důkazům (§123 o.s.ř.), nahlížet do spisu a činit si z něho výpisky (§44 o.s.ř.), přednést a doplnit své návrhy na závěr jednání (§118 o.s.ř.), být vždy řádně předvolán k jednání (§115 o.s.ř.), jakož i o právo vystupovat před soudem osobně nebo prostřednictvím svého zástupce (§24 o.s.ř.) a o právo na řádné doručení vydaného rozhodnutí (§158 o.s.ř.). V tomto směru dospěl Ústavní soud k závěru, že ve vztahu ke stěžující si právnické osobě rovnost účastníků řízení, tak jak byla v citovaném nálezu Ústavním soudem vyložena, nebyla postupem obecných soudů porušena. Z výše uvedeného vyplývá, že zásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich postavení procesního a nelze ji tedy vztahovat (ač z argumentace stěžovatelky by se tak dalo usuzovat) na výsledek sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které jsou jim předloženy k rozhodnutí stranami, které nejsou schopny se domluvit a vyřídit svoje věci mimosoudně. Z toho plyne, že (s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů) soud zpravidla přisvědčí jedné straně. Jinak řečeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení. V posuzované věci byl projednáván konkrétní a jedinečný skutkový děj a soudy nečinily žádné závěry zobecňující a obecně platné i pro jiné podobné případy. Takový typ rozhodnutí neotevírá prakticky žádný prostor pro jurisdikci Ústavního soudu. Pokud je porušení čl. 37 odst. 3 Listiny spatřováno v tom, že obecné soudy dostatečně nepřihlédly k tomu, že firma byla uvedena do nejistoty, neboť v relativně krátké době po uzavření smlouvy byla platnost této smlouvy zpochybněna, pak k této argumentaci Ústavní soud uvádí, že zmíněná skutečnost by patrně mohla být pro firmu důvodem k odstoupení od smlouvy, stejně tak by mohl být zvažován soulad takového jednání s principem dobrých mravů, v žádném případě však nelze tuto samotnou skutečnost posuzovat izolovaně, tedy bez přihlédnutí k tomu, že v průběhu více jak sedmi let byla jakákoli snaha pronajímatele o kontakt s firmou bezvýsledná, na výzvy k zajištění provozu nebylo reagováno a pro porušení smlouvy byla dána celá řada výpovědí, a to nejen z důvodu neprovozování koupaliště. Kromě toho z obsahu prozatímní nájemní smlouvy (přes její velký rozsah a mnohomluvnost) nevyplývá, že by nebylo možno ji vypovědět i bez udání důvodů, jinak řečeno, že by z ní nadevší povinnost vyplývala redukce možnosti výpovědi jen na situace výslovně sjednané (§678 obč. zák.). Tvrzení, že postupem soudu měl být porušen též čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tedy právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem, ve spravedlivě vedeném procesu, konstatuje Ústavní soud, že porušení těchto ústavních zásad, tak jak je ve své judikatuře opakovaně vyložil, konstatovat nemohl. Všem stranám sporu byla dána stejná možnost prezentovat své názory před soudem, přičemž to, že se jednatelé firmy prakticky žádného jednání před obecnými soudy nezúčastnili a jednali pouze prostřednictvím zmocněného právního zástupce, bylo věcí jejich svobodného rozhodnutí. Jediné, co lze soudům vytknout (což ovšem nebylo namítáno) je to, že celý spor trval zbytečně dlouho a zejména jeho přerušení bylo nefunkční. Konečně pak, pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že postupem obecných soudů mělo dojít též k porušení čl. 24 Listiny, podle kterého příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu, je Ústavní soud především nucen konstatovat, že taková námitka se objevuje až v ústavní stížnosti. Kromě toho zmíněný článek Listiny zcela evidentně směřuje zejména k právnímu postavení každé lidské bytosti, a proto ve vztahu k osobě právnické je taková argumentace jen obtížně použitelná. Jakkoli tedy Ústavní soud zcela nevylučuje možnost takové argumentace, byla v této věci tato námitka vznesena pouze v obecné rovině, a proto také je v obecné rovině odmítána, když nic v průběhu procesu nenasvědčuje tomu, že by tato otázka měla nějakou relevanci. Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud žádné oprávnění k tomu, aby zrušil rozhodnutí obecných soudů a vrátil tak de facto stav věcí o sedm let zpět. Rozhodl proto tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 24. června 2002