ECLI:CZ:US:2002:4.US.155.02
sp. zn. IV. ÚS 155/02
Usnesení
IV. ÚS 155/02
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) J. M., 2) P. M., obou zastoupených JUDr. L. V., advokátkou, proti usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 28. 6. 2001, č. 31/66, a to jeho části III Z 0236/02 přílohy č. 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedené části usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 28. 6. 2001 č. 31/66, stěžovatelé uvádějí, že pozemek p. č. 3161/22 o výměře 7 122 m2 v k. ú. Dejvice nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2000, a to pro účely uvažované výstavby, nicméně zjistili, že podle platného územního plánu sídelního útvaru výstavba odpovídající kritériím rezidenčního bydlení zde možná není. Z uvedeného důvodu proto podali dne 9. 7. 2001 návrh na změnu územního plánu v obdobném smyslu, jak ji požadovala již jejich právní předchůdkyně, tento návrh nebyl však již citovaným usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy schválen. Tímto rozhodnutím se stěžovatelé cítí být poškozeni na svých ústavně zaručených právech ve smyslu čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod, a domáhají se proto, aby již konstatované usnesení bylo v napadené části zrušeno.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti přehlížejí tu základní skutečnost, že napadeným usnesením byla řešena pouze změna již existujícího, a to 02 územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, což znamená, že vzhledem k ustanovení §31 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, na projednání návrhu, změny nebo doplňku závazné části územně plánovací dokumentace se vztahují ustanovení §21 - §25 tohoto zákona, a to přiměřeně. Dokud tedy nedojde k vyhovění návrhu na změnu uvedené závazné části územně plánovací dokumentace, třeba tuto dokumentaci vzhledem k ustanovení §29 odst. 2 a v něm zakotvené povinnosti vyhlášení považovat za obecně závazný právní předpis. Z napadené části usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy nevzešla tedy stěžovatelům žádná nová práva nebo povinnosti, naopak vzhledem k již citovanému ustanovení §31 odst. 1 citovaného zákona stěžovatelé měli postupovat podle ustanovení §21 - §25 tohoto zákona, což však neučinili, dovolávajíce se namísto tohoto kupř. skutečnosti, že o usnesení Zastupitelstva hl. m. Prahy nebyli písemně informováni. Není úkolem Ústavního soudu předjímat, jakou cestu stěžovatelé mohou, a to případně, voliti, evidentní zůstává pouze skutečnost, že částí napadeného usnesení nemohlo býti vzhledem k výše uvedenému zasaženo do žádného z jejich ústavně zaručených práv.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu