Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 24.06.2002, sp. zn. IV. ÚS 140/02 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ],paralelní citace: N 79/26 SbNU 309 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.140.02
Rovnost účastníků řízení ve vztahu k výsledku sporu
Právní větaZásada rovnosti účastníků řízení se týká jejich postavení procesního a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu; jinak řečeno, výsledek sporu sám o sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení.
ECLI:CZ:US:2002:4.US.140.02
sp. zn. IV. ÚS 140/02NálezÚstavní soud rozhodl dne 24. června 2002 v senátě, ve věci ústavní stížnosti R. Brno, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001, čj. 15 Co 99/2001-168, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2000, čj. 30 C 68/95-129, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Statutárního města Brna, takto:Ústavní stížnost se zamítá.Odůvodnění:Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenýmrozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvedla, že těmitorozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených právzakotvených v čl. 37 odst. 1, čl. 36, čl. 4 odst. 1, čl. 24Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen"Úmluva"). Soudy obou stupňů totiž nerozhodovaly objektivně, kdyžnepřihlížely ke všem skutečnostem, které vyšly v průběhu řízenínajevo a když především interpretovaly uzavřenou prozatímnínájemní smlouvu izolovaně od stěžovatelem předloženého a veveřejné soutěži vybraného projektu a smlouvy o uzavření budoucíchsmluv ze dne 19. 9. 1994. Izolovaný výklad prozatímní nájemnísmlouvy in favorem žalobce města Brna popřel v podstatě základnísmysl, který byl výběrovým řízením a následnými smluvními aktysledován. Tato chybná interpretace našla podobu v záměněprimárního ujednání o rekonstrukci s následným, resp. sekundárním,závazkem provozu říčních bazénů. Ve světle izolovaného přístupusoudů k definovanému účelu prozatímní nájemní smlouvy v jejím čl.III, neobsahujícím bližší ujednání, které by sladilo věcnýa časový harmonogram rekonstrukce a provozu, je tento účel vnitřněrozporuplný, neboť si lze stěží představit v návaznosti na znalostprovozně-technického stavu věci provádět současně obě tytovzájemně se vylučující se činnosti. Žalobce na straně jednéúčelově fabrikoval neplatnost prozatímní nájemní smlouvy a cestousoudního sporu se domáhal vyklizení areálu R. , na straně druhé sedovolával plnění z této jím zpochybněné smlouvy. Zcela bezpovšimnutí soudů obou stupňů zůstala smlouva o uzavření budoucíchsmluv na areál R. ze dne 19. 9. 1994, ačkoli je smlouvou výchozía představuje základní interpretační právní akt pro jednotlivézávazky. Stěžovatelka již v roce 1994 prezentovala v rámcipodnikatelského plánu kompletní doklady pro územní plánovacídokumentaci, nicméně město Brna svou nečinností mařilo naplněníúčelu smluvních závazků, tj. rekonstrukci říčních bazénů a celéhojejich zázemí. Na místo toho vyvolalo spor o neplatnost prozatímnínájemní smlouvy a posléze, popírajíce tuto právní verzi, přitompodávalo rok co rok výpovědi z této smlouvy. Stěžovatelka protoz těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se zrušení napadenýchrozhodnutí.Krajský soud v Brně ve svém vyjádření z 19. 4. 2002 poukázalna odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považujeza neopodstatněnou. Pokud pak šlo o tvrzení stěžovatele o porušenípráva ve smyslu čl. 24Listiny, zdůraznil účastník řízení, žeo etnickém původu jednatele stěžovatele neměl soud až do vyhlášenírozsudku žádné povědomí.Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil.Vedlejší účastník (Statutární město Brno) uvedl ve svémvyjádření ze dne 2. 5. 2002, že porušení zásad daných v čl. 36Listiny nelze spatřovat v tom, že soud nevyhoví všem důkaznímnávrhům účastníků, jestliže z důkazů do té doby provedených lze naskutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Pokud jde o údajnéporušení ustanovení §132o. s. ř., jímž se soudu ukládá pečlivěpřihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, stačí odkázat nazásadu volného a nezávislého hodnocení důkazů vyplývajícíz principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1Ústavy ČR.Z uvedených důvodů proto vedlejší účastník navrhl zamítnutíústavní stížnosti.Z obsahu spisu 30 C 68/95 Městského soudu v Brně Ústavní soudzjistil, že žalobce (město Brno) podal dne 27. 2. 1995 žalobuproti stěžovatelce, požadující vyklizení pronajatých nemovitostí.Později (12.6.1995) žalobce z opatrnosti návrh doplnil a dožadovalse určení, že smlouva je neplatná, a to z toho důvodu, žepodnikatel J. K. je nesvéprávnou osobou. Následně bylpodán návrh na předběžné opatření, kterému nebylo vyhověno,24.9.1996 byl připuštěn návrh na změnu žaloby a současně bylopřerušeno řízení do skončení řízení o způsobilosti jednatelespolečnosti k právním úkonům (sp. zn. 22P 100/82). Dne 17.3.1997žalobce doplnil žalobu o další důvod k vyklizení (výpověď ze dne19.8.1996), a to pro případ, že by tzv. prozatímní nájemní smlouvabyla posouzena jako platná. V dalším období nebyla žádná novájednání nařizována, přesto, že 12. 6. 1998 právní zástupce žalobceupozornil na neskončení opatrovnického řízení a žádal, aby ve věcibylo pokračováno. Jednání pak bylo nařízeno až na 10.2.2000, nažádost právního zástupce žalované firmy bylo jednání odročeno na23.3.2000. Dne 7.3.2000 doplnil a upravil žalobce svůj návrh a totak, že vzal zpět návrh na vyslovení neplatnosti smlouvy a omezilnávrh na určení povinnosti pronajaté nemovitosti vyklidit.Následně pak Městský soud v Brně již konstatovaným rozsudkemupravené žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce vyklidit a vyklizenépředat žalobci nemovitosti ve výroku II rozsudku blíže označené,a to na podkladě závěru, že důvody uvedené ve výpovědi žalobcez 19. 8. 1996, poukazující na nezabezpečení letního provozuříčních bazénů v areálu R. - čímž došlo k porušení čl. XIIIsmlouvy - jsou po právu, takže nájemní vztah mezi účastníkyskončil uplynutím výpovědní lhůty, tedy dnem 28. 2. 1997. Krajskýsoud v Brně k odvolání stěžovatelů rozhodl napadeným rozsudkemtak, že rozsudek prvostupňového soudu v napadených výrocíchpotvrdil, když podle jeho názoru z dikce čl. XIII smlouvy lzedovodit, že cílem, jaký sledovalo město Brno, bylo uzavřenímnájemní smlouvy se stěžovatelkou umožnit rekreaci širokéveřejnosti obyvatel města, přičemž stěžovatelka tuto prvořadoupovinnost nesplnila. Námitku stěžovatelky, že právě žalobce nemělzájem na spolupráci s ní a nepřistupoval vstřícně k jejíminvestičním záměrům, nepovažoval krajský soud za relevantnívzhledem k tomu, že je třeba striktně vycházet z obsahu prozatímnínájemní smlouvy, zejména jejího čl. XIII.Ústavní soud nařídil ve věci ústní jednání, při kterémsetrvali účastníci řízení i vedlejší účastník na svýchstanoviscích, aniž by k jejich doplnění uvedli další podstatnéargumenty a aniž by vznesli návrhy na případné doplněnídokazování.Po zvážení a posouzení výše uvedené argumentace a s respektemk vlastním nálezům pak Ústavní soud dospěl k závěru, že podanoustížnost je třeba zamítnout, přičemž vycházel z následujícíchúvah.Především považuje Ústavní soud za nezbytné opětně zdůraznit,že není soudem další instance, z čehož vyplývá, že není oprávněnzasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů takovým způsobem,že by na sebe de facto atrahoval právo jakéhosi dohledu nad jejichčinností. Tato zásada platí za předpokladu, že soudy ve svéčinnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nálezIII. ÚS 23/93, publikovaný ve sv. 1, č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).Po konstatování, že není žádný důvod pro to, aby se Ústavnísoud odchýlil od zásady výše zmíněné, zabýval se dále tím, zdaobstojí navrhovatelem tvrzená porušení zmíněné hlavy páté Listiny.V tomto směru bylo argumentováno především porušením čl. 37 odst.1 Listiny, přičemž z dalšího obsahu a souvislostí je zřejmé, žestěžovatelka měla na mysli zřejmě čl. 37 odst. 3Listiny, tedy, žejejí námitka se týkala toho, že postupem soudů byla porušenarovnost účastníků řízení.K problematice rovnosti účastníků řízení se vyslovil Ústavnísoud již v nálezu II. ÚS 74/93 (publikováno ve sv. 1, č. 26 Sbírkynálezů a usnesení ÚS ČR). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, ževždy je třeba zkoumat, zda skutečnosti vytýkané napadenémurozhodnutí jsou způsobilé vyvolat újmu právě na těch právech,kterých se stěžovatelé dovolávají. Rovnost účastníků řízení jev civilním řízení konkretizována v §18o.s.ř., jakož i v dalšíchustanoveních tohoto právního předpisu. Zejména se jedná o právojednat ve své mateřštině, vyjádřit se ke všem důkazům (§123o.s.ř.), nahlížet do spisu a činit si z něho výpisky (§44o.s.ř.), přednést a doplnit své návrhy na závěr jednání (§118o.s.ř.), být vždy řádně předvolán k jednání (§115o.s.ř.), jakoži o právo vystupovat před soudem osobně nebo prostřednictvím svéhozástupce (§24o.s.ř.) a o právo na řádné doručení vydanéhorozhodnutí (§158o.s.ř.). V tomto směru dospěl Ústavní soudk závěru, že ve vztahu ke stěžující si právnické osobě rovnostúčastníků řízení, tak jak byla v citovaném nálezu Ústavním soudemvyložena, nebyla postupem obecných soudů porušena. Z výšeuvedeného vyplývá, že zásada rovnosti účastníků řízení se týkájejich postavení procesního a nelze ji tedy vztahovat (ačz argumentace stěžovatelky by se tak dalo usuzovat) na výsledeksporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, kteréjsou jim předloženy k rozhodnutí stranami, které nejsou schopny sedomluvit a vyřídit svoje věci mimosoudně. Z toho plyne, že(s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů) soudzpravidla přisvědčí jedné straně. Jinak řečeno, výsledek sporu sámo sobě nemůže porušit rovnost účastníků řízení.V posuzované věci byl projednáván konkrétní a jedinečnýskutkový děj a soudy nečinily žádné závěry zobecňující a obecněplatné i pro jiné podobné případy. Takový typ rozhodnutí neotevíráprakticky žádný prostor pro jurisdikci Ústavního soudu. Pokud jeporušení čl. 37 odst. 3Listiny spatřováno v tom, že obecné soudydostatečně nepřihlédly k tomu, že firma byla uvedena do nejistoty,neboť v relativně krátké době po uzavření smlouvy byla platnosttéto smlouvy zpochybněna, pak k této argumentaci Ústavní souduvádí, že zmíněná skutečnost by patrně mohla být pro firmu důvodemk odstoupení od smlouvy, stejně tak by mohl být zvažován souladtakového jednání s principem dobrých mravů, v žádném případě všaknelze tuto samotnou skutečnost posuzovat izolovaně, tedy bezpřihlédnutí k tomu, že v průběhu více jak sedmi let byla jakákolisnaha pronajímatele o kontakt s firmou bezvýsledná, na výzvyk zajištění provozu nebylo reagováno a pro porušení smlouvy byladána celá řada výpovědí, a to nejen z důvodu neprovozováníkoupaliště. Kromě toho z obsahu prozatímní nájemní smlouvy (přesjejí velký rozsah a mnohomluvnost) nevyplývá, že by nebylo možnoji vypovědět i bez udání důvodů, jinak řečeno, že by z ní nadevšípovinnost vyplývala redukce možnosti výpovědi jen na situacevýslovně sjednané (§678obč. zák.).Tvrzení, že postupem soudu měl být porušen též čl. 36Listiny, resp. čl. 6Úmluvy, tedy právo na projednání věcinezávislým a nestranným soudem, ve spravedlivě vedeném procesu,konstatuje Ústavní soud, že porušení těchto ústavních zásad, takjak je ve své judikatuře opakovaně vyložil, konstatovat nemohl.Všem stranám sporu byla dána stejná možnost prezentovat své názorypřed soudem, přičemž to, že se jednatelé firmy prakticky žádnéhojednání před obecnými soudy nezúčastnili a jednali pouzeprostřednictvím zmocněného právního zástupce, bylo věcí jejichsvobodného rozhodnutí. Jediné, co lze soudům vytknout (což ovšemnebylo namítáno) je to, že celý spor trval zbytečně dlouhoa zejména jeho přerušení bylo nefunkční.Konečně pak, pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že postupemobecných soudů mělo dojít též k porušení čl. 24Listiny, podlekterého příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšiněnesmí být nikomu na újmu, je Ústavní soud především nucenkonstatovat, že taková námitka se objevuje až v ústavní stížnosti.Kromě toho zmíněný článek Listiny zcela evidentně směřuje zejménak právnímu postavení každé lidské bytosti, a proto ve vztahuk osobě právnické je taková argumentace jen obtížně použitelná.Jakkoli tedy Ústavní soud zcela nevylučuje možnost takovéargumentace, byla v této věci tato námitka vznesena pouze v obecnérovině, a proto také je v obecné rovině odmítána, když nicv průběhu procesu nenasvědčuje tomu, že by tato otázka mělanějakou relevanci.Ze všech výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud žádnéoprávnění k tomu, aby zrušil rozhodnutí obecných soudů a vrátiltak de facto stav věcí o sedm let zpět. Rozhodl proto tak, jak jeve výroku uvedeno.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).V Brně dne 24. června 2002
Odlišné stanoviskoPodle ustanovení §132 o. s. ř., v dříve platném znění, důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zatímco část citovaného ustanovení před středníkem lze považovat za jednu z podmínek realizace ústavního principu nezávislosti soudu zakotveného v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, směřuje část tohoto ustanovení za středníkem k ústavnímu principu rovnosti účastníků (... přihlíží ke všemu ..., co uvedli účastníci ...) zakotvenému v čl. 37 odst. 3 Listiny. Jakýmsi korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je tedy jeho rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovati na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom však přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle, neboť v takovém případě vlastně postupuje, jak se mu zlíbí. V tomto směru nezbývá než přisvědčit námitce stěžovatelky o porušení tohoto jejího ústavně zaručeného práva na rovné postavení v řízení. To proto, že ačkoli žalobce zpochybnil platnost tzv. prozatímní nájemní smlouvy ze dne 28. 11. 1994 již v dopise tehdejší primátorky města Brna JUDr. Dagmar Lastovecké z 8. 2. 1995 adresovaném zástupci stěžovatelky a v těsném časovém sledu, tedy již dne 27. 2. 1995, došlo k podání žaloby, a to již z výše uvedeného důvodu, žádný z obecných soudů tuto skutečnost nevzal vůbec v úvahu, jakkoli řízení o otázce platnosti smlouvy bylo uzavřeno zastavením řízení teprve napadeným rozsudkem soudu prvého stupně z 16. 11. 2000 a koncentrovaly celé řízení na sekundární otázku platnosti výpovědi z 19. 8. 1996, sekundární proto, že do vydání napadeného rozsudku městského soudu zůstávala principiální otázkou platnost smlouvy. Tento postup vedl konsekventně k tomu, že nebyl vůbec vzat v úvahu ani čl. I smlouvy o uzavření budoucích smluv na areál Riviera z 19. 9. 1994, v němž se zdůrazňuje obzvláště rozsáhlý podnikatelský záměr budoucího nájemce v areálu Riviera a vědomí obou smluvních stran o závažnosti a náročnosti realizace tohoto záměru předpokládajícího nezbytnost jejich vzájemné spolupráce a součinnosti (např. čl. V odst. 2 smlouvy), stejně jako obsah čl. III prozatímní nájemní smlouvy konstatující, že účelem nájmu je rekonstrukce, správa a provozování komplexu říčních bazénů, objektů a odpočinkových ploch v areálu Riviera za účelem rekreace široké veřejnosti. Žalobce postupoval tak v tomto sporu zcela rozporuplně, když na jedné straně se soudní cestou krátce po uzavření prozatímní nájemní smlouvy domáhal určení neplatnosti této smlouvy, vyklizení pronajatých objektů a dokonce i vydání předběžného opatření, na druhé straně plnění z ní. O tom, že plnění smluvních závazků na straně stěžovatelky přitom nepochybně vyžadovalo součinnost žalobce, lze mít z již uvedených důvodů stěží pochyb. Jestliže tedy obecné soudy ve svých zjištěních a úvahách započaly teprve jakousi "střední" částí, nelze tento jejich postup kvalifikovat jinak než jako porušení již konstatovaného principu rovnosti účastníků. Stěží proto obecné soudy si mohly položiti, a natož odpověděti, otázku, co tedy stěžovatelka měla vlastně činit, když již krátce po uzavření prozatímní nájemní smlouvy bylo zjevno, že žalobce ji jako partnera neuznává, a že proto o nevyhnutelné součinnosti z jeho strany nelze vůbec ani uvažovat, když navíc podáním ze dne 12. 6. 1995 žalobce navrhl doplnění návrhu, a to tak, že se určuje, že prozatímní nájemní smlouva uzavřená dne 28. 11. 1994 je neplatná, kteroužto změnu návrhu připustil městský soud při jednání dne 24. 9. 1996. Nevyhnutelnost této otázky byla nasnadě tím spíše, že městský soud ve svém rozsudku sám konstatuje posudek vypracovaný Ústavem betonových a zděných konstrukcí Stavební fakulty VUT Brno ze dne 1. 6. 1993, z něhož zjišťuje,, že komplex říčních bazénů na Rivieře v Brně je v tak špatném technickém stavu, že při zodpovědném uplatnění závazných předpisů a směrnic by neměl být uveden do provozu, a to z důvodu špatného stavu povrchů betonových konstrukcí bazénů a nedořešení některých provozně důležitých detailů, podmiňujících bezpečný a hygienicky nezávadný provoz. Postup obecných soudů, které celou řadu významných a relevantních důkazů jako by "neviděly", aby je nemusely učinit předmětem svých úvah a hodnocení, není proto nic jiného, než projevem diskriminace spojeným s akty libovůle, ocitajícími se v příkrém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinými slovy, věc byla projednána způsobem, který je vzdálen principu spravedlnosti a vzbuzuje závažné pochybnosti o nestrannosti soudu. JUDr. Vladimír Čermák
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:2002:4.US.140.02
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
IV. ÚS 140/02
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 79/26 SbNU 309
Populární název
Rovnost účastníků řízení ve vztahu k výsledku sporu
Datum rozhodnutí
24. 6. 2002
Datum vyhlášení
24. 6. 2002
Datum podání
5. 3. 2002
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O ústavních stížnostech
Význam
3
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Varvařovský Pavel
Napadený akt
rozhodnutí soudu rozhodnutí soudu
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
2/1993 Sb., čl. 24, čl. 36, čl. 37 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
99/1963 Sb., §123
Odlišné stanovisko
Čermák Vladimír
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“ základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona