ECLI:CZ:US:2002:4.US.152.02
sp. zn. IV. ÚS 152/02
Usnesení
IV. ÚS 152/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. M. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2001, čj. 11 Co 478/2001-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 2. 2001, čj. 8 C 58/2000-74, stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti uvádí, že jako provozovatel autobazaru převzal k prodeji osobní automobil, který na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 18. 10. 1999, prodal žalobci, jenž vozidlo převzal. Doklady, jako technický průkaz, osvědčení o technickém průkazu, doklad o zaplacení zákonného pojištění, však nepředal, poněvadž se zavázal je zaslat do 30 dnů od uzavření kupní smlouvy dopravnímu inspektorátu. Tuto svoji povinnost splnil, avšak v prosinci 1999 se dozvěděl, že doklady na inspektorát nebyly doručeny, neboť došlo ke ztrátě poštovní zásilky. Ztrátu listin řešil spolu s původním vlastníkem automobilu dne 9. 12. 1999 a následně dne 14. 12. 1999 doručil listiny potřebné pro přepis vozidla na nového vlastníka na dopravní inspektorát. Žalobce mu však dopisem ze dne 13. 12. 1999, který podal na poště dne 14. 12. 1999, sdělil, že od kupní smlouvy odstupuje a požaduje vrácení částky ve výši zaplacené kupní ceny, ačkoli stěžovatel v době, kdy mu byl dopis doručen, svoji povinnost již splnil.
Žalobce uplatnil svůj nárok žalobou u Okresního soudu v Bruntále a ten návrhu vyhověl, neboť dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce bylo důvodné. V rámci svého rozhodnutí však soud nepřihlédl k námitce stěžovatele, že žalobce ve svém návrhu zmínil pouze odstoupení od kupní smlouvy ve formě dopisu ze dne 13. 12. 1999 a teprve v průběhu řízení, kdy bylo zřejmé, že takový postup neobstojí, poněvadž stěžovatel svoji povinnost splnil, bylo ze strany žalobce prokazováno opětovné odstoupení od smlouvy, a to ze dne 9. 12. 1999 svědeckými výpověďmi matky a strýce žalobce, které stěžovatel považuje za nevěrohodné. Soud se odpovídajícím způsobem nevypořádal ani s námitkou, že odstoupení od smlouvy nebylo v kupní smlouvě dohodnuto, ani s tvrzením, že stěžovateli nebyla poskytnuta přiměřená lhůta ke splnění jeho povinnosti, když se ocitl v prodlení, tak jak to předpokládá ustanovení §517 občanského zákoníku.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, Krajský soud v Ostravě však jej potvrdil s tím, že převzal závěry soudu prvního stupně a bez dalšího odůvodnění se s nimi ztotožnil. Z odůvodnění nevyplývá, jak se vypořádal s námitkami stěžovatele, které uplatnil v odvolání, což je v rozporu se zásadou spravedlivého procesu zakotvenou v čl. 36 Listiny. Ze všech těchto výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 8 C 58/2000, Ústavní soud zjistil, že se žalobce domáhal zaplacení částky 6 700,-- Kč s přísl., jako vrácení poskytnutého plnění v souvislosti s odstoupením od kupní smlouvy uzavřené dne 18. 9. 1999, neboť stěžovatel ve stanovené a ani v dodatečné lhůtě dopravnímu inspektorátu nepředal doklady potřebné k tomu, aby mohl být proveden přepis vlastnického práva v evidenci motorových vozidel ve prospěch žalobce. Soud jeho návrhu vyhověl, neboť dospěl k závěru, že odstoupení žalobce od kupní smlouvy dne 9. 12. 1999 bylo důvodné, když naposledy dne 8. 12. 1999 poskytl stěžovateli dodatečnou lhůtu k předložení dokladů na dopravní inspektorát. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolání, Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního sodu potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí napadené ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a vyjadřuje tak nesouhlas s výsledkem soudního řízení. Ústavní soud je nucen v této věci konstatovat, že z ústavního principu nezávislosti soudů, zakotveného v čl. 82 Ústavy ČR, vyplývá rovněž i zásada volného hodnocení důkazů, která je následně promítnuta i v ustanovení §132 občanského soudního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, které provedly obecné soudy, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zda soudy postupovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté listiny. V daném případě Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces, neboť věc byla soudem projednána veřejně, stěžovatel měl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům, činit ve věci návrhy a prokázat svá tvrzení. Okresní soud podrobně uvedl, proč uvěřil svědeckým výpovědím, svědčícím ve prospěch žalobce, pokud se týká odstoupení od smlouvy doručené dne 9. 12. 1999 a poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění závazku stěžovatele v souladu s ustanovením §517 odst. 1 občanského zákoníku. Soud rovněž zdůvodnil, z jakého důvodu považuje tuto lhůtu za přiměřenou. Krajský soud v Ostravě se pak zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu prvního stupně. Pokud stěžovatel namítá, že se soud nevypořádal s námitkou, že podmínka odstoupení od kupní smlouvy nebyla sjednána, pak tuto námitku stěžovatel v rámci svého odvolání výslovně nevznesl. K tomuto stěžovatelovu tvrzení Ústavní soud podotýká, že v daném případě soudy aplikovaly ustanovení §517 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém je zakotveno právo věřitele odstoupit od smlouvy v případě prodlení dlužníka. Právo odstoupit od smlouvy tak vyplývá přímo ze zákona a není nutnou součástí kupní smlouvy, jestliže však je součástí takové smlouvy, má toto ujednání pouze charakter deklaratorní.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb,.o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1988 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu